III.

Ne lehko pěvci, vylíčit ty boje, než prasknou života křehounké nítě; ba každá žilka chce mít právo svoje, a bez boje se smrti nevzdá ani dítě.

Každý ví nejlépe, jak s ním to stojí, a mnohý snad si trpkou ránu hojí, o němž se domníváme, že se směje; svět stále týž, jen různé obyčeje.

Svět, chcete-li, jest velké radovánky, při nichž jí každý do syta a pije, a radosť všem ovijí rozmařilé spánky – a blázen, kdo si při hodech ni nepřipije.

A chcete-li, je vystaven svět z velkých bolů – jen samý nářek, útrapa a tíseň; my proto zde, by trpěli sme spolu, a jen tak někdo hvízdá veselou si píseň.

Svět takový je, jak ho právě chcete, a na světě je zrovna všeho dosti; rozdíl jen ten, že mnohý s kostí maso hněte a mnohému že dostanou se holé kosti.

V nestejné přízni stojí u osudu lidé, a proto snad se všechněm zdá svět různý; mnohý snad plýtvá vším a mnoho po něm zbyde – však čekat na zbytky, mnohého lós je hrůzný.

Ký div, že svorně radují se hosti? Vždyť při hostině jídla, pití dosti; a jest-li venku služebná jim chasa, je ráda, když jí zbyde kousek masa,

a veselit se musí k tomu smutná, když pánům všecko převýborně chutná: vždyť proto chasou. A psům a žebrákům se taky leccos hodí –

neb sedět za stolem se každý nenarodí. Ba lidé, co jsou na čuměné venku, z nichž jenom někteří snad ve přístěnku – ti sotva troufají si povědíti,

že též by dovedli se dobře míti, že dovedli by při mísách a při poháru též jíst a pít ku společnému zdaru. Tak jest. Za stolem sytý host se k jídlu nutí,

a venku zůstávají při dobré jen chuti. Však možná, že v tom leží moudrosť velká, již nepochopí mysl naše mělká; neb kdyby pohodlí jen bylo našim tělům –

jaká by práce zbyla spasitelům? Mně jedno. Ať to na vrub, líc obrátím, tím sotva něčí bolesť o píď zkrátím. A proto svou si píseň hvízdám podle chuti,

tak jak mne právě duše, srdce nutí, a někdy veselou a někdy smutnou – jak právě nutnosť toho cítím nutnou. Nežije člověk pouze kouskem chleba,

a lidem spasitelů ještě mnoho třeba. Jen změny jsou nám v světa tanci přezábavném; my měníme se a svět stejný dále běží. Kdo Mehmeda znal ještě před nedávnem,

ten dnes již, trvám, poznal by ho s těží. Ba Mehmed celičký zas jako vyměněný. Však ne snad takový, jakým byl dříve, než Mejrimou pocítil v duši změny,

a aby teď snad byl zas mysli divé. To ne. On s sebou sám teď v velkém boji, a časem sám snad neví, na čem stojí. Kdy poznal Mejrimu, tu všecky síly

v něm vrhly na předmět se zvláště milý, a všecko co se mimo to s ním dálo, to zcela mimo jeho dbalosť stálo. Jen u ní hledal všecko štěstí svoje.

Jak víte, nenašel je; nové boje se v sestaralé jeho mysli strhly a snad již navždy poklid mu z ní zvrhly. Teď není divoký a také mírný není –

leč z jednoho se stále v druhé mění. Tak mnohou chvílku soptí divokostí, až strach se do všech, co jsou kolem, hostí; a hned zas na to jeví duši měkkou,

že až mu slzy z starých očí tekou, a mysl jeho na pohled tak klidná a ku každému jako k bratru vlídná. Leč zas jen chvilkou. A hned zase na to

zdvojnásobněné slibuje dát zlato, kdo Husejnovu odevzdá mu hlavu. Leč hned zas nazpět béře tuto zprávu a všechněm hrozí přísným trestem smrti,

kdo nenáviděný ten život zdrtí; živého aby přivedli, on sám že nad ním – leč slovo uvázlo mu na jazyku a on jak šílený ubíhá stěnám hradním,

a lidé nenavyklí tomu zvyku, s podivením druh na druha se dívá a na nejvejš jen povážlivě hlavou kývá. Tak jest. Starosť již nezná plýtvat silou;

kdo v stáří sklamán o myšlénku zvláště milou, ten nedovede ztrátu sobě nahrážeti – a proto v stáří býváme už jako děti. Co stáří sobě za jediné oblíbilo,

jen smrtí toho docela se vzdává; musí-li dřív – nu mnohé srdce snilo, leč stařec pak ni zoufat nepřestává. Harému Mehmed zcela již se straní,

a černý eunuch tam teď jako pánem. A eunuch rád. Neb žádné povinnosti pronedbání ho ze sna nebudí před časným ránem: Podivný Mehmed. Ve chvílce se změní.

Hned hledá samotu a všech se prostí, a hned zas samota po vůli jemu není, a hledá pitky, zábavy a hosti. Kdys právě zased’ divý ku hostině –

zrak jevil divokosť mu v ňader klíně: tu vrazil posel kýs do dveří pádný a oznamoval, že zas Husejn zrádný se chystá mocí k odpornému boji

a kolem něho že se Albancové rojí – – a Mehmed vyskočil a místo díků pohroužil v posla vražednou svou dýku. Již nikdo netroufal si mluvit slovem

o Husejnově počínání novém. Leč hned zas Mehmed, jakby byl se zpamatoval a v mysli zase dávnou rozvážlivosť choval, poroučí agům, aby každou chvíli

po hotově mu měli svoje síly, a kdyby měli všecky síly napnout, by pomohli mu Husejna psa lapnout. A vojska proti sobě táborem již leží.

Jest právě večer. Větřík milý, svěží se ozval dolem s tichounkou svou písní a leccos z ňader odvál, co je tísní – leč ledacos i přivál, co se jinde krylo,

neb ledacos se jeho hlasem probudilo. Na nebi vzešla večernice – hvězda lásky, a leckdes ptáčkův ozvaly se hlásky, a nad zemí se svatý pokoj složil –

jen v ňádra lidí nepokoj se vložil. Podivno. Když po nebi černém blesk, hrom těká a hlasem zuřivým své hlásá hněvy: tu člověk krotne a se hněvu leká

a každé hnutí strach v něm, bázeň jeví. Dnes večer tichý, jemný; nebe klidné a jako dívka lahodné a vlídné: předc člověk proti sobě zuřit nepřestává

a za kratochvil válku sobě vyhledává. – A co je člověk? Na ten svět jsme vyvoláni, jak deštěm bubliny v stojaté vodě; a sotva mléku matky odchováni,

již jeden druhému jsme k nepohodě. Hloupého chytrý o pohodlí zloupí, a lupem tím si základ svého štěstí koupí. A ještě šťasten, kdo se prodral k předu;

leč mnohý tlačí se a bez výsledu. Pak přijde smrť a srdnatě nás chopí – a žbluňk! nás ve věčnosti moři ztopí, že padnem ke dnu jako mlýnský kámen –

pět kol nad námi, a je s námi amen. Ten žold si jistě všichni vyholdujem, ať tak či jinak svět ten proputujem. A naše věčnosť? Smrť je jenom věčná

a její práce vždycky stejně vděčná. Nevím, zda král či žebrák víc jí platí; leč vím, že všechny stejným rouchem šatí. Nemyslete, že zabíhám zde schválně,

aneb že na život se dívám kalně. Přede mnou celý život rozstřen leží – leč jeho niť jenom až k konci běží. A kdo nám výmluvně ty konce zjeví?

Jen každý ptá se – ale nikdo neví. To právo neodepře mi snad žádný, že pak-li osud lidský – často zrádný! – svým zpěvem sem až k konci doprovodil,

bych otázku: co pak? si nenahodil. S tou ovšem nejde k lehkému to konci, a po té odpovědi daremní jsme honci. To však mne netrudí. Mně milo jest se dívat,

že pokud můj čas, umím aspoň zpívat; to „pak“– to přijde pak a sebou samo, ať neznám je, anebo ať mi známo. Snad bych byl nepřišel na tato slova scestně,

neb mnohých snad se dotkly přebolestně; leč Husejnova jsou to slova vlastní. Neb když chcem v neštěstí být zase šťastní, a válce svěříme nejisté kostky,

pak nejsou mysli daleké ty mostky, že když i život na to nasadíme, že lehce vše – i život utratíme. Bůh ví, že mysl mi to jaří mladou,

když tak se na ten jejich tábor dívám; myšlénky svěží v mysl mi se kladou, že v struny zabřinkám a živěj zpívám. Jak švarný houf tam kolem ohně sedí,

jak mysl junácká jim z očí hledí! A stařec tam už s stříbrnými vousy a hoch, který se ještě nezmoh’ na lícousy. Však mysl všechněm v podniknutí stejna,

a třebas na počet jich nevelká jen hejna, předc chrabrostí a vůlí každý rovný. V těch tvářích půvab zdá se být mi nevýslovný. Kmet jeden povstal a v ta mluví slova:

„Junáci! Co nám zejtřejší den v lůně chová, zda pak smít budem žít už s pokojem a klidem – to od nás závisí, zda si to vydobydem. Já mnohý den a rok už v žití čítám

a mnohý den,v němž chystáno se k boji. Že sem byl sklamán též, nejitří mysl moji, neb vinu toho sobě nepřičítám. Že podlehneme, často věděli sme snadno;

však než sme podlehli, nebylo rádno se s námi vpustit v kolo nebezpečné – neb naše šavle málo byly vděčné. Ej, jak má stará mysl mladne mile,

kdy zpomínám si na ty pěkné chvíle, kdy Turka k smělému sme boji zvali a dle své chuti píseň jemu zazpívali! Ty chvíle zůstanou mi boží hody.

A třebas nastaly nám těžké nepohody – ej, na to zpomíná se vždycky sladce, a třebas trvalo to za den krátce. To jako kůň, jenž uzdám vytrhne se

a volnou nohou přes pláně se nese, a byť i věděl, že naň bič zas čeká: aspoň tu chvilku volným vzduchem těká, a jestli že pak pouto jeho šiji spíná:

on pro tu chvilku na ně zapomíná. Junáci! Mějte naději v svých prsou mužnou, vyvrzte z duše všecku mysl služnou. Kdy Husejn s námi, málo nám se báti,

že proti nám se vratký osud zvrátí. My dlouho byli spoutanými sluhy, a zejtra na nás, splatit svoje dluhy!“ – „Aj Husejn! Husejn!“ ozvali se řadou,

neb Husejn právě k nim se krokem blížil, by přispěl slovem jim a spolehlivou radou, a mysle povzbudil, jež těžký osud ztížil. A Husejn ku všem jako bratr vlastní;

tu těší, tam potřásá chrabrou rukou, a všechněch srdce jemu vstříc jen tlukou, a všichni při něm jako děti šťastní. Odchází dál. Ti kolem ohně sedli,

o dávných půtkách milý hovor vedli, o hrdinách, jež za příklad svým dětem vždy bude pověsť v slávy šat odívat, a o nichž stařec s bílým vlasů květem

za pozdních časů ještě bude písně zpívat. Ej, jak tak mladě všechněm srdce tluče! jak by se vrhli v divé proudy ruče! Hrdinství znak každému trůní v čele

a hrdinou být žádá každý směle. A jak pak nežádat si vroucně toho – vždyť padnout za svou zem – to věru není mnoho. A zvlášť, když z zkušenosti napřed víme,

že smrtí tou se z světa neztratíme, a že až vzejde příštího dne ráno, že o nás taky bude zazpíváno! – V společnou píseň mísí jich se hlasy,

že zejtřejším dnem nové vzejdou časy. Noc vzešla milá, půvabná a krásná. Na nebi prokmitují světla jasná – neznámá ruka s pochodní tam chodí,

a kde se uzdá jí, tam světlo hodí, až celé nebe v milé záři zplane a člověk divit se a divit nepřestane. Z hor východních zardělá luna vstává,

lehounké mráčky zvou ji ve své sítě, a luna zahrává si jako dítě: hedbávným leskem kraj jim obetkává a odkvapí a jako královna se leskne,

jíž mnohé snad si srdce pozasteskne. A od hor mráček v dálku odkrádá se, jak ptáčků bílý sbor by letěl za dne; bůh sám ví, kam ten mráček ubírá se –

snad na růži co ranní rosa spadne. Z vůkolních lesů jemný šepot dýše, tak jako milenců potajmé řeči; měsíce lesk se v vodách brouzdá tiše,

a vlnka toužebně mu k nohoum klečí. A všecko, kam se oko mé obrátí, jak zkamenělý sen mi býti zdá se; i hora ta, jež v dálce tam se tratí,

spíš mému snu, než hoře podobá se. Teď z mlaďounkého na blízku tam hvozdu zalétá ke mně zvučná píseň drozdů, a slavík dobu písní v srdci tuše,

vylévá zvuky z nejhlubší své duše. K těm přidružili teď se jiní ptáci a již jakoby byli jedno moře, v němž hlas jak vlna vstoupá a se ztrácí –

tu slyšet slasť, tam hluboké zas hoře. Překrásný večer. Nerád mu dám s bohem! jeť poslední, jejž v této básni zpívám, a proto, než se potkám s ním zas v čase mnohém,

s navlhlým okem ještě kol se dívám. – Již pozdní noc, ba půlnoc už se blíží a sladký sen již lidem oči klíží – jen kolem ohňů chodí bdivé stráže,

a časem zavolají, jak jim heslo káže. I Husejn nespí. Mejriminy oči – ty ani na čas nelze zapomníti; ubohá ňádra div se jemu nerozskočí,

neb v srdci převelikou bolesť cítí. A jest-li že je konec lásce její! Nedopusť, věčný bože na nebesích – neb jestli tyto oči klamy krejí,

pak běsi v andělích a andělé jsou v běsích. Jak rád by Husejn přemluvil se nyní, že vede válku k vůli svému lidu; leč ona před lidem ho ze lži viní –

neb kdyby králem byl: on bez ní nemá klidu. A kdyby vejpůl přeťal pouta všechněch lidí a bylo všechněm jako slunci volně: pokud on její oči neuvidí,

vždy naříkat jen pro ni bude bolně. Co je mu po všem široširém světě, když na žádném on místě neokřeje? a co mu po tom, jak se hřejou v teplém létě –

když jej paprsek žádný nezahřeje? Jindy by snad byl trestal smrtí krutě, kdyby kdo za lásku své skrýval činy; teď sám se za ní štítí5) nepohnutě,

a přec na sobě nenalezá viny. V něm nastal velký boj – to mezi světem a mezi ním. Zda-li zde rostem, květem jen k vůli ostatním, a právo žádné

nezbývá nám k žádosti nezávadné, by jenom tolik žádali sme nesti, co zapotřebí k našemu je štěstí? Zda máme tím o štěstí jenom zvědět,

že nikdy mu nemůžem v oči hledět, a štěstí pohádka je jenom krásná od chůvy dětem v mládí zazpívána, leč nikdy, nikdy, nikdy nepoznána?

Je všecko zde jen propasť přeúžasná a strastí, bolestí a slzí plna, a v celém světě nikde žádná vlna, jež by ty útrapy nám z duše zmyla

a z čistých pramenů nás napojila? Či člověk proto plné srdce v ňadrech nese, že mu tím dříve v ňadrech natrhne se, že v srdci, v kterém květlo květů krásných,

jak v modrém nebi hvězd za nocí jasných – že jedním dechem květů národ zesne tak jako mrtvý, do hrobu když klesne, a srdce zpustlé svěžesť svoji svěsí,

že až se srdce sama sebe zděsí?... A před něj žena předstoupila krásná, tak jako dennice na nebi jasná. Aj zdá se mu, že do srdce mu vrůstá,

že v srdci mha se rozstupuje hustá, a z ní dvě oči takým leskem svítí, že v srdci k nim přesladkou touhu cítí, on neví, jak mu je. Leč jako omámený

odchází, nočním šerem neviděný, a kam ty oči ukazují cestu – za nima kráčí k Mehmedovu městu. Tak mrtvé ticho v městě Mehmedově,

tak jako o půlnoci na hřbitově; a smutno v něm, kdy tmou tak zahalené, tak jako v duši, bolem obalené. – Ty místa známá, kudy Husejn kráčí,

a každý krok se jinou uspomínkou značí. Leč v jeho ňadrech těžko tak a bolno, že zpomínat si, není jemu volno. On jde a jde, a sotva sám se o tom zpraví,

zda hledá místo, kde se pozastaví. Leč každým krokem přibývá mu tíže, čím od táboru dál a hradu blíže. – Již prošel bezpečně skrz stráže hradu.

Od stráže si ho nevšímnuto ani; buď voják netušil v něm žádnou zradu, buď nepomyslil na hesla se pozeptání – on prošel. Ticho jako nade rovy.

Zde před ním známé stěny harémovy. Na srdci tíže těžká, jako příval, a těžší, čím se déle před se díval, a stále tíž ten v srdci nával nese,

že myslí, že mu srdce utrhne se. Až je mu teskno, jak ho všecko tísní. O strom se podepřel a z duše rozechvělé se tlačí smíchem zoufalostí hejno celé,

až pak se prolomilo v této písni. Trvá-li věčnosť čtrnáct dní – pak brzy bude věčný soud. Má milá, kaj se ze hříchů –

mou tvář už vymyl slzí proud. Trvá-li věčnosť čtrnáct dní– i s peklem přijmu za vděky; však budu věčně litovat,

že’s andělem – jen na věky! A ticho zas. I v Husejnových ňadrech, zdá se, že krutosť bouře zvolna ukládá se. Leč ňádra ještě jako strom se třesou,

když silné větry bouřku v dálku nesou. Teď z očí mu se četné slzy vyronily – a tím si ňádra, duše, srdce ulevily. Noc tichounká – nebi i zemi milá,

a kdekoliv se zjeví – přespanilá. Na nebi po jasných si hvězdách kráčí, na zemi květ a strom svou rosou máčí, a nakape-li v ňádra nešťastného spáče,

on sobě uleví a svaté slzy pláče. Tak ticho – v ňadrech srdce píseň hravá a v dálce zpěv, jejž slavík odříkává, a kdyby možná dýl se do hvězd dívat,

slyšel by člověk anděly tam v nebi zpívat. – A Husejn jakby v duši zmladnul náhle; již zase přístupný slavíka písni táhlé, již zase vnímá hvězd a nebes krásy,

již zase volným dechem oddýchá si. Aj slyš, jaká to píseň zní tak mila, že celá duše v ni se ponořila? Tak sladce zní a žalno tak a bolně,

že v srdce bol se vkrádá mimovolně, a srdce rozbolí se ba až k pláči a hořkou slzou mladé líce máčí. Tak milou útěchu mu tato píseň dává,

neboť v ní známý šezdár rozeznává, jenž sladkou milotou mu duši baví, a lásku v jarní kráse před duši mu staví. Zas ticho. Šezdár utich’ a zpěv nový

odtamtud zazníval sem těmi slovy. Proč váháš přiletět, holoubku můj? Hrdlička tobě odňata,

miláčku můj! Ó přileť, budem svoji zas, holoubku můj, budem se líbat v ústa zas,

miláčku můj! Ta píseň poslední s něj tíži sňala, že ňádra volněj než kdy před tím oddýchala. Jen za odpuštění ji v duchu prosil,

že v srdci podezření k její lásce nosil. „Zejtra se dostavím!“ volá, a noční stíny ho pohroužily ve své temné klíny. Z východních hor mlaďounké slunce vstává

a jako dítko s kvítky si pohrává; kalíšky otvírá a stříbrem kropí a hezounké své líce v rose topí – z kalíšků přesladké ty kapky pije

a jimi hladké svoje čelo myje – na nebi čarokrásné modro spřádá a jasnou barvou vesmír obekládá. Od hor se starou cestou dál ubírá

a lidem noční spánky s očí stírá. V lesích si ptáčky zpěvně povídají, co za odešlé noci jim se zdálo, a květy oči sobě protírají,

že ranní slunce zas se rozesmálo. Již obě vojska proti sobě táhnou, a obě po krvi a po vítězství prahnou. A jedněm Husejn v čele, Mehmed druhým,

a oba proti sobě s vojem tuhým. Albánci zapěli si píseň zvučnou o bitvě, o smrti a vítězení, a jako jiskra projelo to řadu hlučnou,

že bázně ani v jednom srdci není. A allah hú!6) zas Turci zavřeštěli a jako vzteklí mezi ně se vrhli. Mnozí již naposled tak rozprávěli,

neb sotva promluví už, komu hlavu strhli. Nastalo vraždění a krve prolévání – na zemi mrtvola si stele trupem, a přes mrtvé se živý popohání,

až padne též a bude smrti lupem. Ej, jak tam Husejn lítá na komoni a hlavy stíná jako makovice – hned tu, hned tam o šavli mečem zvoní,

hned jinde jako divá povichřice, a kde se nebezpečný uzel zdrhá, tam jako blesk se bez prodlení vrhá a přetíná a trupy seje na vše strany

a hned zas jinam letí jako štvaný. I starý Mehmed v jiného se odil, ba řek’ bych, třicet let že s sebe shodil; a kde jen jaké nebezpečí vzniká,

tam jeví zkušeného bojovníka. Však v celku možná říc, že smrti šetří. Snad v Husejnovi ještě něco větří, co sžádá odporu opravdivého,

snad šetří několik těch smrtí na jiného – to těžko říc. Leč leckdys, když ho zhlídne, jest jeho pozření pramálo vlídné, a kdyby jinde nevolalo nebezpečí,

s ním jistě že by přeměřil se v seči. Však již se setkali. A jeden a i druhý jako dva dravci dávným vztekem štváni: jim nevyhnutelný je zápas tuhý,

nebť krvežízní obadva jsou hnáni. Leč divná věc. Kdy Mehmed pohlíd’ na Husejna, vyhrkly z očí jemu slzí hejna, že koněm trh’ a letěl jako lítý,

kde boj ho požadoval okamžitý. I Husejn zas hned tu, hned tam se vrhá, a co mu přijde v cestu, jedním rázem mrhá. Zas setkali se. Mehmed všecky síly

teď pohotově měl a všecky žíly tak nabobněly krví jemu zplna, že vidět, seč si zápasu teď váží, a jako v moři proti vlně vlna –

takouto mocí Mehmed na Husejna vráží. Jakoby zoufale meč o meč tesá a zas se zdvihá, zdánlivě-li klesá, a převaha se semo tam nejistá klátí,

že těžko říc, kterého který schvátí. Ej, jak to vesele oběma cinklo – a teď – ha! jakby klackem do okna se břinklo, hahá! a Mehmed bez meče na koni letí

a Husejn jemu tuze ve zápětí. A Mehmed pistol za pistolí na zad pálí, leč jenom kouř ho před Husejnem zaobalí a rána netrefí. A již mu Husejn blízký,

již nad Mehmedem mečem břítkým točí, by na zemi mu ustlal příkrov nizký, až hlava v dvě se strany rozeskočí – – pro bůh, jaká to zář se tamto vznesla?

Napřažená mu šavle k boku klesla – aj, Mehmedův hrad rudým žárem hoří, a žár se rozlévá, tak jako vlny v moři, a na vše strany hladový se plazí,

nic nešetře, co v cestu mu se hází. A Husejn jako bleskem uhozený– co mimo ni má ještě pro něj ceny? „Má Mejrimo!“ volá. „Kde najdu cestu?!...“

a jako divý pádí na komoni k městu. Ve vojště nastal zmatek převeliký. A jedni: „Husejn zrádce!“ divokými křiky, houf jiných: „město hoří!“ divoce se směje

a třetí: „ zrádce! zrádce! zrádce!“ kleje. A každý jako smysly pominulý – ten hází zbraň a jiný prchá z místa, tam v tom se všecky krve žízně hnuly,

a koho sáhne, tomu smrť je jista. A vztekem nejstrašnějším vše se rozehřálo, co pod velením Husejnovým stálo. Aj co ten baša? Tak tam líně stojí –

což o vítězství tak se málo bojí? Zamračený se k svému městu dívá – a jakby o svém vojště neměl zdání, a jeho duše vždycky boje chtivá

jakoby změnila se z nenadání. – Hahoj, pohleďte se mnou tamo k městu – jaký to jezdec k nám si razí cestu! To jedou dva, neklamou-li mne hledy;

ten druhý – – snad to dívka naposledy? – Na mou tě věru, toť sám Husejn živý, a neklame-li zrak mne nedozřivý – drží to Mejrimu v nejsladším obejmutí.

Tak jest. Ó jak je sladké oddechnutí na srdci milenky, kdy teprv v dlouhém čase sme mohli na něm oddechnout si zase! Jak třikrát sladší v duši milenčině,

když duši jeho obejmutou k sobě vine! Husejn jak dítě plesá, jásá, šílí, ji k sobě tiskne z celé lásky síly, a v nebekrásných očích sebe zhlíží –

aj jaktě pozbyl všecku z duše tíži, a kdyby kůň s ním v samé peklo pádil, jemu by nebe z duše nevyhladil. A jeho ústa sladkým ohněm zahořely –

on tak se rozplývá v svém nebi celý, že na válku a na vše zapomíná a jenom jí svou duši celou rozepíná. A jemu jedno, kam s ním komoň letí –

vždyť s ní na každém místě štěstí světí. Ba ona mu teď dvakrát tak je drahá; neb vytrhnuv ji z ohně nebezpečí, dvakrát tak rád požívá nebes blaha –

že skoro zapomíná líté seči. Leč kůň s ním přímo k místu boje pádí, jakby znal úmysl již svého pána. – Nastojte! Nestejný tam boj se svádí,

a hrstka Albánců již skoro rozehnána. A křiky, proklínání mezi nimi. Již Husejn objevil se v jejich středu; leč ještě nevystřízlivěl z jejího hledu –

a ještě neví, že je mezi svými. „Ha, zrádce!“ z mnohých úst najednou láno, když od svých Husejna zas uhlídáno. „Zhyň zrádce! zhyň! zhyň! zhyň!!...“ zas jiných ústa –

a dýmu tma vše zahalila hustá. – – Když dým se odkrad’ poznenáhla výše, vidět Husejna s Mejrimou na zemi tiše; obadva mrtví v tuhém obejmutí –

na ústech ústa, ale bez dechnutí. Mehmed sem pádí na komoni sivém, a spatřiv Mejrimu, ve pláči divém jak štvaný mezi obě vojska letí

a káže okamžitě v boji zastávěti. A zas sem zpět a v přezoufalém pláči své sestaralé, svrasklé tváře máčí a rukou lomí, turban pere s hlavy

a nářek rozesílá usedavý. – Již Turci ustali od bojování; Albáncům zajatí jsou nazpět dáni, a Mehmed v smutku mrak se halí hustý –

již nikdy úsměv nezahrál mu ústy. – Tam kde sem ondy stál, kdy po průhoně za Husejnem tři uháněli koně, a já Husejnu lstivě cestu klestě,

jim k nepravé sem ukazoval cestě: tam na tom návrší sem opět stanul, a Husejn s Mejrimou mi v mysli tanul. Ó žel těch očí, jako nebe milých,

že nikdo v studénkách těch přespanilých se zhlídnuv, zšíleně víc nezajásá – že zlomená již na věky jich krása! Žel Husejna, že nikdy, nikdy více

ho ze sna nezbudí ty zřítelnice, jejichžto slunce mu tak brzy zašlo, že srdce okřání v nich ach! tak málo našlo. Ó žel, že cesta, která započala

s největší láskou, taký konec vzala; a třikrát žel těch mladých srdcí obou, v nichž láska vznítila se stejnou dobou a květla mile přespanilým květem,

že na něj bylo krásné podívání: že právě tu se rozloučili s světem, kdy měli sloučit se k věčnému setrvání. – Kdo může říc: tak neprávem se dálo,

kdy za dnů mladé lásky máme mříti? S tím, co se stalo, těžko v zápas jíti; jen můžem litovat, že tak se stalo. – A když tak rozvažuju lidské změny,

tu slyším před sebou zaříčet koně – hlas jeho zoufalý, na chřípi pěny a jako bez sebe uhání po průhoně a jako šílený nejistým okem těká,

a jeho hříva násilím jak rozcuchána – že jeho podoba mne samotného leká. Aj smutný posle, líto mi, žes ztratil pána! Kůň ohlíží se, jak po známém hlase –

aj rychlým klusem ke mně ubírá se, a řehce, frká, hlavou mi se kloní a z oka temného – bůh ví! že slzu roní. Ó já ti rozumím, šlechetné zvíře;

a jest-li lituješ ty svého pána, i moje duše bolem překonána: mně líto Mejrimy v nemenší míře. Podivno, kterak lichotí se jemně.

Hle ruku, kterou otírám mu pěnu, mi líže jazykem – snad za odměnu – a okem skoro radostným pohlíží ke mně, a dupe nožkou nepokojně hravou,

potřásá jako nedočkavě bílou hlavou, a vzpíná hřbet – – neklame-li mne zdání, mně platí přátelské to vyzývání, bych vsedl naň. – A věru nelenil sem dlouze,

a po vůli i své i jeho touze, uháním jako divý k tam té straně, kam tenkrát Husejn pádil sotva maně, a jako vítr letím přes doly a hory,

že v pravo, v levo temných lesů sbory nám v divém tanci na zad ubíhají a hlasitým si šumem písně povídají. – Před námi údolí se rozestřelo,

na němžto s zalíbením naše oko dlelo. Můj kůň teď volným ubírá se krokem. Aj, co se tamto zdvihá nad potokem? Snad ňáký hrob? – Ba hrob to na mou věru,

a jako zahrabán ve štíhlých stromů šeru. Já přistál blíž. Vedlé potůček hladký zpěv odžblunkává hrčivě si sladký; nad hrobem jasmín rozdává svou vůni,

a něco dál, tak jako na výsluní své větve javor ptáčkům rozevírá a nebes rosu svými lístky sbírá. Na hrobě stařec seděl – vyschlý, bledý,

a dlouhý vous tak jako mléko šedý. Mne neviděl. Neb sotva pozved’ hlavu, kdy sem se zastavil tam se svým koněm. Ten stařec Mehmed byl. – Snad pro zábavu

rozprávěli dva Albancové o něm, tu jdouce okolo: „Zde stále sedí a jako ztuhlým okem na hrob hledí. Kýž byl by dávno Husejna už zhladil!“

Domnívaliť se, že je Husejn zradil. Já koněm zatočil a cválal dále, na mysli osud jejich neustále. A ještě ohlídnuv se v smutku mnohém,

jim volám: Mejrimo, Husejne – s bohem! –