Písně večerní.

Bůh povolal mne do ráje, bych tam se učil zpěvu. „Ne dobře být mi samotnu!“ A bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi, leč srdce mého půli, a proto se tak rádo teď to srdce k Tvému tulí.

A proto se tak divná teď mi touha v srdce hostí, a jest mi, jakby srdce nám zas měly v jedno srosti.

A proto, když jsem daleko, zpět noha maně kráčí, a u srdce mi bolno tak, že jest mi – ba až k pláči.

Tvé oko krásné jezero, jež v šeru tam se houpá; v něm nočních světel milá zář s modrým se nebem koupá.

A čisté jako kříšťal je, v něm vidět je až na dno – leč hloub kdo do něj nahlídne, ten utone v něm snadno.

Umlklo stromů šumění, a lístek sotva dýše, a ptáček dřímá krásný sen tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd, a kolem je tak volno, jenom v těch ňadrech teskno tak, a u srdce tak bolno.

Ve kvítků pěkný kalíšek se bílá rosa skládá – můj bože, a ta rosa též se v moje oči vkrádá.

V tom světě vše teď usnulo, až na zvuk srdce v těle. Bůh sám ví, že to srdce jen si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše, až na zvuk srdce hravý. Bůh sám ví, že to srdce jen se nikdy neunaví.

Myšlénku spánek přemáhá, s dnem noc se v bdění střídá – jen srdce v prsou stále bdí, a tam si lásku hlídá.

Má milá pojď a poklekni, teď právě čas je k modlení – měsíček vyšel nad lesy, a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej. Já Tebe, mne obejmi Ty – a místo rukou srdce dvě budou k modlitbě sepnuty.

A ústa k ústům připoj mým, z jedněch nás úst se modlit nech – já v ústa vložím slova Ti, a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba tou nejčistší, věř, obětí – neb když se modlí andělé, jen v tom se modlí objetí.

Již stalo se. Má duše bez Tebe se necítí již celou víc, ba sebe myslit bez Tebe by bylo – nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná. Ty’s chloubou její, radostí – Ty’s touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší – mou žalostí.

Z mých pustých dnů mi nebe tkáš, jak nevěsta svatební šat, Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš, Co já, co Ty – nevím již rozeznat.

Co osud můj – mně lhostejno. Vímť, čí jej ruka upřádá. Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít – i v tom se nebe zakládá.

Z svých písní trůn Ti udělám za velkých pěvců příkladem, za žezlo Ti své srdce dám, a slávu svou za diadem.

Za zákon lásku vyvolám, svou písní oslavím Tvůj den, v Tvou duši vleju lásky slast, a sladkou touhu ve Tvůj sen.

Ptáčků Ti písně přivolám, máj nastele Ti k nohoum květ, a nebes hvězdám rozkaz dám, a v nebe změním celý svět.

A srdce všech Ti podmaním, ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět, a královnou Tě provolám, kam šírošírý sáhá svět.

Tak jak ten měsíc v nebes báň – tak láska v srdce vchází, a tajný bol a tichý žal ji v chůzi doprovází.

A co dřív člověk netušil, v tom šerém světle spatří, a tajný bol a tichý žal se divně v písni sbratří.

Leč mnohá též se bouře zlá v ubohém srdci shlukne, a než ji v písni vysloví – jak mnohé srdce pukne.

„Nedobře lidem bez zpěvu“ – Tak bůh v svých soudech mluvil – a stvořil lidem básníka, a to mu věno uvil:

„Co živ jsi, neměj pokoje, jen o bolestech zvídej, a v naději vždy oklamán, chleb svůj jen v pláči jídej.

Nech srdce na krev zderou ti – ty na tu krev se dívej, nech štvou tě po všech končinách – ty miluj je a – zpívej.“

Ten lós nám pěvcům obecný. Svět zná jen naše zpěvy, však co nás k zpěvu pohnulo – to žádný v světě neví.

Mám bázeň, drahá, o Tebe, pak-li nás lós kdy spojí, že mého kletba osudu též ztiží hlavu Tvoji.

Jáť druhý v světě Ahasver, jejž osud bičem hání; mněť otec kletbu v podíl dal na místo požehnání.