Král Jindra ztratil korunu
a zavolal si blázna:
„Pojď, šašku, musím se trůnu,
má hlava je tak prázna.“
Vzal šašek housle do ruky,
měl v nich tak divné noty –
„Když chceš jim vládnout bez muky,
pojď ke mně do roboty.“
A tu, jak dříve s bláznem král,
teď s králem chodí blázen,
a kde si sed’ a k houslím hrál,
byl Jindra trudu prázen.
A usedli si v hospodě,
tam zpívali až k ránu:
že lidé žijou ve shodě,
když mají víno v džbánu.
A usedli si na trhu,
tam zpívali až k šeři:
jak trudno dívkám v noclehu,
když hoch se zpronevěří.
A usedli si pod hradem,
král zpívá tam až k noci:
jak nádherný z hvězd diadem
noc královna má v moci.
Tu paní k oknům přisedly,
zpěv k srdci jim se loudí:
„Já jsem ten měsíc vybledlý,
když pustou nocí bloudí!“
Pak sedli už jen na mechu,
král zaplakal si v dlaně,
a blázen pravil v útěchu:
„Tak poslouchají maně.“