Na stolci seděl kníže pán,
vojákům kázal rozhněván:
„Již chopte páže zradné,
ať hlava jeho padne!“
To mladou kněžnou zachvělo –
jí oko mhou se zastřelo
a hlava mdlá se chýlí:
„Ustaňte ještě chvíli!
Ó život, což ten člověka
jen v plaché stíny obléká –
i když jej celý prosní,
jak v růži kapku rosní!
Na světlech modré oblohy
stesk duše tá mu nebohý,
však sotva v lesk se vesní,
již mře jak kvítko lesní.
Mladost, krása, láska – vše,
ach, jak to jmění prchavé:
to sotva jednou zkvétá
a již je po všem veta!
A květu jara vonný den,
ach, jak to krátký, krátký sen –
ó, zkameň ruka běsná,
jež rvala by jej ze sna.
A červ ať načne duši mu,
kdo zkrátí mu jen hodinu –
vždyť, ach, již neomladne,
žel, že sám sebou zvadne!“
Vojáci stáli bez hnutí
a máčkli slzy kanutí,
však kníže s trůnu skočí
a meč mu šlehnul z očí!
„A když už být má z kamene,
ať rozmačká, co vznešené!“
A na to rána padla
a mladá paní zvadla.