Koně zpotil Matěj cestou,
nese novinu –
„Jedu světem za nevěstou,
přes vrch, rovinu:
král nám vadne, lékař radí
paní rekovnou,
ta, která se nejlíp vadí,
bude královnou.“
Každá hned se staví v líčku
jako od medu:
„Matějíčku, Matějíčku,
já to dovedu.“
Řeči pustí jako v strži,
jedna přes druhou,
večer už si Matěj drží
hlavu nebohou.
Jak když vytáhnou se stavy,
mlýn se rozmele,
pan mlynář ho nezastaví
po tři neděle:
řeči tekou, spousty hrozí
v okna, do stropu,
zvony hučí – bohpomozi,
máme potopu!
Řeči rostou jako z kvasu,
běda člověku,
kdo má uši, nezná spásu
leda v útěku.
Sám pan Matěj k hradu v dáli,
přes vrch, roviny:
„Pane králi, pane králi,
zlé to noviny!“
A tak každé zbyla po něm
blahá naděje,
uvidí-li krále s koněm,
aneb Matěje:
že rozhodne v snadném cviku
volbu nerovnou –
vždyť se cítí po jazyku
každá královnou.