K čertu s životem, kdy nejsou.
Psoty víc než síly věru,
hrdlo vyschlé, hadry oděv,
kapsa táhne k pološeru.
Hejsa! Však tu pomoc lehká!
Černá slepice a vejce –
devět neděl není mnoho,
a čert nového má strejce.
Jak tu jinak! Džbánek plný,
šenkýř jak čamrda lítá,
kumpánů jak v dešti kapek,
pitka skončí, až kdy svítá.
Každý chce být kamarádem,
třeba sbíral jenom střepy;
holky jako z alabastru –
na opatky mu se lepí.
Jak tu jinak! Před rychtářem
vypne krumplovanou vestu,
a když tančí furianta,
dělá mu i kantor cestu.
Ale ouvej! Lhůta sprchla,
čert se hlásí, jak se sluší,
a jak pravý nenasyta
nechce míň než jeho duši.
Růženec a škapulíře –
těm se ďábel jenom směje;
úpis psán, jak by jej tisknul,
k tomu krví od Matěje.
Co tu dělat? Jídla, pití,
to má v pekle víc než dosti;
holky? ty se tak jen třesou,
když zavětří rosol v kosti.
Matěji se přec však nechce;
život začal jít mu k duhu –
„Poslyš, čerte, zahraj jinou,
dostaneš i ourok z dluhu.
Přines jich, co kapsa stačí,
podplatíme mocné pány,
prodají ti za ně ouřad,
kabát zlatem premovaný.“
Ďábel stane. „Dobrá! Platí!
Nechť si čert i peklo dřímá!“
Od těch časů čert je v světě
a až dosud lidi ždímá.