Na stolci Čechů nejslavnější král, ryzí ten diamant, král Jiří stál, kol něho panstvo nedočkavost jímá, jaké poselství legát nese z Říma.
Bylť Fantin samým králem poslán tam, by vyplel rozsetý o Češích klam, teď přišel – v tváři mír, mstu do úpalu, a nad pokorou klobouk kardinálů.
„Od otce, jenž smí kleti provině, tvé zemi zdar a blaho jedině: tvá zem, jež unavena, až bůh brání, by kvetla v míru zas, to jeho přání.“
„To poselství,“ dí král, „mi lahodí; toť s přáním mého srdce závodí: by štěstí země té dozrálo v míru. Tož, prosím, mluv, jak slovům tvým dát víru.“
A Fantin počal: „Bůh to soudem změř – tvá zem: to rozsápaná divá zvěř, kdy koulí zčervenalým vášní okem, a běda ovci, jíž dostihne skokem!
Krev páně nápojem vám z kalicha, by měla závoj loupež všeliká – a kdo by zřít chtěl peleš antikrista, zde nehledal by dlouho dozajista.
A přec jest mírný svatý otce žal, nebť král zem církvi vrátit přísahal: a aby nepropadl církve soudům, tož jistě přivtělí ji Říma oudům.“
Zmračil se král, však řekl s poklidem: „Co slíbil jsem, to vždycky plnil jsem; krev kostnická mi nelpí na svědomí – a jiný soud mi není povědomý.“
„Jaký to výklad!“ legát zděšen dí, „nad Říma soud – kdož vznešen býti smí?! Řím béře sliby, kdy jmenuje krále – Řím rozhodne, kdo být jím může dále.“
„Jaké to poselství?“ král vpadne v řeč. „Tvůj jazyk Řím-li poslal v seč, by s tebou zašermoval, kardinále – k tomu si nezvolili Češi krále!“
Zakmitnul legátovi okem blesk: „Kdo, ne-li papež, vznes’ tě v trůnu lesk? Tys Čechy slíbil vrátit církvi zase, a nevrátil’s: to se ctí srovnává se?“
Zaplanul posměchem ve tváři král: „Tu slyšte, pánové, co legát prál! Váš rozum krále vybrat nedostačí – vám čekat dlužno, jak se Římu zráčí!
Já o čest dbát? Aj, smělý legáte, vyť v Římě český stolec neznáte; bezectnost na něm nikdy nevídáno – co však jí římský unes’, světem znáno!
A nyní rci, ty ctností zrcadlo, jaké to poutko z tvé cti vypadlo, že u papeže v Čechův službě stoje, na krále jich pokoutně strojíš zbroje?“
„Co Otec rozvázal, to rozvázal, a ten – slib nesplnit mi přikázal; ty však jsi jiný v slovech, jiný v cviku, a kletba zahřmí křivopřísežníku!“
Král počal na celém se těle chvět, a trhnuv jílcem, zas jej vrazil zpět, a hlasem, jak by volal k soudu věky, dal Římu v odpověď své duše děky:
„Vy velkou máte hrůzy zásobu, že nelze vtěsnat světy do hrobu, že síla chodí pravlastními kroky a volné těžko změnit na otroky.
Kdy však vám svědomí dál nestačí, jste nejslavnější slov vykládači, tož v Čechách svoji jsme!“ – Král zdržen stěží, sic by byl mečem prohnal prsa kněží.
Však netrvalo jenom málo let, a Jiří král byl za to z Říma klet, a než se zase jaro rdělo květem, král Jiří válčil za to s celým světem.
Cookies on Poetry Cove