V duši mé vždy jako v lese,
a ten les též němý, bez řeči.
Zdaž i duše má v svou jeseň
s písněmi se jednou odmlčí?
Zdaž i listí moje blednouc,
počne padat sobě v úlevu,
že i ptáčku, jenž to vidí,
smutno, v odlet, jen ne do zpěvu?
Zdaž mých sadů větev každá
zapomene dávný jara dech,
že jen zbude drsná, holá,
větru v pláč a kavkám na posměch?
Zdaž má píseň, jak ty stromy,
chladnouc přikrčí se do mechu,
že i tomu broučku zima,
jenž v něm darmo hledal oddechu?
Marné ptaní; vše to přijde,
toť jen konec v samém počátku.
Přijdou i ty sněhy bílé
zasypat mou lidem památku.