POVÍDKY Z NAŠÍ VESNICE. (II. DRAŽBA.)

Kravičku vedou ze chléva, dvůr plný, sotva že stačí, na prahu vdova omdlévá a škytá v oněmlém pláči.

Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“ Na prahu zalká žaloba: „Mé děti, robátka milá,

života naše zásoba, váš chleb a jediná síla!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých po druhé, kdo dá víc?“

„Otce smrt náhlá zlomila, pět dítek při holé dlani, a já se v práci schromila, kde vzít a doplatit k dani?“ –

Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“ „Z telátka jsem ji chovala; když jsme ji na pastvu vedli,

každou jsem chrůpěj žehnala, vždyť z mléka děti mé jedly!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“

„Každou jsem zvedla travičku, jíž mléko sladne a tuční, děti si sedly k ohníčku a byly na pastvě učni.“ –

Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po druhé, kdo dá víc?“ „O hladu, a přec bezpeční! Groš za sýr ukápne v schránku –

byly to hody sváteční, když zbylo na pomazanku.“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po druhé, nikdo víc?“

„Hrozná to, děti, siroba! Šest zlatých za moje muka! Prázna je naše zásoba, tak srdce matčino puká!“ –

Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po třetí, nikdo víc!“