Zabručel basař na struny a svolal všecku chasu – „Nemyslete, že od mládí již tady hraju basu.
Na rynku hudbu verbujou, a hned mi dali čapku; tam buben, housle, piva dost, to teklo jak po žlábku.
Však scházela jim píšťala, by hudba šla dle noty, já nafouk’ tvář, a skákali, div neztratili boty.
My kudy táhli do města, tam zůstalo vše státi, a ať si bubny spustily – píšťalu bylo znáti.
My kudy táhli vesnicí, již chasa po nás pásla, kdy já však vytáh’ píšťalu, ves na mne se jen třásla.
A děvčat vždy co komárů: tu bzučely, tu štíply, já pískal, dokud stačil dech, ty všecky na mne líply.
Tu přišla s výše ordonanc, že táhnout máme k boji, zazněly trouby, prim i bas, a už jsme byli svoji.
My táhnem. Nepřítel co mrak a jako bouřka ryčí; čert vynašel ten lijavec, že z něho koule fičí.
A nastal u nás boží soud, lid padal jako morem, bombardon již nám vale dal a tambor ležel horem.
Již všecka šarže pobita, ten tam fagot i plechy, náš vůdce lomí rukama – jeť ztracen, bez útěchy.
V tom zpomenu na naši čest, na přísahu a krále: já do ní fouk’, já na ni písk’ – a vše se hnulo dále.
Nepřítel v zmatku, na ně my, on pustil zbraň a prchá, u boha pardon jedině – my vítr, kdy slámu drchá.
My stanem tu co vítězi, armáda celá v pláči, a vůdce, ten mne objímá, co rameno mu stačí.
Tak v pokoji, tak ve válce mou pištku bylo znáti, a kdyby dnes mi stačil dech, jej neznám, kdo mne zvrátí.“
Ach, ouvej, škoda píšťaly, že více nezazvučí; mladí to po něm neznají, a staří, ti jen bručí.
Však od jakživa bývalo a bude do všech časů, že mladý píská klarinet a starý řeže basu.
Cookies on Poetry Cove