IX.

A však ten blesk as také v Tomši šlehnul: stát zůstal jako v pasti zachycen, a mžikem života byl nasycen – kůň zařehtal a jezdec hlavu sehnul.

Jak socha stál a vzdech se jemu loudil tak táhlý, jak by celou duši bral, a Tomeš ve vzdechu tom zavzdychal: „Já hledal ztracenou a sám sem bloudil!“

Svislý jak uzda, již popustil s koněm, ponechal koni cesty chvat i směr; kůň vlek’ se za dne, bloudil přes večer, pak Tomeš slez’ a dál to dělal po něm.

A bloudil dlouho. Sestár’ den a klesl a jako stařec barvy potratil, měsíc vrcholky spánkem ošatil a Tomeš jako duch se lesem nesl.

Mech voněl, řeka šplounala a stromem cos šumělo jak uspomínek dech, a když se Tomeš uspomenul v spěch, stál u břečťanu před Katušky domem –

tož u okna, kde poprvé ji našel. Skrz okno prolila se lampy zář, a v záři viděl svítit její tvář, a cizinec jí lesk i barvu snášel.

Jej slyšel líčit kraj i země cizí, mrav lidí dalekých, jich štěstí, trud, měst nádheru a společnosti lud, v níž člověk jako v moři kapka mizí.

A divadla a paláce a chrámy, že Katuška jak v chrámě slouchala a jedva v řeč si šeptnout troufala: „Ach, kéž to mohu všecko vidět s vámi!“

Dál Tomeš neslyšel; leč ve své hlavě sám předivné si věci předl dál, až upřed’ nit, které se nenadál, a na zeď kles’ a zalkal usedavě.

A bylo pojednou tak pusto kolem, že z místa cestu dále nevěděl, byl jako slepý: v prázdno zahleděl a chápal vše, a nic zas neznal bolem.

Jak stál tu sám, tak stálo náhle všecko; vše krásné ze světa se tratilo, nebe se zralé v peklo zvrátilo – padali andělé jak přes práh děcko.

Ty světa formy nádherné – jak feny posuňkem sprostým naň se šklebily, květ, mladost, víra vůně pozbyly – nezbylo v duši, co by mělo ceny.

A nevěrnost zřel jen v podobě její: nevěrna bohu, sobě, přírodě, nevěrna horám, jemu, v neshodě se vším, co svaté v citů pestrém reji,

nevěrna srdce zásadám a rodu, lhostejná láme nejútlejší květ, jej na smích vrhá v panských hejsků svět – – co sbásníš, hlavo ubohá, v svou škodu!

Dál Tomeš neviděl; leč ve své duši zotvíral přízraků všech směsici, a když již shasli svíci v světnici, on viděl víc, než viděti kdy tuší:

viděl je šeptat, domluvit co nelze; viděl, v čem den jim bránil, na rtu ret; viděl je z očí srdce napájet a srdce v ústech cvičiti se ve lze.

Viděl je vedlé, pod tou samou střechou, jíž žehnal z celé duše tolikrát: ó, když tu může city v slova brát, kdy nedomyslit, jedinou jest těchou!

Viděl je sycením roznícet žízeň a v prosbě domlčet a selhat hlas, viděl je anděly a ďábly zas – – co sbásníš, duše ubohá, v svou trýzeň!

Když probral se, noc spěla do únavu, kukačka tloukla siroby své žal, měl srdce pusté, když naň zabuchal, měl prázdnou duši, opilou měl hlavu.