K nám vojsko táhne za hluku
a před ním tambor od pluku,
tvář jako z mračen vousatá,
hůl samá záře od zlata.
A když ta hůl se zakmitne,
jak z mraků blesk kdy vylítne:
hned rána v buben udeří
a hudba z plna naměří.
Hned hudba hřímá stohlasá,
že až to srdcem otřásá,
že v okna děvčat přispěje,
jak když tam kvítí naseje.
A jedna ze všech zářivá
jak sluníčko se usmívá:
to tambor táhne kolem ní
a teď dal holí znamení.
„Ba věz, můj drahý obrázku,
ten cymbál v mém je závazku,
s ním flétny tebe pozdraví,
že já jdu kolem ve zdraví.
Ten buben hřmí ti na počest,
že srdce mé tak věrno jest,
a hůl má trouby nestaví,
až slavně tebe oslaví.“
Dál hřímá hudba v ulice,
jak velká zvuků vichřice,
ta okna, dvéře otáčí,
ta srdce z těla vypáčí.
Dál táhne vojsko za zvuku
a před ním tambor od pluku,
tvář jako z mračen vousatá,
hůl samá záře od zlata.