IV.

Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Teď živých noc, mrtvých je den, mrtvých teď rej a živých sen. Živých teď uspán život bdí,

a mrtví bdivě o něm sní; kdo mrtvý, každý jednou žil, a zemřel, o žití by snil. Teď právě čas – kdos jednou žil,

teď právě čas, by bdivě snil – vstaňte, vstaňte, vstaňte! My pučely jak jarní květ, my obrážely mladý svět,

my pestré, jako jara lesk, když tvůj se den ti rozebřesk’. My dlely, pokud v tobě duch – a kde my dlíme, tam je ruch.

A tys nás s duchem vydech’ ven, nás nevymysliv, upad’s v sen. Probuď se ze sna, mysli dál, cos časnou smrtí pronedbal.

Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Nás časně sštvali z světa zdob a za byt dali těsný hrob; nám brzy zdrtli mládí květ,

a za byt dali mrtvý svět; nás vyloudili v světa den, a vyvrhli hned z rána ven. Ten krásný svět náš býti měl,

a jiným přišel za ouděl; a neproživše žití den, snít máme dlouhé noci sen. Vše, co kvete, svadne,

a co svadlo, spadne; vše, co světlo spatří, s hrobu tmou se sbratří. Pročež časně sluší

v starosti mít duši. My zalétaly v světla výš, kříž na kříž znaly krásy říš, my zleštěly i slunce lesk

a předstihly i rychlý blesk. Nám k ideálům volný let, a domovem jich krásný svět. Však kosy řez tu smělost zvrh’,

a smělost plánů v niveč strh’. Nuž, zbuď se ze sne mysli dál, kdos časnou smrtí pronedbal. Vstaňte, vstaňte, vstaňte!

Ten krásný svět tak krásný byl, tak plný vděků, pestrý, mil – a sladký tak byl dívky ret, a plný světla její hled –

ten nepokoj, ten v srdci bol, a vše tak volné kolemkol – a vzali nám myšlének smělý roj, a vzali nám lásky čistý znoj –

jen zpomínek beznaděj z mladých dob, a za to nás vtěsnali v těsný hrob, bez naděje na příští den snít máme dlouhé noci sen.

A co vyšlo, zajde – hrobu noc vše najde; co se v krásu všatí, v prach se, v popel zvrátí.

Pročež brzo sluší v starosti mít duši. My k cíli vedly obce chod, my činu byly za zárod,

a rozumu jsme byly skvost, svár dílů námi v celek rost’; a naší silou v sváru mír, a svět nám poddán šírošír.

A před časem nám vyprch’ čas, že oněměl náš v radě hlas. Probuď se ze sna, mysli dál, kdos časnou smrtí pronedbal.

Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Zde pustá noc a bez snu sen – jen temný svit náš krátký den. Kruh dítek sirý, smutná choť,

jak bez pána ta v moři loď; a rodiny a obce kruh a srdci milý přítel, druh – teď každý stojí sám a sám,

v té kostry rouše nepoznán; a bez činů náš noční den, a bez naděje – hrozný sen! A co v sváru stojí,

v setlení se spojí, a i ten dub velký vejde v hrob se mělký. Pročež brzo sluší

v starosti mít duši. My – zkušenosti mnohé plod – jsme k předu vedly mladý rod, a naší rady pevný štít

ubránil obcí blahobyt; i bujný překyp mladých sil hráz mírnivou v nás velebil, a syn i vnuk se vpravil rád,

kam náš ho vedl kupříklad. Leč smrtílis co pronedbal, probuď se ze sna, mysli dál. Vstaňte, vstaňte, vstaňte!

Tak dlouhý sen – bez konce noc, a oudů mrtvých bezemoc, – bez hlasu řeč, hlas bez zvuku, bez synů děd a bez vnuků,

bez choti choť a sám a sám, a nižádná česť šedinám – a v hnátech červů žravý kvas, a v lebce žáby, v oudech mráz,

a dušných ňader slabý dech – hrob – teskná noc, noc bez potěch. Ba i věků délky přežije hrob mělký.

Kdo jen sebe hledá – běda, běda, běda! Pročež brzo sluší v starosti mít duši.

Teď náš je čas, teď náš je den – teď v pestrý rej se sřaďte jen. Nám hudbou hnátů ladný chřest, a lebky drkot taktem jest.

Však než se počne mrtvých rej, dřív rejdu čeleď krále měj! Ten co dnes přibyl v pytli host a za živa už kůže, kost

a v šachtu hozen jako pes – ten tancmistr buď králem den! Ba ten, ba ten! Však dřív nech zná: ať nový tanec spořádá,

a však ne quadrille, tremblante snad, či jinou tretku beze vnad. Ten tancmistr buď králem dnes, by uspořádal mrtvých ples.

Hleď, brachu, půda bez parket; než, tak zní mrtvých etiket: Kdo přes hrůbek by nepřejel, nech dělá přes něj kotrmel.

Ty, jenžs měl bídy jakživ dost, už za živa jen kůže, kost, dnes v šachtu hozen jako pes – ty plesu budiž králem dnes!

Nuž – tedy sřaď se s druhem druh, ať řada vzroste v pestrý kruh. Mezi dva mladé, kdo je stár, ať nekobrtne na nezdar.

A soused druhu ruku dej – a teď započni mrtvých rej! Ó králi, smilování měj, a povol nám též s vámi rej!

Mamá, ta rána do hlavy krvácí a se nehojí. Což ještě není oupln řad? Kdo jste vy tam? Chci lid svůj znát!

Já hezká byla květinka. Mamá – ta rána do hlavy mně tuze, tuze bolaví. Z nás oběšenec každý člen,

ze spolku mrtvých vyloučen; a nesvěcený náš je hrob a bez kříže a bez ozdob; vidíme vaše veselí,

jež nikdo s námi nedělí, Ó králi, smilování měj a povol nám též s vámi rej! Tak tedy z šibenice pták,

jenž hledal maso na zobák? a nesvěcený váš že hrob a bez kříže a bez ozdob? Hej, takový je hrob můj též!

Nuž, přeskoč zeď a v řadu spěš. Tak – a teď druhým ruku dej, a teď započni mrtvých rej! (Dává znamení.)

A nejprv zvolna, z vážna v před, ať nohu nohy najde sled, ať postačí i křehký hnát, a pak se zrychlí sedumkrát.

Teď rychlej, čerstvěj – víc a víc, pokud dech stačí mrtvých plic, a z kroku nechť se stane skok, pokud nám stačí porozkrok.

Hej holka, drž si vínek svůj, neb spadneli, víc není tvůj – divá ho chasa roztrhá, a vítr ti ho rozmrhá.

Jen miluj, kdo co uloví, však ona na tě nepoví. Až k hrobu jen ti přisáhal, a když tě pohřbil, jinou vzal.

Neupejpej se, manželi, však ona tebe neželí; než zvíš, přistrojí svatby skvost, a k hostu sedne lačný host.

Ty stará, jen se nestyď smát, mrtvým je stejný každý hnát; však živý tvůj už zapomněl a jiné též to pověděl.

Rozdílu nezná mrtvých rej – kdo klopýtneš, se vzhůru měj! Však cizí manžel – k předu, hop! má vedlé cizé vlastní hrob,

a hrobu noc to nepoví, a slunce se to nedoví. – Bez vůně mrtvých lásky květ, a bez naděje mrtvých svět –

odcizen světa dětským hrám, nové si hry vymýšlí sám. A naše hry ten noční rej, a kdo jsi mrtev, k nim se znej.

A skokem k předu chutě – hop! čas k odpočinku podá hrob. A skokem vpřed, co stačí skok, a nedbej živých na výrok.

A přes své lůžko, přes svůj hrob – jen hnáty na něm nevyklop. – Hej ladná hudba hnátů chřest, kdy čelest drnká o čelest

a zuby klapou, cvaky cvak, o žebra žebro taky tak, a sejček s sovou na věži: huhú! to k svatbě náleží –

a korouhvička skřípe svou, že též ji k svatbě nepozvou. – Teď mocí k předu – skok a skok, až chřestě zkřípne mrtvých bok,

a každý krok je dlouhý sáh – dbej, starče, by se nenatáh’! A mrtvých tanec divý rej – jen každý o své hnáty dbej,

a mrtvých tanec divý běh – Mně nestačí už dále dech. Když rej ti nejde do noty, moh’s v hrobě zůstat, sloto ty!

Znova se sřaďte k druhu druh, ať nelení náš pestrý kruh. To, králi, zvyk a obyčej: kdy zpřetrhne se divý rej,

usednem každý na svůj hrob a bavíme se z mladých dob. Mně vděk. Nech tedy někdo v vás ostatní baví, pokud čas.

Na tom, co býval literát, dnes řad je, běh svůj povídat. Mol s štěnicí chtě slavit ples, do veršů mých potajmo vlez:

pluk recensentů špinavých a filologů bezhlavých v nich ryl a z rytí toho tyl, a škubal, slintal, pokud zbyl

mi na nich kousek poctivý, a rozum jejich plesnivý psát nezapomněl period od hlavy správných až do bot. –

A doma hlad mně kuchařil a s nouzí bídu uvařil, a já, vychudlý literát, nemoh’ si peněz vydělat.

A panenka, jež byla mou, když roznášela lásku svou a nechtěla mne znáti víc, že prý má milých na tisíc –

Zastřelil jsem holubičku, padla mi na jalovec. Postavili šibeničku, a mne na ni – za zvonec.

Ha, ha, ha! A mne na ni za zvonec! Hahá, což také literát má na světě tak hrozný hlad?

Já myslil, tancmistr že jen za kostru bývá vysušen. – Teď v pozadí ty holka tam, též pověz, jak jsi přišla k nám.

Hezká jsem byla květinka – Já též! Já též! Svou vůni jedna jedinka – Já též! Já též!

A uviděl mne mladý klouček – „Hoj, hezká budeš za klobouček!“ Ó žel, ó žel! Ó žel, ó žel!

Vy mrtví, mějte slitování, ať najdu oddechu si mezi vámi. Kdo v půlnoci se vtírá sem, kdy mrtví mají tajný sněm?

Mé jméno Alfred – vpusť mne jen. Bez poklidu mně živých sen – v mém červ se plíží svědomí, nic jeho hryz neoblomí,

a hryže, hlodá stále dál, a kudy kráčí, samý žal. Ó smilování se mnou měj a u mrtvých mně klidu přej.

Mamá, kdo volá z venčí tam? To otec tvůj přichází k nám. Jak? Alfred? Neznám, kdo by byl; ten jistě jakživ netančil.

Otevři, strážce, vpusť ho sem – Nám pochoutkou buď za příjem! Ač nevnadní jste na pohled, a zraky mráz a srdce led –

ó přejte mi zde poodech, jenž nedopřán mi v těsných zdech. Hej, živý brachu, sedni jen; věř, my že máme dobrý sen.

Však živli dech mít neráčí, věř, nám že sotva vystačí. Leč pověz, jaký nepokoj tě vede v mrtvých divý roj?

To on! to on! Ó nebesa! Ó jak mé srdce zaplesá! Hleď, to tvé dítě, hochu můj –

hleď, synáčku, to otec tvůj! Mne jako zvěř, hleď, honili a umíráčkem zvonili, a kat mi zlomil bílý vaz

a uvázal mne na provaz. Proč tys tam nebyl, hochu můj? jej bylby zmírnil pohled tvůj. Víš, jak jsme tam se líbali –

hrdličky cukru! zpívaly. Ó polib mne! – Jak? neznáš víc? hle, Alfrede, to má je líc! Ta chladná? Pryč – jsi ošklivá!

v tvém oku hrůza přebývá, tvá krása – ohnilá je kost a nehodí se za radost. Ne více? Však se hodila,

když noc tě ke mně vodila? A jež ti byla na radost, teď vrháš pod stůl, jako kost?– Hej, králi, teď to všechno znej –

teď ty soud na něm vykonej! Ten jest, který mi lásku lhal a pak mne v bídě zanechal, a původem té vraždy sám,

nade mnou vyřknul ortel tam, že, utrpěvši sterých muk, mne pro to vyved’ divý hluk tam z města ven, kde lítý kat

mne zabil živým pro příklad! Mne v nesvěcenou vrhli zem, že vývrhel i mrtvých jsem. Ty, mrtvá obci, vůli měj

a na živém soud vykonej! Nechť znova počne mrtvých rej! Hej, hochu, jen se k holce znej! Však zkusíš brzo mrtvých zub –

svůj život nám dáš za výkup. Pak vyspíš se, kde věčná noc – teďs upad’ v mrtvých strašnou moc! Jen chutě kolem – skok a skok!

a nedej živých na výrok. Živý se dostal mezi nás – jím mrtvý oslaví svůj kvas. A živéli si zapomněl,

však budeš mrtvé za ouděl; se světalis ji zprovodil, teď její svět za podíl. Jen bruste zub – krev pokane

a pastva nám se dostane; a trhej každý podle sil, co ulovíš, máš za podíl – a na živého – skok a – –

Bez konce tvá milost, pane, nad hříšným bdít neustane, a kdo hledá tě v pokání, vstříc mu jde tvé smilování.

Pročež časně sluší v starosti mít duši.