Okénkem slouchá z komnaty
v šer sladké noci hvězdnatý,
jak z křovin píseň slavíka
i vzduch i nebe proniká.
V tom šustly travou kročeje
a keř se písní zachvěje,
že jí až v duši zalehla,
a panna v nemoc ulehla.
Nastojte, z této nemoci
moh’ prý jen ptáček pomoci.
I rozletí se sluhové,
by našli ptáčka ubohé.
Leč každý jak jen zazpíval,
na srdci stesk jí přibýval,
že bledla, vadla ztrápená,
jak lilie, kdy zlomená.
Tu přišel ptáčník mlaďounký,
na tváři úsměv slaďounký,
ten věci měl až k zlíbání,
jež dívkám zdraví zachrání.
Ten sotvaže k ní promluvil,
i stesk i smutek ulevil,
a sotvaže se dotkla ho,
změněna nemoc na blaho.
A co jí dal, to hlídala,
to dnem i nocí líbala,
že pták, jenž lítal komnatou,
i noc tam přenes’ hvězdnatou.
To nezdá být se podobné;
však hocha tváře lahodné –
ó, vpusťte ho jen do dveří,
a každá mžikem uvěří.