Však za dne málo tak ji stihnout okem;
víc na stráni, kde chodě zvonil skot,
tam, sama zvonek, pěla o překot,
tu sedíc, tu jak kamzík mihnouc skokem.
Neb tkvěla v horách těch jak v půdě kořen,
tu s radostmi jak ptáče těkala,
tu mladý žal v ně měkce vetkala,
a svět ten hor byl pro tu duši stvořen.
Jen někdy, stojíc na temeni vrchu,
zatoužila znát svět ten daleký,
že chtěla plouti s ptáky, s oblaky –
však zas to střásla jako růže prchu.
Vděk její nebyl posud nikde vážen;
bylať jak pramen v stínech vinutý,
jenž poutníku zůstává zamknutý:
kdo však jej najde, usedne si blažen.