III.

Od hradu stranou, kde se lesk ten budí, jenž, kam dohlédne, tmy a stíny pudí, k horám se vrchy druží v pyšnou řadu, na pohled příkré, avšak v milém ladu,

druhá vždy výš, jak ve stupeň se vzpíná, a jedna druhé jakby rostla z klína, až nejzáz s hřbetem zubatým se snoubí, jenž vrchy ty přepevnou páskou vroubí.

Tu v dolině, však v převelebné výši, se leskne jezero, jak perla v číši, a z rudy stříbrná jak žíla svítí, tak z břehů šedých jeho lesk se třpytí.

Lid zval jej „oko“. Bylo okem věru; tak jasně hledělo tu v stinném šeru, a tak dojemná klidnost z něho snila, jak by se hloubka myšlének v něm kryla,

ba myšlének to, zvoucích k rozjímání – je tušit lze, však nejsou k prohloubání. Kol břehy skalnaté – tvář vrásky plná, ji neobměkčí pěnící se vlna,

a v krůpějích když rosa po ní kane, zaleskne se, však mládím nezaplane. A přec to obraz mládí nejvěrnější; to děcka klid, kdy máť je ukonejší,

to spánek sám, tak sladký a tak milý, jak by jej žaly nikdy nezbudily, že hvězdy, jež se na dně jemu zhlíží, že luna, jež se s důvěrou v ně hříží,

a jak ze stříbra člunek po něm plove – že vše to, jak by jeho byli snové. Nezaslechneš tu ani oddechnutí, klid v bdění a ve spaní beze hnutí,

ba větřík sám, kdy šeptmo po něm kráčí, sotva si patu v jeho stříbře zmáčí, a kdy tam přec nějaká vlnka hlesne, to jistě pstruh, kdy vzmrštiv se, zas klesne.

A ticho zas. Až kdy sem jelen raní zaměří z pastvy po skalnaté stráni, a mrštnou nohou do hladiny vkročí, tu žblunknouc, v lehounká se kola točí.

Kdy odběhne, umlkne všecko zase, a sotva šepot zbyl po jakém hlase. Též někdy kapka, co se skály řine, dobíhá dolů, až k svým sestrám vplyne:

ji hladina, jak děcka retem vsrkne, a kde ji vpila, vděčným okem mrkne. To kdy je poklidno. Kdy však se k bouři zde mraky šinou v mlhovitém kouři:

tu v jek se sevře strašný tvář ta hladká, jakoby v porodu vší hrůzy matka. Ta matka, z níž se jaro rodí, až k „oku“ jen své dítky vodí,

to zeleň, kadeřavé květy, a stromy a jich zpěvné čety. Sem více ne. Tu ani trávy, kde spočinul by brouček hravý,

ni keř tu s zelenými šaty, kde pták by hnízdil kropenatý; snad za čas muška že sem vlítne, zda-li tu jaká zeleň kvitne.

Jen jezero tu, kolem skály, a přec tu půvab neskonalý. Ba příroda tu stejně vřelá, však v tom, že k plodům přemýšlela.

Pro to ta tichost, mír ten klidný, jenž značí mistra veledílny. Tam dole srdce, touha vroucí, tam pučení v květ přežádoucí,

tam milých dechů vlažné vání, skřivánčí písně třepotání: tu hlava, jejíž mocná síla zde zkoumá srdce svého díla.

Ni jeseň tu, ni jaro, léto, a přec tu v jednom zase vše to, neb co se nejlepším tu uzná, pošle se v světa místa různá.

Tam dole den a barvy steré, tu jasno jenom v roušce šeré, a dne se v něm jen tolik leskne, jak v noci, než se k ránu zbřeskne.

Tu různost prvků spánek jímá, jak v dítku cnost i vášeň dřímá, a probudí se teprv časem i cnost, i vášeň různým hlasem.

Vše klíčí v něm: pláč vedle smíchu, část blaha, síla vedle pychu, žár lásky u žhoucího hněvu – snad vstane vlk, snad slavík k zpěvu.

Tak zde. Strom jeden stál kraj břehu, co nahý poutník bez noclehu, prost kůry, listí, bez oděvu, jak zasmušilost v němém zjevu.

Jak vzrostl, mohlo divem slouti – tak bez druhů, tak ve zákoutí. Však stál tu spíš co model právě, v němž obraznost se zkouší hravě,

by příroda, co snila v zletu, též stvořila a dala světu. Kdy pták zabloudil k jeho skráním a klid zde rušil cvrlikáním:

tak dlouho skoumala své síly, až zpěv mu dala, že byl milý. Tak jaro, léto, jeseň, sněhy tu proskoumala plná něhy;

ba dřív než bouře ve kraj směly, tu hrozným řevem zahučely, a teprv hrom když mraky kácel, až v skalách sténot zaburácel,

a vlny ze dna vyděšeny, až rozstříkly se v šedé pěny: tu teprv brát se směly v dáli, a tříštit lebky, duby, skály.

Tak ladný nelad kraj ten chová, jak zpěvná mysl básníkova, než rozpustí se v hravé rýmy, by domov našla mezi svými.

Sem Goar nyní častěji po stézkách spěl v nejistém kroku, tu trávil, jakby přikouzlen, tož půvabem, jenž se kryl se v „oku“.

Hrad stal se mu již postrachem; ty staré, zšedivělé stěny procítly ze své němoty, a slova vdechly ve kameny.

Tu obživla i noci tma a stíny nabývaly tvaru, na lůžko klad se v obavách, že klade se na lůžko zmaru.

Procitlé žalob vědomí, to na něm leželo jak můra, u stínů nočních sám co stín, však ze všech nejhroznější stvůra.

Noc přemnoho již věděla, den věděl mnohem víc, ba všecko, ten sterým ústem rozprávěl, že prchal před ním, jako děcko.

I stromů listí mluvilo, i květů hlava barvolesklá: ni duše v světě jediná, jíž by si jeho pozasteskla.

Když podíval se na lidi, zřel nařknutí z každého oka – kdy zrak jich kryl se večerem, zas bděly hvězdy s převysoka.

I lidské tváře prostá řeč jakby jej obžalobou tíhla, a nikde žádná omluva, jež by tu tíži nadezdvihla.

Časem se s bázní ohlížel po hocha svého líci hladké, a pátral v ní, a skoumal v ní, zda tušení to bylo vratké.

Však hocha tvář tak zjasněná, v ní světlý nádech ranní růže, a v oku nebe poklidu – jak šťastný, kdo v něm bydlet může!

A Goar nesnes’ oka lesk; ten úsměv dětské přítulnosti, jak by jej mrazem ovanul, že projel jemu tuk a kosti.

Onť žebrák, stoje u prahu, kde kypí šumné hodování, kde číše vládne zpěněná, a smích, v němž starost nemá stání,

kde hudba k písni spolčená a radost jiskrou šlehá z očí, a družný hovor, přátelství, a mile vítán, kdo sem vkročí,

kde v každém oku blaha tůň, a štěstí kyne beze zváče: jen žebrák skryje nahotu, jde v samotu a hořce pláče.

Ba těžko, s bídy vědomím kdy nutnou pouť nastoupit třeba, však tíž, přerušit blaha zvuk – byť prosbou jen o dárek chleba.

Neníť jen vězněm neblahým, kdo tuhá pouta slzou rosí, však nejstrašnější z okovů, jež neuvidí, kdo je nosí.

Na pohled dýchat svobodu, a cítit pouta v každém dechu, v nich prsa nejúž sevřená – v tom málo slastí na potěchu.

Však hůř, utájet smrti šíp, jenž v těle tkví na pohled zdravém, a jedinou mít omluvu: co trpíme, že nesem právem!

V jezerní hladiny hluboký klid, ty skály v úmlku, jich siný svit, a řeč tajemná, jež z nich zavzněla – v to vše se jeho duše ztápěla.

Naslouchal prvé, zdaž jí rozumí, zval její hlas, zda znovu zašumí, k ní napnul sluch, střeh’ dechu vanutí, kdy cítil vanout její perutí:

tak sladký oddech, jenž z ní hovořil, že by se v ni až na dno ponořil. Zde mlklo vše, jak v chrámě tajemném kdy zazní hudba v zvuku dojemném,

i vlastní bídy sténot umlká, že v srdci hlas se ozve člověka – a kdy přec tíž se na ně zavěší: tam kněz! Poklekni a on rozhřeší.

A Goar – jak by vše v něm utuchlo, sotva že srdce slech’, když zabuchlo, však srdce to v podivném šíření, a jakby slyšet v něm – že možné smíření!

Vždyť kam tu patří, svaté zmlknutí, co na se nevře, tu v obejmutí, co jinak v boji jenom zavíří, tu k sobě přilne, až se usmíří.

Tu vlnky v sesterském spí dřímotu, není, jenž by je budil, vanotu, jak by je užehlil, tak v hladině, ve blahu vlastním šťastné jedině.

I slunce lesk, jenž k nim se naklonil, až k nim se tisk’, leč v nich se nezlomil, těch němých skal tvář vážné staroby, a přes ni hlásku v ní kés žaloby,

ba oko na nich s touhou ulpělo, jak by z nich nové zdraví kypělo, a vzduch, ač sotva šustne k doslechu, přec mládne tak, jak v dětském oddechu.

Tak svaté ticho, jak v sváteční den, kdy člověk má být v sebe uveden, kdy zastrčené tvorstva závory, a oko v sebe zří, ne na tvory.

A přec, jak zřel by tu plň lahody rozhřívat žíly velké přírody, tu cítil, jak vše touží do světa, kde poupě klíčí a v květ rozkvetá,

zřel krev se prýštit v žíly klokotem, až srdce najde s teplým tlukotem, ba srdci tvorstva jak by naslouchal, a úkoj svému srdci ssál, jež porouchal,

dech teplý z něho cítí provívat, a vlastní srdce v něm se rozhřívat. Tu zrak se ničím více neděsil, kam pohléd’, blahý mír se zavěsil,

ni výčitka, ni hrozba lekavá, ni kletby odstrku pouť těkavá, ni nevlídnosti vráska jediná, jež odpudí, nač luk svůj napíná –

vše jakby volalo to k sladkým hrám: „Jsme dítky tvoje, pojď a znej se k nám!“ Tam dolej měkne mech, trav družina, své tenké rámě k slunci vypíná,

až níže v zlatý kvítek rozkvetá, k němuž motýl a včelka zaletá, a keřů vůně, pýcha stromoví, v něm ptactva zpěv a pochlad májový,

ba i těch strmin kmeti nevlídní se květnatými stébly zalidní: vše, vše se v lesku vábném mihotá, co odtud vpíjí kouzlo života.

Má Goar jen být takou puklinou, v níž větry skučí, když ji neminou, v níž děs je za dne, hrůza noclehem, jíž se i slunce střeží oběhem,

kde ani stébla nelze znamenat, jež by se chtělo u ní zelenat – vždy k postrachu, všem výstrahou, jíž povrhnout, ne hledat, odvahou?

Nevýslovná jej touha schvácela, v níž bytost veškerá se ztrácela, cit neznámý, jejž nikdy netušil, mu sladkým zvukem v srdci zabušil,

a stará kůra jakby natrhlá, že všecka skvrň se z nitra vyvrhla: nová se míza pod ní probírá, jíž teplý slunce lesk se otvírá,

šupina s oka padá pojednou, zří v dál, že sotva zraky dohlednou, slast neznámá v něm zplála povděkem, a vše jej zvalo – býti člověkem!

A však kde najít mosty k přejití, kde podpory, jíž lze se chopiti? Ach, rád by skončil strasti zámuku – kde najde však, jenž ved’ by za ruku?

Když od „oka“ se vracel večerem, potkával Marfu, útulnou tu lani; bez vědomí, za jakým záměrem, leč v udivení blahém patřil na ni.

To oko velké, plné vroucnosti, a jako kvítko na poli, tak prosté, tak mile dojemné svou mocností, ač moci lásky neznámí mu hosté.

Kdy blížila se k němu s družemi, zůstával stát, ač nevěda, proč stojí: nejhezčí růže mezi růžemi, a ze všech půvabů v ní kouzlo dvojí.

Tak prostě výmluvná v svém hovoru, že jako ptačí píseň uchvátí tě; kdy pozdravila jej, byl ve sporu, zda vidí dospělosti zjev, zda dítě.

Nevěděl, čím to jest, však přemožen a jako děcko udiven tu stanul, milosti půvab kol ní rozložen, a dech jak jarní vůně z něho vanul.

Neznal, co hnulo mu se v myšlení, leč jakby se sluncem se oko střetlo, jež ze slepoty v zrak se promění: on cítil, že mu v duši vchází světlo.

A přec se lekal v trapné obavě. Byloť mu hrozno, ve světle tom státi, jež svítilo jen vnitřní ohavě, a hlásalo, co nikdo neměl znáti.

Ta lilje bělostná, tak spanilá, by s úžasem se odvrátila chvatným, kdy zrakem k duši by se sklonila, jež sama hrozí se, žeť tvorem špatným.

Vždyť dosud netknutá to květina, jež vzrostla v pokraj křišťálova zřídla – on květ i zřídlo nocí zastíná, kdy jako upír nad ní rozpne křídla.

Ta tklivá důvěra, ten jasný hled, kterak on vedle ní tak stojí chudě! Ona co anděl, jenž se k nebi zved’, on – černý démon, v bílé kreslen půdě.

Co mněl, že v klidném šeru pohřbeno, to na oči se stavíc, děsí z nova, bál svého nitra se, že rozvřeno – hrozil se, že v něm sama sebe chová.

Zachvěl se před sebou, tož v myšlení, že Marfa obrazy ty okem stihla, a jakby rukou byly k zastření, on kryl je rukou, jež se k prsoum zdvihla.

Jak rád, by možná z duše vyhladit, co nekonečnou mukou duši truje, co nelze krýt a nelze vyzradit, co chábnouc, mocně zas se opětuje!

A přec ji nelze z mysle vytratit. Jeť ona bázní mu, a přec ho vábí, kdy na ni zří, musí se zatratit, leč tužby žár tím zdmychá, neoslabí.

Kdy s nocí uléhá si ke snění, snů děsivost mu věrně ona dělí, sen v luznou její tvář se promění, ta kyne mu, že není osamělý.

I v přemítání, když se unaví a zašlost děsivě se nad ním smráká, dech její v mraku blesky zastaví, zrak nehrozí, jej spíše k sobě láká.

Divná to moc, jež znenáhla mu v hloubi duše zasáhla, a třeba řádila v ní bouře krutá, však nebyla víc uzamknutá.

Jak dítko v stráň a v údolí si jisté stézky vyvolí, k nimž nejraději nožka střelí, jak by z nich svět mu kynul celý,

ať ve skoku, ať pohovem, na nich se cítí domovem, aniž se táže po důvodu: i Goar vnímal takou shodu.

V posvátné „oka“ zátiší hned s ranním sluncem pospíší, a dřív, než to se dotkne břehu, už dlí tu Goar v zbožném střehu.

Tu ze hladiny miloké tajemství stihá hluboké, nedostihlé, a přec vždy blíže, že celou duši k sobě víže.

Mlh ranních lesklé závoje tu táhnou k slunci do boje, tu zář jich růžná, tu zas bledá se nad vrcholy lehce zvedá,

až z nich jak tajným otvorem cos šeptne zpěvným hovorem: zda skály jsou ti rozprávěči, a neb to hlas byl lidské řeči?

Však jest mu, jak by odevšad ten samý zvuk moh’ rozeznat, jenž, kdykoli se k uchu vrátí, vždy mocným kouzlem srdce chvátí:

neznámá slova na rtu měl, a přec jich smyslu rozuměl, že naslouchal a splácel díkem za řeč, jíž sám byl tlumočníkem.

Ta prostá mysl Marfina, ta vnímavost tak dětinná, ta z všad se do duše mu kladla, že vůlí mu, i srdcem vládla.

V tom miloklidném vůkolí, kde s šerem světlo zápolí, a život dýchá děcka rtoma: tu jakby cítil, že je doma.

Tu vše tak v známé tvářnosti, vše zve: jen pojď a uhosti i sebe i co s tebou v přízni, tu vznik je blaha, konec trýzni!

Vše v cítění tak uvřelém, že chce i to být přítelem, co dosud zřídlem bylo trudu, a volá: já ti bratrem budu!

Tu jest mu, jak by z minula jej ruka její šinula, a jak by obraz všeho ženstva jej vinul k srdci člověčenstva.

Ba pocítil tu v znícení dějiny lidstva proudění, a lidstva tepnu drže v ruce, znal jeho cíl, lál jeho muce.

Zrak slzou mu se zarosil. Ach jakby rád je odprosil – kde jenom k nohoum jeho kleknout, by hříchu šat moh’ s duše svleknout?

By Marfa byla jedinou, jež soud by vznesla nad vinou, a s lidstva srdcem ve spojení: zdaž řekla by mu: odpuštění?

Tu dlel, až s pozdním večerem plynuly hvězdy jezerem, a odmykaly v lesklém znětu neznámé pravdy božských světů.

Až měsíc k skalám vroubeným dostoupil s okem nadšeným: jak přes zábradlí dětská hlava, vykoukla tvář mu světlohravá,

a jak by nemoh’ státi dýl, a seskočiv se k zemi kryl, by opět vstal a kouk’ se zase, zda celý svět v něm rozžíná se.

Stěží lze v srdci tajit jenom stále, co v něm se vzňalo v chvíli nenadálé. Ni on, ni Marfa neskrývá to sobě, ta k němu toužíc, on k ní v stejné době.

Nemíjejí se, potkají se schválně, a jeden druhého postrádá žalně. Již stézky rozličné, i místa znají, kde jakby maní sebe vyhledají,

jako dva ptáčkové z čeledi jedné: kam lítne jeden, druhý též se zvedne. Vždy milý ruch a něžná pozdravení, i řeč, jež ve sdílný se hovor mění,

a ruky dotknutí a vyptávání, a odpovědí sladké zajíkání, ta něžná mluva zníceného hledu, jež vniká beze slov až k duše středu,

ta úzká přítulnost dvou duší k sobě – to vše se vystřídalo v krátké době. Z nich každý tuší, čím se srdce vzňalo, ač jedno druhému se nevyznalo;

leč, jakby vzduch, jenž společně se dýchne, i slovem byl, jež zazvučí a tichne, tak také jim snad vše to zabezpečí, co není obsaženo v lidské řeči.

Člověk to netuší, co můž se díti, kdy na srdci se teplém srdce znítí, co vše se tlačí k blahostnému puku, kdy něžná vroucnost podává si ruku.

Den v růžích vcházel jim a neuvadnul, jim čas jak roztomilé dítko mladnul, a kdy se večer stával společníkem, byl od nich vítán dvojnásobným díkem.

Tu Goar vyprávěl s tajeným žalem, o komsi, zašlém v bludu neskonalém, jak bez vědomí, že jde pouští děsnou, mu s nadějí sesláblé síly klesnou,

jak nedoptá se k bratřím do otčiny, a zajda nezví, že svět ještě jiný. Až Marfa zachvěje se v duši teskné, z níž slza soustrasti se v oku zleskne.

Zas jindy o vladaři nizké ceny, jak obraz člověka jím zhanobený, jak svoji zvůli nazval vůlí boží, a jménem božím strasti lidu množí,

nepoznal bludu až již v pozdní chvíli, kde aby obrátil, již neměl síly; leč kál se z toho v neúmorné trýzni, by došel slitování, po němž žízní.

Tu v oko její svou zavěsil duši, zda Marfa ve slovech těch pravdu tuší, že ve tvář jí jak do zrcadla hleděl, by v jejích tazích vlastní osud zvěděl:

zda jediný šleh naděje z ní svitne, chytá se stébla, jen když neodmítne. A Marfa v mlku něžném k němu hledí, jak žačka k mistru, čeká odpovědi,

až zda-li on mu odpuštění schystá, i její k němu přilne duše čistá. Bylo to málo, a přec zase dosti, by Goar neutonul v šílenosti,

by poznal velikost lidského zjevu, jež bezmeznější v lásce, než-li v hněvu, by člověka, jejž krvelačně mořil, ne v úctě měl, by však se jemu kořil.

A přec, ač svit v něm plašil zármuty, boj nastal strašný v něm a překrutý. Zachvěl se hrůzou v srdci stěsnaném, že lkalo, jak pod žhoucím balvanem.

Čím vlastně jest? Tak v bázni jen se tázal, by odpovědi písmo zas hned smazal. Ta duše ctná, jež věřila mu mžikem – jak nizkým vedle ní on podvodníkem!

Proč připjal ji ku svému osudu, když věděl, že v něm souhrň pobludu, když hlava jeho, v skutcích prokletá, i Marfě žal a trýzeň upletá?

Vždyť vše, co cítí k ní, jest lásky klamem, kdy ona u prahu, ne v srdci samém, toť barva falešná vroucnosti lhané, jež stráví sebe dřív, než oheň zplane.

To ranní poupě v lesku veškerém – on rozkvětu již hrozí večerem, a život, jenž se sotva odmyká, v něm nachází již svého hrobníka.

Má před ní rozestřít svou temnou duši, by zřela tajemství, jež nejmíň tuší, má strhnout roušku s pravdy málo vděčné, by zřela propast bídy nekonečné?

A přec, ten pocit je-li pravdivý, jenž oko mění v démant zářivý, ne lichých slov jen mělkým pramenem, zda smí kdy šlehnout klamu plamenem?

Nikdy se Marfa nedotkla ho slovem, co v tváři tají pod bledosti krovem, niž na neznámou minulost se ptala, jež mysl teskností mu stravovala.

Nuž není to mu právě popudem, by dýl tu nedlel s duše přeludem, by z temna vybavil cit nejistý, v němž vysychá mu kořen mladistvý?

A co mu život, jejž má vléci dále, při trýzni nenasytné, v bázni stále, při nejistotě, zda se k lidem vzpruží, aneb-li vlkem, jenž se k nim jen druží?

Ten stálý spor s nestálým povděkem, v němž nese strasť, a přec ne člověkem zda spínat má mu hrdlo řetězem – být robem vždy a nikdy vítězem?

Již vidí naděje vzklenuté mosty, za nimi kvest života létorosty, buď trávit zde, jak zvíře ve brlohu – buď mužně vzchopiti ocháblou nohu.

Však sloupy-li se pod ním seřítí? Nuž, pak co přijde, více necítí, pak v konci všecko klamné víření, a ne-li spásy, aspoň smíření.

Tak lépe. Útěcha v tom aspoň pravá, že žití hru víc v krvi neodhrává, že zápas skončen, byť strom žití zvadnul – nezvítězil sic, ale mužně padnul.

Leč v zmítání tom zas se ukájel, žeť lépe snad, by sebe utájel, čeho si vědom, by nes’ jediný a život nedrtil, jenž nevinný.

Zdáloť se mu to býti k odpuštění, když velkou skvrnu tu jí nepřimění, a jakby její ústa slyšel zbožná: co zatají, že omluviti možná.

Ba jak by srdce bázní zahleslo, žeť ne dost silné, aby nekleslo, a zůstane-li Marfě zatajen, klid obou že být může uhájen.

Vyznat se jí, toť zdá se obrovité, však lidské, ztajit vše, co dosud skryté; před tamtím žasnul, cítil se co děcko – – a přece k Marfě šel, a řek’ jí všecko.

Pověděl prostě, kdo jest a čím byl, aniž ji slovem na to připravil, ba jakby vzdal se již vší naděje, zda z mraků těch se hvězda zaskvěje.

Netajil ničehož. Na svoji zlobu krutější ještě vedl obžalobu, než národ sám. A nevzpíral se soudu, jenž nad ním zavzněl v nezastavném proudu.

Nelál ni jim, ni svému osudu, jen z vlastního se vině pobludu, jenž z nutnosti, co přišlo, vyvolal, a nebyl mocen, by mu odolal.

Vylíčil nesměle, ne mnohým slovem, co přetrpěl zde, neznám v skrytu novém, jak prožil chvíle hlodavého vleku, kde sám si lékařem, ač nezná léků.

Vylíčil duši v krutém zápasu, jejž doba nemírní, jsouc bez času, v němž není smrti, míň však života, jak nemocným kdy lampa mihotá.

A klekl před ni s duší roztouženou, před ní ji rozstřel z ňader vytrženou, ne aby za milost a přízeň prosil, leč aby tíži sňal, již v srdci nosil.

A s vroucností jí sdílel neklamnou svých tužeb žár i trýzeň náramnou, jak čeká na jediné kynutí, zda určen k životu, zda k zhynutí.

Práh ona posvátný, jehož se chytá, kde v růžích červánků den mladý svítá, však nelze-li, by na něj nohou vkročil: nechť rozhodne, by meč v svých ňádrech zmočil.

K ní jediné svou upnul naději, zda na břeh smí se troufat s šlépějí, a není-li tu, jenž mu přisvědčí, nuž proto zde: nechať jej odstrčí.

Tať prosba jeho: nechce déle žíti, kde s novým jitrem nová bouř se řítí; loď vetchá nesténá, by nezhynula, jen o to lká: by ona pokynula!

Té pravdy krutost Marfou zachvěla; hned bledla a hned zas se zarděla, jak list, jež podleh’ větrů nátisku, se zardívá, že smrti nablízku.

Ret její siná, ohněm zrak jí plane, chceť noha prchat, a přec zas stane, ruka se odevrací křečovitá, a přec lne k srdci, jako když jej vítá.

V němé se bázni ústa otevrou, snad že to kletby děsné předehrou, však darmo na slova tu čekati, vždyť místo kletby chtějí žehnati.

Ňádra se zvednou, jak dvě bílá křídla, na nichž ulétá duše v jiná sídla, a přec se touhou zase třepetají, by prodlely, kde dosud prodlévají.

Na tvář jí všechna hrůza vyspěla, že zřela, jakby v létech dospěla, jen lítost prochvěla ji dětinná: že škoda všeho, co tu zhasíná.

Co anděl stála s mečem na postraze; kdy však má z ráje pudit, na rozvaze, zda k nebi vrátit má se – k pokárání, zda k zemi přilnout v něžném plápolání.

Vzkřik pronikavý náhle zahlučí, a bez smyslů mu klesla v náručí. Co znamenalo toto vzkřiknutí? Zda vítáním, zda heslem k prchnutí?

Snad ve křiku tom kletba nedozněla, snad že jej k srdci svému tisknout chtěla? Snad křikem tím se srdce uzamknulo – kdož ví! Snad v soucitném se pláči hnulo.

Slunce sem vniklo sledním zákmitem, a chládek rozložil se pažitem, kvítkům se vůně prýští z kalicha, jíž večer ssáje a zas vydychá.

On klada Marfu v měkkost vonných mechů, naslouchal ustrašen, zda cítí dechu, kropil ji rosou, k níž své slzy mísil, ji sladkým jménem zval, by ji zas vzkřísil.

A přec ani dle zdání netušil, v jaký procitne zvuk, jejž přerušil, zda smrti výrokem jej nezleká, zda na milost v něm přijme člověka.

Zatloukl slavík v nedalekém keři, až duši projal zvuk, jenž k duši měří; již Marfa procitlá zrak odemyká – ó, zpívej dál: hle hlas tvůj sem až vniká,

a v smírce mění soud i žalobníka!