IV.

Dni prchají a nelze času státi. Co zašlo, za tím zpět se ohlednem, kdy s pamětí si v hovor zasednem, však sluší lépe, o skutečnost dbáti.

Nenajdeť živých, kdo je v hrobech hledá. Co paměť pojala, již prachniví: s mdlým nápisem to výklad měnivý, a musí v květy hnát, co mysl zvedá.

Podzimní mlhy z hor si lůžko stlaly; do mechu prší listí vybledlé, a ptactvo v nahém křoví usedlé umlká s plesy, i s vábnými žaly.

Skončilať příroda své dílo zrání; teď v pošmurné se halí závoje, i v slunce lesku málo úkoje, i hvězdám rozžehnout se mraky brání.

Tuť počnou větry v rozpustilém stěhu, tu hvízdnou letmo a tu zahučí, bez kázně k nim se zpousta přiručí, že lítnou krajem ve vítězném běhu.

Tak chce to čas, jenž chladem oheň splácí; v svou sluj se plaché zvíře uvírá, na nebi s teplem světlo umírá, a člověk s žitím v sebe zas se vrácí.

Kol podzim, v Goaru však jaro pučí; vyznání jeho Marfu přitáhlo, že srdce jí se po něm rozpráhlo, a tluku nezná, jenž mu nezazvučí.

Cítíť v tom velkosti zář pronikavou, že duch ten, nejvíc ve všem zbloudilý, v němž chtíče o závod se proudily, sám ze své vůle hledá cestu pravou.

Cítíť v tom blaženství slast neskonalou, žeť vtržená jest v jeho duše spor, ta jediná, jíž vzdal se na úkor, jej pozvedá teď s láskou vytrvalou.

Cítíť se blaženou v té spoluvině, již chová jako vzácné ostatky, to jediné, co vzala od matky – a čemu srdce jediná je skříně.

Tušíť, že viny tíž tím vzala na se, ne aby vině byla omluva, jež sama na se požár rozduvá, leč aby stíženého vedla k spáse.

Tušíť v tom radost dosud necítěnou, že lepší jeho stránku ovládá, v niž míru ratolest že zakládá – odpusťte jí to, že v tom byla ženou.

Odpusťte jí, že cítila tak v duši. Však zdá se jí, by jeho odvrhla, teprv by srdce vinou natrhla, je k slzám stiskla, jež čas nevysuší.

Jeť právě to, čím měla se mu státi: kořen si hledá půdu příhodnou, by rostl v kmen a zeleň lahodnou, kde zlobná bouře víc jej nerozklátí.

Jinak již nelze, byť i plavba tišší; v té čistotě, v té srdce vřelosti proň navždy z duše své klid vyhostí, a zhřeší s ním, by jemu byla bližší.

A přec ni stínu skvrň k ní nedosáhne; je jako nebe s tváří bezhannou, v něm slunce, měsíc, hvězdy zaplanou – a chmurný země výpar k sobě táhne.

Již buď si, že tou chmurou Goar byl; však spěl, by peruť v zlatě potopil, a byť jím nebe na čas ve stínu, co hledal, nelze klásti za vinu.

Ne bez obav, a přec byl štěstím zpitý, kdy Marfin vděk mu kynul okamžitý, a jak by nohou v nový svět byl vkročil: vše měnilo svou tvářnost, co v něm zočil.

Toť příliš mnoho, by hned uvěřil, by pravdy lesk si stínem nešeřil; však cítil teplo, jež ho rozhřívá, a v duši cítil, že v něm okřívá.

Tu klíčily v něm vše ty milé puky, jak vštípené by kouzlem vlídné ruky, paprsek lásky úsměvy z nich loudí, a k naději zve, co jim v žilách proudí.

Tuť nosil jaro v ňader hlubině, v němž on pohřížen s Marfou jedině, v sluch jímal nových zásad nauku, a nic je nerušilo v souzvuku.

I ptačí zpěv, i vlnek hrkotání, tu zaznělo, tu šepot bez zalkání, a co jen kryjí něžných skvostů zřídla, to k blahým vzletům rozepnulo křídla.

Tu chodil s Marfou v úzkém sdružení, navštívit místa trapných toužení, od hradu k „oku“, a zas k jezeru, by čerpal ve štěstí své důvěru.

Ta místa jim se stala staništěmi, kde líčil duše stesk a odboj němý, a jak poutníku, kdy zří místa svatá, tak byla zde jich mysl vděkem jata.

Tu Marfě vyprávěl v zanícení o lidstva myšlénkách, jich proudění, a jaký boj, jak hrozné zápasy, než světu vítěz palmu ohlásí.

Tu vyprávěl, by vše se bída sčetla, již člověk přičinil, že lidstvo hnětla, a neměl dobrých stránek v lepší míře: člověk by z tvorů byl nejhorší zvíře.

Nebeským světlům cesty vykázal, tajnostem tvorstva ústa rozvázal, až k zřídlům všeho bytí sestoupil – jen sebe o volnost že oloupil.

Nezhledný poklad nedocenných skvostů odchoval z všehomíra létorostů, všech mezí hradby strhla jeho síla, až v posled sebe samu zotročila.

Nebyl to krásných slov jen lichý zvuk, jenž umírá již, sotva povypuk’, byloť to duše vroucí želání, jež sobě sama k svátku vyzvání.

Našelť v tom Goar víc než ulevení, žeť může toužit na svá provinění, žeť nejkrásnější duše na té zemi mu citů žehy činí soudružemi.

Mocná to vazba, jež je poutala, a přec v jich srdcích volnost doutnala, ba duše jich se slily v jeden zvuk, a Goar cítil, žeť je konec muk.

Cit vroucí provázel je v sen i v bdění, co převelebné písně liboznění, a člun, jejž v bezdno hnaly větrů šlehy, teď líbezně plul květnatými břehy.

Divná to věsť, jež pojednou jak sokol z čista nebe slítla; kdo zaslech’ ji jen zašumět, radost mu v tváři nezakmitla.

Praví se, na všech končinách že v spor se jitří mysl lidu, cos, k víře s těží podobno, jej náhle vyrušilo z klidu.

Neznámý jakýs dobrodruh, neví se ani odkud vzniklý, na stolec vede nároky, a zástup nemalý s ním spiklý.

Tož Goarovy družiny rozmetky sporé sloučil k sobě, a poběhlíky, chasou zlou množí svou četu v rychlé době.

Bezbranné mocí přepadá, a kdo se opřeli mu zbraní, nevalný byl jim z toho zisk, an jeho meč vše k hrobu sklání.

Všem, kdo mu na trůn zpomohou, přislíbil hodnosti a jmění, jehož, kdo v spor se postaví, i s volností jsou pozbaveni.

To vše se v horách povídá s vším hněvu příznakem i bázně, a příští den již stvrzuje, žeť na zem tíhnou doby strázně.

Když Goar věsť tu uslyšel, divoký žár mu z oka šlehnul, rtem škubnul úsměv neskrotný, jenž vnitřní neklid neustřehnul.

Rudem se tvář mu zalila, snad poprvé, co v horách tráví, a z oka cosi planulo, jak bděl by za ním šakal dravý.

Co znamenal ten oka žeh, jaké to odleskem byl výhně? Tak oko lví se rozžehne, když za krvavou stopou tíhne.

Snad že to zrak je káněte, kdy čerstvý lup mu v spáru chřadne; tak zplanou zraky démonu, kdy náhlá rána v lidstvo padne.

Snad že i v oku andělův zašlehne oheň této řeči, když zlatá křídla rozepnou a táhnou s plamennými meči.

Však Goar, co v něm vzňalo se, dál nezradil ni zvukem slova, a kdo jej zřel, moh’ jím se mást, leč nepoznal, co v srdci chová.

Odkvapil krokem zrychleným, v samoty poušť a klid se utek‘, bral srdce, ducha na potaz, jakoby vážil nový skutek.

Dnes nikdo o něm nezvěděl, ni Marfa, jíž se se vším svěřil, však jisto, že bděl celou noc, a ještě bděl, kdy den se šeřil.

Co vážil as na mysli své? Zda minulost svou, či den příští – rozprchlé noci matný stín, či den, jenž z krve hrůz vyprýští?

Snad že mu bylo vítané, co celou zemi plní lekem, snad že již ucho napájel i zbraní chřestem, živých jekem.

Či snad by chtěl se pokusit, vzít ztrátu zpět odvážnou sázkou, a důkaz podat na trůnu, žeť otcem ten, kdo vládne s láskou?

Toť být by mohlo vábivé – lži-krále s trůnu v nivec sehnat, a lid, jenž jemu klnul dřív, teď musel by mu na něm žehnat.

Vypleti kletou památku, v ni zapsat nevadnoucí skutky, a potomstvu je v odkaz dát – byl by to zápas bez pohnutky?

Kdož zváží tu myšlének tůň, jež vírem jej až na dno strhla, že necítil ni mlhy chlad, jejž noc na sirou zemi vrhla –

že necítil ni větru dech, kdy nevlídně přes hory písknul, že ni dne příchod netušil, kdy ranním šerem z plání blýsknul?

Předsevzetí květ nestálý však uzrál v něm k zlatému plodu, zrak, chůze, tvář, a slova zvuk – vše jevilo v něm pevnou shodu.

Jaký to duch či kouzlo v horách vládne? krev horkým klokotem vře v mládeži, a v mužích, jimž rozvážnost náleží, ba v kmetech tvář i zrak i vůle mládne.

Jeť tomu tak. Umlkly radovánky, a slovo vážné v ústech zavznělo, leč jakby v ohni zrak svůj ztápělo, a roznícelo citův měkké schránky.

Tuť „bledý cizinec“ byl k nepoznání. Od muže k muži spěchá neznaven, a kde jich větší počet zabaven, slov plamenu se nikdo neubrání.

Kdo však by zpět tu zůstal v samotnění! Jak roje včel tu spějí v hromadu, tu sdílet tužby, tu zas na radu, a v žhoucí lávu mžikem on je mění.

Jeť v jeho slovech kouzlo přepodivné; tak vroucně, z hloubi duše vyniká, že sotva zazní, duše odmyká, a kdo je slyší, nezdolá a živne.

Té síly v něm se nikdy nenadáli. Snad proto dosud jen dlel v mlčení, by zkoumal slov i řeči znamení, jež i ty strhnou, jichž se dotknou zdálí.

Toť jako vlny bohatého zřídla; tu zčista hrdla skalin vyplynou, a již i s břehů květ si přivinou, a drobní ptáci máčejí v nich křídla.

Tu mluví o vlasti, jež v nebezpečí, tu o cnosti, jež v lásce úsilné, tu o matce zas všechněm podílné, a z lásky dětem nutno, sáhnout k meči.

Tu mluví, ostří jak si k hrdlu sází, kdo tyranům se zřekne svobody, a často zajdou celé národy, než napraví, co jedna zvůle zkazí.

To s takou pravdou dí a s přesvědčením, to s významem a s takou vroucností, jak jím by teprv spělo k známosti, že statky ty jsou nejkrásnějším jměním.

Snad řeknete: To nelze novým zváti. Toť arci staré, mysl marnivá že ve slov planý zvuk se odívá; však nové vždy, zač chceme umírati.

A Goar slovy svými dosáh‘ cíle. Než minul den k druhému záraní, již mládež s muži stojí ve zbrani, a v boj se chystá v nevídané síle.

Všech srdce k „neznámému“ v oheň zplanou; jeť, jak by tlukot jich se v jedno slil, by jeho ústy mocně promluvil a zas se k srdci vracel na shledanou.

Jsouť volni za ním bez prodlení jíti, s ním nésti, kamkoliv je povede, a nechť cokoliv osud upřede: s ním v spolku chtějí vítězit a mříti.

Jeť společné jim, nevyvratné heslo: za každou cenu hájit svobodu, a za zrádce buď ten jmín v národu, jemuž, než započal, již srdce kleslo.

Byloť jen krátké s Marfou rozloučení; měkkou jí ruku k srdci přivinul, na rtech se něžný úsměv rozplynul, a první z plna štěstí políbení.

Byloť to cítit v zňatém oka lesku, jenž nejkrasší se perlou zarosil, žeť nehoden, by čím se honosil, kdy na tu pouť by místa popřál stesku.

Již vojska z hor do boje vytáhly; kam jejich zbraň a kroky zasáhly, vítá je lidu hlasné nadšení, a mžikem ruku v ocel promění.

Jak z hory temene kdy kusy ledu v lavíny naběhnou v nedlouhém sledu: tak vojům přitékají noví hosté, a s množstvím rostoucím i zápal roste.

Neptáť se druha nikdo v popředí, po názvu toho, jenž je soustředí, dost na tom, vše že k sobě přiděje, co jakkoli v něj skládá naděje.

Jej „vůdcem“ zvali, neznajíce jmena, jež ohlásí snad příštích činů cena; vždyť váží víc, co výraz dává duchu, než jmena zvuk, byť přelahodný sluchu.

Však dobře vůdce svého poznali, žeť otázky drželi v podáli; máť málo času, státi v odpověď, kdo všechněch mečů váží rukověť.

Jeť vůdce v slovech nade všecky sporý, víc v sebe zabrán, v jakés ducha zory, k nimž dnem i nocí přidružuje plány, jež nemohou být dosti proskoumány.

Však mluví-li s kým mžiku náhodou, tu obstře duši slova lahodou, a přece zas, co konat naznačí, i pokynutí k tomu dostačí,

žeť dobře tak již, jako vykonáno. V něm každý vidí vzor, co být má znáno: jeť v práci přetěžké sám nejčinnější, ba sotva tělo při tom ukonejší.

Zdáť se, že pro něj nemá významu, co milé jest a vzácné každému, klid, spaní, žerty, hry a pohodlí, to ani letmo při něm neprodlí,

a kdo té tváře jemné tahy zhledne, jak sotva zardí se a již zas bledne, ten zžasne, kterak vítr, deště, chlady se marně zkoušejí, mít jemu vlády.

V té s obtížemi hře si liboval, či že v tom srdce hlasu sledoval, aneb že nechtěl živlům přiznati, žeť mocnější jsou vůle podstati.

Však mimo to, v čem dbalý bez ustání: tu radí se, tu zase k práci shání, tu skoumá plán, a hned zas sám se vzdálí, zda i při soka poloze jej schválí.

Netrvá dlouho, lehké výpady na vítězství jim skytnou návnady, ba, již i silněj na ně udeřil, však proto jen, by síly přeměřil.

To dostačí, by důvěrou se vzňali, že nezdarem se čin jich nepokalí, že vůdce, jenž je v jednu mysl spojil, za všecky dbá, by všechněch touhu zkojil.

Nepřítel couvnul prvním náběhem; zde však duch zaplál boje zážehem, i země oddychla si volněji, an lepších časů dýchla naději.

Neznámý vůdce ve všech ústech žije, věsť slovem vroucím do srdcí jej ryje, co mužů vzor a ne co klamné zdání, žeť spojeno v něm všechněch srdcí plání.

Noc přišla. Šedých mraků skupiny přes měsíc táhnou v dálné končiny, a kde mdlým světlem hvězda zamžiká, hned zamkne lesk, jejž sotva odmyká.

Se strání vítr k letu kroky zvedá, sám sebe honě, pouť neznámou hledá, tu běží jako dítě rozmařilé, tu sedna, písknutím si krátí chvíle.

Do pláště Goar těsně zahalen, na mysli váží mnohý prošlý den, a myšlénky, jež jím se přeženou, tu strou se v chmury, tu je rozhrnou.

Tu dýchnou ostřím podzimního mrazu, černé jak mor a zahalené v zkázu, tu jarním dechem v květy vonné tájí, že na nich s motýly si včelky hrají.

Vidí své srdce v kletby obvině, jak z bojů těch co fénix vykyne, a co v něm temna, hrůzy bloudilo, teď v nejčistší se světlo zproudilo.

Jeť, jakby u kolébky lidstva stanul, tu lásky dech naň perutěmi vanul, jak posud nikdy, tlouklo srdce vřele: vždyť člověk mluvil, jemu tlouklo cele.

Co příroda má něhy v zásobě, to uzřel v nejkrásnější podobě: přírody oddech v duši Marfině, v ní skvít se člověka v své nevině.

Vždyť vše, co velebného v lidu plálo, již černou mázdru v duši roztrhalo, poslední šlaky své duch v lásce ztratil, by v šat se nesmrtelné touhy všatil.

Bylať to chvíle svaté oslny, kde velkou touhou duch je přeplný, kde poslední odstrčí závoru, by v sobě dlel co v dobra pravzoru.

Bylať to chvíle jasna uvědomí, kde duch poslední pouto vazby zlomí, kde cíl, jejž vůle víc dle pudu střetla, již zaskvěje se ve úplňku světla.

Tuť zásady, jež znítí národy, rozluštěny na slunci svobody, a jež tu vládne svatá bohyně, ta shlíží k nim co matka k rodině.

Tuť pravda mluví s tváří usmívavou, a volnosť rukou žehná nekrvavou, tu lidský duch svých květů dýchá vůni, a vše se skvěje lásky na výsluní.

Chladná to noc, a přec se může zdát, že vidí nebe jarním ohněm plát, že vidí květů pučet na tisíc a rosu vlažit jejich něžnou líc.

Takť všecek zabrán v obrazy své duše, že marně vítr s mrazem kolem kluše, že mlhy, jež se zdola k hvězdám šinou, jak milé útvary zrak jeho minou.

Jeť mu, jak by, co hledal s bolestí, teď v srdci slyšel mluvit s blahostí, vlasť, domov, vše co drahé člověku, se hlásí k němu v slasti přívděku.

Plyneť mu noc, jak vlažných větrů vání, kde vše, co v sporu, došlo vyrovnání, kde člověk sílí se na míru dchnutí, a neschází, leč sporův prominutí!

Poblízkých stráží ranním křiknutím vzchopil se Goar mocným pohnutím – platíť dnes, ranou zvážit poslední, zda volnosti se jitro rozední.

Co však tu patří udiveným okem? Toť Marfa spěchá k němu letným krokem – hle obraz, jenž mu lesklý v mysli slynul, teď v blahém úžasu jej k srdci vinul!

Již trouba zní a řehce oř, tu volání, tu řinkot zbraní, a než se slunce zvedlo z hor, již nikdo krvi nezabrání.

Jeť vždy si v tváři podoben, kdy Mars krvavý požár znítí, jenž srdce vroucím tlukotem a vzdechy národův se sytí.

Jeť vždy si v tváři podoben, kdy v rukou drže hrozné váhy, hned sem, hned tam je nakloní, by národům vykázal dráhy.

Jak smečky odpoutaných fen vrhá se vášeň proti vášni, na prapor napsaná je smrť, a ta v životech prostopášní.

Z ran proudí lázeň krvavá, a co se z její pěny vznoří, buď spásy zář má na čele, buď rudým žárem zhouby hoří.

Takť vyšleh’ plamen zápasu; tam nápadník, tu Goar velí, tu svaté lidu nadšení, tam zpousty, zvůle výbuch smělý.

Tam vraždu, násilí i lup i s zoufalostí dáno v heslo, tu vlasť, jíž hrozí okovy, ač srdce dosud volnost neslo.

Již prvním řadám stele smrť, i Goaru, ač stál jak stěna, utrhli z jádra dobrý díl, jak jazyk zlý z dobrého jmena.

Však dosud neochábla chuť, jen podrážděna jejich síla; kdo přes mrtvé se šinou v před, tiť znají váhu svého díla.

Před nimi „vůdce“ s ranou zlou, jak víchr před černými mraky, za ním se blesky mihnou v kříž, a před ním v sloupy mění zraky.

Jak sama volnost by mu meč s velebnou hrůzou v ruku tiskla – tak strašný, a přec půvabný, kdekoli jeho zbraň se blýskla.

Toť nebyl člověk; k posluze jak by mu stály mocné živly, ba sama smrť jen čekala, až na ni zraky jeho kývly.

Moh’ zdát se, že to démon kýs, jehož se netkne rána v seči, komu však on ji zasadí, nikdo se z ní již nevyléčí.

Ta tvář jakby ozářená – kdož zná ten lesk, jímž oči planou? I ti, kdo za ním vedou meč, smělostí hoří nepoznanou.

Již proražen nepřátel střed, v ně voje ženou mocným klínem, a v zmatku útěk hledá vše, kdo nevolí být smrti synem.

Rozprášen zbytek jako smeť, v niž vítr foukne celým dechem, nezbývá jim, leč složit zbraň, aneb svou spásu hledat spěchem.

Již rozvívá se volný dech, k ňadrám se vlní ochlad svěží, jak proud když půdu prolomí, a čerstvým krokem k nivám běží.

Již prapor v běhu vítězném co zástava dob nových duje, a srdce v štěstí předtuše v přemocný jásot propukuje.

Již stane krve sytý meč: jeť soudcem již, jenž výrok vznosil, a nic nezbývá souzenci, leč aby o milost jej prosil.

Však jaká zuří tamto seč? kdož poví, kam se „vůdce“ poděl? Tamť rány k ranám padají, jak by se smrti hlad v ně oděl.

Nastojte! Toť je vůdcův meč, jež jiskry křeše každým tnutím, ba vůdce meči obklopen, a smrť mu hrozí zahynutím.

Jeť rychlý spěch tu na pomoc. Však jaký ryk tu zazní k sluchu? Toť „Goar! Goar!“ z jedněch úst, až slova ryk zaléhá v uchu.

Bylť falešný to nápadník, jenž poznal jej se zbytkem druhů, když Goar mečem na něj tíh’, an prchal s nimi z krve pruhu.

Byl nejstrašnější zápas to, jaký kdy lidské oko zřelo, sám zevšad smrtí obklopen, a přec, co stihnul ranou, mřelo.

Toť vidí, an sem spějí v chvat, že trupy stlal, jak kosa klasy, ba nezbývá jich mnoho již, bys nespočítal jejich hlasy.

Však jmeno to? To vniká v dál, a „Goar!“ vzduch rozráží jekem, jakby tam stálo ve zbroji a neraněné mečů vztekem.

A přec je táhlo ve svou blíž, jak by je zvala rodná matka, že spěli se svým životem, za něžto byla smrť by sladká.

Tam spěli, jak by jmeno to vší lahody obsáhlo míru, a pod ním jak by zápasil převelebný všech bohatýrů.

Však nadarmo a pozdě již. Smrť řádila tu s plnou chutí, vše rvala, kles’ i nápadník, leč Goar též jí v obejmutí.

Ranami tělo poseto, vylévá krve proudy rudé, oko se láme, tuhne oud, an život zerván v zbytky chudé.

Však v tváři úsměv kouzelný, z ní lyne kol tak milé světlo, a ruměn si v ní pohrává, jak žití jaro by v ní květlo.

Ji prodchnul nevýslovný váb, v němž věčnost průhledná se skvěla: smrť z něho život urvala, však ducha lesk v něm zapomněla.

Co mám vám z děje vyprávěti dál, kdy víchr hlavní jeho kmeny sklál? Volnosti slunce vzešlo v plné kráse, s ním jasný blankyt v kraje rozpíná se,

a národ, jenž tím teplem okřívá, svých synů hroby slzou zalívá. Užaslí, němí u Goara stáli, bylť řečí lesk, jímž všechněch oči plály;

neptal se nikdo v slovech zvědavých, zda hoden slzy, vzdechů předrahých, leč jakby každý srdci na dno patřil, překonán velkostí, a s ním se bratřil.

I Marfa přišla sem. Nemyslete, že v nářku lkala ústa děvčete, že v slzách plynouc, rvala sobě vlasy a zoufalost že u ní slaví kvasy.

Byl tichý její žal a bez slova, tím větší snad, že známky nechová. Leč pevně tak se vryl do tváří vzoru, jak byl by vytesaný do mramoru.

Však přitom oko jasnem svítilo, jakby se žárem blaha znítilo, a jakby úkoj nejvyšší tu doma, jenž zůstal uzamknut něžnýma rtoma.

Nevyprávěla v citů víření, co hledal, aby našel smíření; vždyť národ, jenž tu zžaslý kolem stanul, cítil ten dech, jenž z hrobu k živým vanul.

Znalať to srdce ze všech příkrostí, by mohla svědčit jeho velkosti, však cítila všech myslí ozáření – ne slovem, a přec byli přesvědčeni.

To vyznání, jež znala původem, to složil teď před celým národem, a krev, jež z nesčetné mu rány kane, to svědek ryzý, pravdy nehledané.

Již mnohý převrhnul se roku běh, co nad hroby zavání růží dech, co slavík nejvřelejší srdce tluky tu skládá v přemocné a sladké zvuky.

Tam Goar dřímá, Marfa jemu blíž; nehledalať jiného blaha výš, co hvězda zhasla na večerní pouti, jíž nelze o samotě nebem plouti.

Takť byly duše obou protkané, jak s teplem světlo kdy se rozplane, jak dva kalíšky na šťopečce jedné, kdy jeden zvadne, druhý za ním zbledne.

Blíž hradu spali, v lůně modrých hor, kde ptačí zpěv prochvíval blízký bor, kde skalní pramen vtékal do jezera, v němž luna ploula za nočního šera.

O svatá víro, lidem bájená! Tuť dcera tvoje s králem spojená, aj roztržen tu závoj mračen hustý – lid nezapomněl: hrad přestal být pustý.

Sem putují co k hrobům posvátným, tu každý list jim skvostem památným, tu hrstku hlíny za ňádra si dají, a chladnou hlínou srdce rozhřívají.

Sem příroda lne něhou pověčnou, sem nesou ples i píseň společnou, tu slaví štěstí z největšího boje: tu zrozená i tato píseň moje.