Muzika, pijou, vejskání chasy,
a struny a nožky třesou se v kmitu –
vyletěl z jizby, rval sobě vlasy
a kletbu vysílal k měsíce svitu.
K oknu šel zpět: jak s ním ona splývá,
tak dvé zvuků jedním plyne akkordem,
ve zraku dýky, za ní se dívá,
a zaťal pěstě a zahrozil mordem.
Ku matčinu hrobu zaletěl krokem
a otevřel mrtvým svou duši tesknou –
k nim kane rosa stříbrným okem
a mateřídoušky v světle se lesknou.
Jak to tu dřímá: boly i hněvy,
tu nenávist s láskou v obětí tuhém
nad nimi vanou šeptané zpěvy,
jichž slova prý slyšet v životě druhém.
Hlína tu kyprá, ta urovná spory
a přitáhne vše si nezdolnou silou –
nuž vzal ji v hrst a za vzdory vzdory,
kdy tančila, posypal šíj její bílou.
V tom jak by žáry plamenem vály
a láska jí z očí, ze tváří šlehla,
on tryskem v noc a přes hory v dáli,
jak pták ona za ním kroky mu střehla.
A v srdci pomstu, bloudil on světem,
a nestanul v bouři, ni v času nepřízni,
a ona za ním nezkrotným letem,
za jediný hled své žebrajíc žízni.
A v srdci kámen, kam oči jej nesly,
ji za sebou táhnul dalekým světem,
až oba zemdleni bez dechu klesli
a smrt je přikryla hlinou i květem.