Posaďte se, posaďte jen; i z hrobu tmy vychází den, a slyšte naši zásadu. Neb není stejna všude ctnost:
vám kletbou platí za zradu – nám postavila k činům most. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Aj, otrok v slunce nevěří – vám jiná míra naměří: vám stoupat dráhy na nové. To nám se více nezdaří –
my byli vaši Kainové, my národa jsme hrobaři. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Já poslední z nich u hrobu, nuž slyšte vlastní žalobu. My odrodilci v matce již, my seli koukol v vlastní žeň;
přes matky trup šla cesta výš, kdo páchal víc, byl výše ctěn. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Nám snahy vaše posměchem, nám ctnost, co naším prospěchem. Za cizí přízeň jedině jsme v bláto strhli ducha let,
my vandalové v otčině jsme zdrancovali ducha květ. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
My dítek boží osení jsme rozšlápli hned v semeni. Hřích bujel jako pejručí – kdo větší zrádce, větší dík:
ten velký, kdo vás domučí, by nevstal pravdy mučedník! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Jeť hrozné mstu svou porodit, na srdci dýku odkojit. A naše síla koupená se proti matce rozkací,
ta syny svého plemena jak vítr háje zpřevrací. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Když uspán rozum k dřímotě, potácí duch se v slepotě. By nám se žíti nechtělo, nám dali jed za pojidla;
by svědomí nám neklelo, nám cizá dána modlitba. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Co ctností bylo poseto, to vaším vztekem požeto. Památky otců ztříštěny, na místě nich stál lež a zisk:
ten hrdinou byl poctěný, kdo svobodu až v rakev tisk’. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Vám jiné budou zásady, bez poškvrny a bez vady. My odpuštění nehodni, bez naděje jdem v podsvětí:
by nekleli nám svobodni, vyřknem si sami prokletí. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
To našich skutků babylon, jež národ sobě stavěl v skon. Není hrob koncem života; výš vzroste douška mateří:
ve vás krev k činu kolotá – my činů svých jsme hrobaři! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Cookies on Poetry Cove