Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější.
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchopárem.
Tenť s pustou v duši krajinou –
pták nepřelítne jejím prahem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.
Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku –
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.