Jde Petr stísněn od fary:
syn mu se pověsil k trámu,
on nesmí dát ho na máry,
má za zdí kopat mu jámu.
Kop’ Petr, hovor zapřede,
však slzou promočil slova:
„Já věděl, kam to povede,
když holkou sfantí se znova.“
Kop’ Petr, zem jak z plamene,
ji slzou k dítěti světí:
„Ach farář – ten je z kamene,
jak každý, kdo nemá dětí.“
Již dvacet rokův jediný
všem hřbitov na rovy brázdí,
jen zbytkům té své rodiny
má lože ustlati za zdí.
Již dvacet let má k hrobům klíč
a farář hroby ty kropí,
jen syna zahrabat má rýč,
jak smeť když do díry klopí.
Svým Petr tělem přikryl rov,
tam z dne se do noci modlí:
„Vždyť, bože, byl on ryzí kov,
nebť nebyl v myšlení podlý.“ –
Cos náhle tak vesel, hrobníku?
Slyš, zvoní faráři hrany,
ej, zdvihá hrobník motyku –
hrob kope na čtyry strany.
Jdou kněží v žalmech ke hrobu –
ej, máte svěcené vody,
jak pro dva, pro tři, v zásobu,
tak jako na velké hody!
Ej, slaví Petr velký den,
dnes dlí i na hrobech v noci –
onť mrtvý dech a mrtvých sen
jak král má v jediné moci.
Neb on kde dům jim postaví,
tam v tlení těší se, trudí,
až je z té noci vybaví
a na kost hubené zbudí.
Onť svrchovaný hrobů pán –
dnes moc svou k údechu slaví:
kdo v zemi pusté pochován,
dnes v zem jej svěcenou staví.
Tak probděl noc až do rána,
až mrkla dennice bledá:
dnes duše z hvězd mu setkána,
dnes jej to k nebesům zvedá!