III.

O pole, pole, krví zarosené, nadějí seté, smrtí pokosené! Stokrát již na tobě se stihly voje, by dobývaly práva právem boje,

a boj nebyl leč vraždou ledolící, kde o palmu se rvali násilníci. Však na tobě i volnost lidu zlatá musila zapřít ústa svoje svatá,

zakuklená ve vraždu, lunohlavá, kus po kuse z nich škubat lidská práva, a co jí údělem, rvát usnížená jak cáry z šatů žebrákových fena.

O pole, pole, krví zaroseno! Což nelze jinak dobyt lidu věno, leč srdcí klínem vrážet v těsné šiky, za právo mřít před práva vražedníky?

Kéž v oseň blaha již tvá setba žene – o pole, pole, krví zarosené! Moc teskných dní přeploulo v času moři, co ostrovanky dlely v němém hoři,

a na břehu s toužebným okem stály, zda dostřehnou domovské lodi v dáli; však co jich ploulo po modravém toku, jak vzcházely, tak zanikly zas oku.

Moc teskných dní, tesknějších ještě nocí, kde vymkly se ze spánku nežné moci, a stesky po drahých jim k lůžku sedly, by k hodům slzí teskný hovor vedly.

Bylť ostrov žena, s tísní úmorovou, zda ještě chotí, anebo již vdovou. Když s loďmi k vzdálené přistáli zemi, k nepřátel vojsku táhli úbočemi,

jak by k nim naměřili první ránu. Však sotva že dostřehli jejich stanů, tož jedním znamením v příhodné době ten svedli boj, že sloučili se k sobě.

Bylť kapitán sic cařské vštípil víře, by věřil Milánovi v malé míře, i s tím uvedl žádost svoji v shodu, by střežiti ho směl hned od příchodu:

nebť sveden lícoměrným Zény vzdechem, přisáh’ mu pomstu s bezohledným spěchem. Tu však, an ještě čeká jejich příští, událost náhlá záměr jeho tříští,

tož smělost velká, drzost přeodvážná: list od Milána, v něm pak řeč urážná, žeť čeká s soudruhem v protější straně, žeť s ním i odhodlán, odložit zbraně,

nechá-li cař jich plné právo vládnout – však ne-li, žeť chce za ně třeba padnout. Ta krátká řeč tak podráždila caře, žeť kázal mžikem vzchopiti se jaře,

a Milánu, byť všem měl milost přáti, žeť schystá strasť, jakou lze jenom dáti. A na to vojska zaťaly se v sebe, jak ve lva tygr, když mu život střebe;

po krvi druha oko jeho žíří, a za ním vražda lačným zubem hýří. Bylať to srážka překrutá a hrozná, že běda tomu, kdo se slabším dozná!

Tam mocný cař a uražená pýcha, která i slabost v sílu rozedmýchá; tu zásad volných záchvativé plání, jež s úsměvem se mezi trupy sklání –

kdož může sloučit protivy tak různé, kdy v srdce naměří, co nepříbuzné? A přec byl zápal jenom při Milánu; jakoby k sňatku, spěli v těsnou bránu,

kde číhá smrt. A že je Milán vodil, to jakby jistotu jim v řady hodil – takť mocně vedli seč, takť mladli v síle, že každou ranou blíže stáli cíle.

Cař musil couvnout. Jako za jeseně před sebou vítr prach a listí žene, vše v kotouč schvátí, smísí v nelad živý – takť zahnali mu vojska v úprk divý.

Tu stlala smrť si mrtvolami kroky, tu bázeň lichvařila na úroky, tu zmatek lítal plamennými křídly – a než se zastavili, kterak zřidli!

Tuť rozhodnuto s jistotou a zcela, a jako tamty skleslost pokácela, tak vznesla rozkoš Milánovy voje, když vypuk’ jasot z dobytého boje.

Již skupili se zas u vlastním sboru, by oddechli si od krve a sporu, by sdělili si u hovoru čile, jak z nich kdo vynik’ při společném díle,

by zápasili snad i v tanci hravém, by zavejskli si píseň rodným mravem, by zpomněli snad na domov a drahé, jimž vrátí dávnou volnost, příští blahé.

Jen ještě jednoho jim vyčkat sluší: jenž velkého byl díla velkou duší. Však trvalo již dlouho, niž se vrátil. Ten tam ho zřel, ten onde s oka ztratil,

a všichni věří paměti a hledu, žeť mezi nimi dlel až do posledu. A přec se nevrací. Již tesky zraků poletují jak sokol za soumraku,

i zlá již předtucha jim hrdlo ouží, řeč vázne jim a bázeň kolem krouží. Tak minou chvíle, težší každá druhá, sycena neklidem a strastí ztuha,

až slovo se jak ptáků mračno sází: žeť zlá to příhoda, an nepřichází. Vysláni jedni v mrtvol sžaté snopy, zda nenašli by po něm smutné stopy;

druzí se na koních rozjeli v kruhu, ba jiní lítli až k nepřátel pruhu, zda zajat nečeká snad na výměnu – ó, celý tábor vážil jeho cenu.

Tuť mohlo hračkou stát se nepříteli, vzít nový útok ve sbor osamělý, a zmocniti se slabých v malém čase. Ti jako přišli, vraceli se zase –

však žel! jak holubice Noemovi, kdy nenašly ni proutek olivový. A nastal v táboře stav nevídaný. Sbor sirotků to, žalem rozedraný:

an přízeň osudu jich poutá zdrtí, rvou sobě vlasy nad otcovou smrtí. Co tady slavit, čeho želet více? Nesneseť smích a žal najednou líce,

a by nebyla volnost takým blahem, stal by se žal tu novým blaha vrahem. Opět se rozletěli pěšky, koněm, a opět sešli se bez stopy o něm;

kmit každé naděje byl světlem bludným, až uhaslo i to za mrakem trudným. Byl jasot jich přepodivného druhu: svěšené hlavy, seděli tu v kruhu,

a ohňů zář, jež ošlehla jim čela, ta zastihla je steskem povraštělá, slz povodeň z pod nich vypryskla žhavá, a prsa zdvihla tíseň usedavá,

že bylo vzdechů, bylo žalování, jak když zašumí větry v němém lkání. Tak mnohý ještě den, noc mnohou dleli, kde útěchou jim smutek stále bdělý,

neb kamkoli zalítli na výzvědy, vždy vrátili se zpět s kleslými hledy. Tu věsť je stihla skoro věrohodná: kdy rozhodnuta byla bitva nerozhodná,

až v cařských střed jej strhla prudká píle; tam smrt se vrhla naň v úžasné síle, sterou se rukou zaťala mu v tělo, v němž krásné srdce s plesem dobíjelo:

a však že znali velkou jeho cenu, zavlekli trup až za svých hradeb stěnu, by po něm nezbylo mi stínu zdání – takť byli hněvem, pomstou rozdmýcháni.

Ta věsť je stihla, aniž znali právem, jak doběhla sem v kroku kolísavém; a však že marně ždáli výklad jiný, rozhodli navrátit se do otčiny.

Byla to cesta smutečného plesu; s lodí vál prapor černý v smutném třesu, v nich plachty černé napínaly boky, v ně dýchal vzdech a smutek přehluboký,

a co se písní mělo v pochod zváti, to v píseň pohřební jich pouť se šatí. Jak smutny jsou ty břehy v dálce klamné, jak bez lesku, jak bezvýznamné!

Jak vln těch jasný střik, v nějž loď se máčí, jak jejich šum, jak vše podobno pláči! Ti bílí ptáci, jenž loď obletují, ty mráčků labutě, jež nebem plují –

jak vše se odráží od barvy temna, v níž pluje loď a k němu paměť jemná! A přec zas rozkoš lne sem tajným dechem. Vždyť nesou domovu, zač vyšli spěchem,

vždyť nesou volnost, nejdražší to jmění, a s ní dnů nových mladé rozednění, vždyť nesou požehnání celých věků – zdaž může vzácnějších být nad to vděků?

Vždyť krby domácí a hlavy milé co nevidět pozdraví oko zpilé, a rodný dům a blízkých lesů šumy, ten známý luh, ty promodralé chlumy –

ach může-li co sladší budit jemy, než v slzách zulíbat svou rodnou zemi? Tak ploula loď. A o ni radost se a smutek rvaly,

jak s sokem gladiator o kus chvály, jak okovy dva, z nichž vždy jeden stoupá, a v jednom žal, v druhém se rozkoš houpá. Takť pluje loď, jak černé za dne mraky,

kdy závoj blesk prorývá křivolaký, a přece za ním plove slunce bílé, a lesklým úsměvem nám sladí chvíle; kdy však se navrátili z pouti strádné,

tu zírali jen mraky, slunce žádné, ba zapomněli i pro nával smutku, žeť klíčí v něm slast největšího skutku. Jak listy kanou s hlavy olivové,

tak oprchali roku zvadlí dnové co věků stelivo pod drahé hlavy – dnes den a rok, co paměť jeho slaví. Co tak jsou pohříženi v smutku lítém,

přistála loď a v kvapu střely hbitém kdos seskočil a s tváří spěchal sdílnou, toť zrovna jakby novinu nes’ pilnou, a že odploula loď zas v čirou dáli –

aj, snad mu vlastí půvabné ty skály! Ten v jejich střed a slovy : „Milán žije!“ udeřil v sluch, jak mocná melodie, že stáli ztuplí, nevěříce sluchu,

zda posel z živých jest, či z říše duchů. Kdy kámen vodu zpění, v kola zhýbá, trvá to čas, než v klid se ukolíbá; však dýl to kypělo zde v živém davu,

než úžas sklonil vyděšenou hlavu. A „žije!“ šeptli tu, a cos je jíme, jak když zaslechnem báj, v niž nevěříme, pak „žije!“ jiní řekli s pokáráním,

že tak si zahrává s jich bědováním; a „žije?!“ druzí, jakoby se ptali, zda něco zaslechli, co sluch jen šálí, co na se vezme podvodný tvar slova,

a není víc, leč šalba myšlénková. Čím dýl však patří na divného věstě, tím důvěrněj se pěsť dotýká pěstě, a hlava k hlavě, slova v půli rvaná,

a v tvářích jistota jak vydlabaná, až zurychlený dech jim prsa ryje, a zkřiknou rázem: „Žije, Milán žije!“ Ba Milán žil a stál tu mezi nimi,

jak cypris mezi kmeny poledními. A nastal ševel, jaré všeho hnutí, jak když se vlny vyzvou k pozvednutí, a nasyceny prudkým větrů dechem,

přes jednu druhá pádí kvapným jechem. Tu k němu tiskli se, zda on to v skutku, tak z nenadání, napříč jejich smutku, a jen když mohli dotknouti se ruky,

nabyli života a střásli muky. Tuť oči leskly se jak pohár plný, z něhož lesk perel kypí nesčíslný, tu slzy kanuly a v tvář se řítí,

až v úsměv zapadly jak rosa v kvítí. Tu radost hlavy, srdce zaplavila, že slova v hloubi jich se potopila jak potápky, jež časem z vody snadno

se vynoří a zas se vrhnou na dno. A neptali se, kterak se to dálo, že zrádné štěstí ve hrob jim ho sklálo; vždyť jistota, že zas dlí v jejich středu,

dost odpovídá tázavému hledu, a vše, co mohou říci, v tom se slije, že zavejskli si : „Žije, Milán žije!“ A celý ostrov zalesknul se svátkem.

Sám Milán zapomněl ve mžiku krátkém, jak úkladně byl kapitánem jatý a v pouta vržen, v nevolníků šaty, jak uloženo jemu k potupení,

by trávil život v nejhroznějším tlení – tož bez činnosti, práce, bez účele a bez naděje strádat žití celé: co zatím vynešena pověsť mylná,

že ruka smrti schvátila ho silná, by všechna stopa po něm byla sváta, a za ním noc zavřela černá vrata. Bylť věru mrtev, takto život trávě!

Však nyní z paměti to střásl hravě, co zakusil tam snížení a zloty, jak stesk ho bodal broušenými hroty, než lesť mu rozlomila okov tuhý,

by prchnul s lodí na domácí luhy. To střásl vše, jak javor listí suché. Vždyť stál na otcův půdě miloduché, vždyť uchem vnímal bratří hovor sladký,

a co tu dýchal, dech byl drahé matky! Vždyť co tu tisknul v náruč rozevřenou, toť soudruzi mu s duší zanícenou, a kamkoli zalítnul lesklým okem,

lesk otčiny se k němu proudil tokem, ba samo ptáče se tu k němu řítí, a vejská, vejská, neb se doma cítí. Nuž ostrov lesknul svátečním se leskem.

Tu jasot k nebi už dorážel třeskem, tu jako jarním dechem zbuzen k plesu se vzduch otřásal v tisícerém hlesu, tu co měl ostrov lesklohlavých květů,

urváno s jasotem v radosti znětu: a barva, pohyb, hlas i tíže roků – to vše se dalo vírem do poskoku. Leč jakkoliv již všem potřásl ruku,

přec hrá mu srdce v nepokojném tluku, a oko bloudí bez klidu a stání, jak noční vyzvědač po lesní stráni. Již zvlněné přelítlo lidu tlupy,

již probralo i dívek ladné kupy, však placho ještě rozbíhá se znova, a klade tázky bez hlasu a slova. Cos divného se v oku jeho kmitlo;

šel k Mírkovi a slovo chvatem lítlo: „Kde Jelenka?“ – Však Mírko sklonil hlavu, a zodpovídal němý děsnou zprávu. Milán byl vyděšen. Co stáli kolem,

zaslechli ptaní zas, jak rvané bolem; leč jako Mírko naklonili hlavu, neb uhnuli se zrakem k druhých davu. A Milán jako sevřen v lovců leči,

rozběh’ se k dívkám, jedinou mu řečí: „Kde Jelenka?“ – Leč zrak jich v husté mlze, a v odpověď vykáply horké slze. Jak šepot v lesích šumělo to všady.

Milán na blízký kopec prolít’ řady, před jeho zrakem tmělo se jak k noci, o tvář se rvali klidu draví soci, i zvolal z duše natržené vzlykem:

„Kde Jelenka?“ až sem se třásla rykem. Nastalo ticho, jakby z puklých hrobů povstali mrtví hlásat smrti mdlobu; leč v mlčení jich tolik spalo hlasů,

jak ve mraku, než zahřmí v bouře kvasu. Jen jedna zvedla se; a jako vrána kol skály krouží se zlou věstí slána, že bouř již ošacena blesku šatem:

tak oko Zény letělo sem chvatem. Milán couv’ nazpět, prsa udychána, jež nastavil, zda udeří v ně rána. A Zéna dodala: „Jí více není.

Tam její hrob, tam moře v ustrašení, že nedovede zapravit ti dluhem, co svěřila mu po zápase tuhém.“ Na slova ta Milán ve tváři blednul,

jak sklo se chvěl, v něž zlý se vítr zvednul, zrak jeho zmatený do dálky bloudil, a v ňader tůni sotva dech že proudil. Jak jelen střelený, zatajil muku,

naklonil hlavu, k prsoum tiskl ruku, a jakby neměl v ústech slova více, šel jako chorý lev od mrtvé lvice. Do modrých zašel hor, do háje stínu;

tam klesl tváří v mech a vlhkou hlínu, a jakby duše neměla v něm bytu, byl bez hnutí a jako prázden citu. Neslyšel dravců krok, ni lístků hnutí;

svět se mu ztratil v páry rozplynutí, kol něho marně stromy páchly květem, byl jako orel, jenž se schvátil letem. Až večer pak když mrkly nebes svíce,

a ptáčci volali se žertujíce, a měsíc vnikal skrz listnaté stěny – tuť teprv cítil, žeť je opuštěný! Tu vzchopil se; však netroufalým hledem,

jak dítě rozhlížel se lesa šedem, a stromy, větve, lístků dřímotání jakby mu hrozilo vražednou zbraní. Pták letěl okolo a z větví krytu

naň hvízdla družka v prostořekém citu, a když se našli, k písním hopkujíce, tu Milán lkal: „Nemám Jelenky více!“ Pak běhla laňka s otázkami v oku,

zda druh nezaběh’ v lehkovážném kroku; když ten k ní skočil, blahé v udivení, tu Milán zvolal: „Jelenky již není!“ Pak tloukl slavík na rozvětví blízkém,

a něco k němu šustlo v letu nízkém: i zmlkli ptáčci v němém zanícení, a Milán volal: „Není jí, ach není!“ Šel dolů k stružce, v níž se tráva máčí,

a plašil cestou zvěř i křídla ptačí: vždy pár a pár se v tmavém houští kryla, a Milán volal: „Proč’s mne opustila!“ V tom živém háji neměl více stání;

vyběhl z něho, bloudil v krutém štvání, až došel míst, kde vyspává se z mdloby, a tam si used’ zemdlen mezi hroby. Tu viděl lebku v koutě pohozenou,

s vylouplým zrakem, tváří zohavenou, a po travnatých hrobech měsíc kráčel, a život se tu v hrozný sen obláčel. Tak hledal úlevu! Stálť nade prahem,

kde spí otázek hejno v klidu blahém; nahoře nikdo nevnikne v jich cenu – a kdo tam dole, má ji rozluštěnu. Chtěl tázat se, a patře v lebku nahou,

viděl z ní myšku prchat před nástrahou: kde rozum sídlel, tam své tělo kryla – teď odběhla a do hrobu se vryla. Milán se zasmál křečovitým smíchem

jak zoufalost, kdy kráčí pustým tichem; v smích slzy mísil, lkal a smál se sobě a lkal a volal: „Zde ustlali tobě!“ Odběhl pryč a zas se vrátil v lesy;

bez odpočinku bloudil v stromů směsi, klad’ horké čelo k třesoucí se dlani, a co slov našel, bylo lkáním za ni. Druhý den ráno z lesů vyšel k lidem,

by žalobu ved’ s potrhaným videm, a obžaloval lidi, svět i nebe: že v hrobě myška její srdce střebe! Když potkal Mírka, zval ho ukrutníkem,

zved’ oči k nebi s dušervoucím vzlykem, a jakby nikde nezřel rady sobě, jen lkal a volal: „Tam ustlali tobě!“ Tak bloudil po tři dni jak jelen plachem,

že oči zrudly mu jak třené nachem, a lidé nad ním lkali s bolem v hlase: ač vrátil se, že ztratili ho zase! Tak bloudil po tři dni, až večer třetí

v kraj moře zašel, víc jak po paměti, a sed’ si k zamodralých vlnek prahu. Tu sedával s Jelenkou v tichém blahu, tu hladil v čelo ji a líbal vlásky,

tu vedli hovor nestísněné lásky, tu zrak opájeli v hladiny zdobě, a když se vrátil, zpíjeli jej v sobě. Těch chvílí rozkoš jako píseň tklivá

Milánu v prsa zněla úskostlivá, zrak střel se slzou, srdce se mu chvělo, jak v ohni vosk se v něm to roztápělo, a když přitiskl k němu horkou ruku,

pocítil sic, však nezměřil svou muku. Lkal hlasitě a žal ten pravdyplný jak bílé ptactvo spěl na noční vlny: „Ty krásný kvítku, nerozvit,

proč musels snům mým odejít? Má náruč sotva rozstřena, k líbání ústa rozvřena, má dlaň tak měkká k hlazení,

mé srdce v žhoucím zmlazení – a ty mně necháš bledý žal, by prst mi v srdce zatínal, by hlodal smutek na rtech mých

a v pláči dusil mládí smích: tak zanecháš mne a jdeš spat. Toť přísný výklad života, jenž v první krok se mihotá.

Já lásky hry ti uchystal: líbání rozkoš, touhy pal, lahodný souzvuk myšlení a lůžko z květin osení –

a ty se zvedneš před časem, odejdeš syta před kvasem: já v lůžka květech sám a sám – ty vzdechem, slzou zalívám:

tak zanecháš mne a jdeš spat. Čím sem se tobě prohřešil, že souzvuk náš tě znetěšil? Já zlaté struny naladil,

bych o ně písní zavadil: má láska konce neznala, i pouta, vazby strhala – teď zmdlený jelen hledám laň,

bych hlavu položil v tvou dlaň, a co mé srdce žíhá v pal, bych zprahlým rtem ti povídal: ty zanecháš mne a jdeš spat.

Což práh života střežen tak, že nehostí ni lásky zrak, že hlas, jenž v tvém se prochvíval, teď vyhnán zmírá ode skal –

že ruky stisk, tvé navyklý, že dech můj, tvým tak proniklý, jak zlatou nitkou roucha běl – že vše to prchá od tvých cel

jak tažná z háje ptáčata, jež sever z jihu zametá: to nepovážíš a jdeš spat! Ze starých dob k nám pověsť zní,

že láska hroby prolomí, co roztrženo v znícení, že zas se najde v sloučení. Nuž jak mám ještě milovat?

Přicházím s tebou stolovat: za pokrm – celou duši mou, mých ňader touhu plamennou – ó, klamný, klamný věsti zvuk!

Po tobě volám z říše muk, a ty mne necháš a jdeš spat!“ A slzy padaly mu po krůpěji, jak s okapu, kdy děště odespějí,

přes líc i vous, už zapadaly v ruce co smutná úleva přetěžké muce. Leč co tak patří v beztělesnou dáli: tu jakby z hlubin bílé ruce hrály –

nad nimi zlatem zalesklo se líce, i skráň i kadeře i zřítelnice; a jak napíná smysly v žhavém ruchu, tož jakby slova dospěla mu k sluchu.

Jel dlaní přes čelo, zda snu to klamem. Však žena to a jakby v rouše známém: tvář v úsměvu a oči vlhké leskem, nasáklé toužením a jemným steskem.

Při jejím zjevu celé moře zbledlo, ztratilo hlas a hovor šeptem vedlo; ba snad že do ní vdechlo všecky vnady, a vysílené vzdávalo se vlády:

tož hladkou měkkost, lesk – vše co mu milo, to s sebe svleknouc, tím ji ošatilo. Ta ploula hladinou jak labuť bílá, leč nohou ani vlnku nezčeřila,

lehká jak mráček, jdoucí po blankytu, a lesklá jako mušle v hravém svitu. Kam šlápla, stříkly jiskry nachem zlatým, a voda žbluňkla pyskem růžovatým:

kol ní se rozlil lesk průhledna světla, a voněl dech, jakoby jarem květla. Když přiblížila se až ku Milánu, měl hrdlo jako zadrhnuté v lánu:

zatajil dech a strnul celým tělem, a stál jak sloup na břehu osiřelém. A přec se v něm tak náhle oteplilo, jak by na srdce jitro záři lilo;

pomatená se slova ke rtům drala – již vítal známou tvář a ústa kalá: kdy však chtěl mluvit, nedovedl více, než vyslat slzy v mokré dosud líce.

Rozprostřel náruč, ponaklonil tělo, chtěl k srdci tisknout, co se před ním skvělo, poznával Jelenku v horoucím plání, a přec nenašel slov, leč němé štkání –

jak těžký sen, kdy v krk nám zatne ruku: my volat chcem a přec nenajdem zvuku. Tať znala zápas, jenž vřel v Milánovi, a sama počala ho těšit slovy:

„Co truchlíš, drahý? srdcem oplakáváš? Nač všemu rozmyšlení výhost dáváš? Tvé krásné myšlénky, jež tebe zdobí jak hvězdy nebes báň, ty noříš v hroby,

a citů drahý květ, tak tobě vlastní, že jeho krásou tisícové šťastní – ten rozškubáváš ze souladu krutě, uvíráš zrak, v tmu patře nepohnutě.

Já již to zplatila, že věrou snadnou sem zlehčila tvou lásku bezpříkladnou; však že to přec jen z lásky neskonalé – co víla vodních krás smím žíti dále.

Nuž chtěl bys stejně větší lásku zmařit, jíž nutno rodu, zemi blahodařit? Co zašlo, podstaty jest jenom stínem; ty však jsi země okem, rodu synem,

jich srdce tlukotem, jich touhy duší; jak z pramene, jejž voda nevyruší, chlad z tebe čerpají a nápoj, sílu; tys stokrát ved’ je k společnému dílu,

život i krev i ňader teplo vroucí: vše, co dát může darem láska žhoucí – tos jako dítě snes’ do matky klínu: a teď bys chtěl to snížit k vůli stínu?

Hle, což tu změněno při lásce naší? Jsem krásou moře, jež se kolem vznáší: rannímu slunci upravuji stezku co vlnka líbezná v modravém lesku;

z večera hvězd obrážím oči snivé a vlasy hladím luny přívětivé, tož paprsky, jež v mém si vlhku máčí a rozplétá, dokud jí večer stačí.

Na prsou mých si vítr tváře chladí, svůj dech, než lítne v kraj, mým dechem sladí, a ptáci v lesku mém si kropí křídla, než pozdrav nesou v svatá země zřídla.

Jsem tobě snoubená; ramenem bílým se vinu k ostrovu a dechem sílím ty milé jeho luhy, temné háje, a loď-li odešleš u dálné kraje,

šlu za ní vlnky u houpavém běhu, až dojde šťastna touženého břehu. Tak celá obpínám tvůj ostrov rodný; na něm pak duch přemítá činůplodný,

tvé srdce vznešené, tvá mysl velká: jí z úcty uhýbá se řada mělká, jí ustrnulé rozstoupnou se davy jak knížeti, kdy mocný příjezd slaví.

Nuž, drahý, netruchli. My bez loučení prožijem dlouhých věků rozednění, neb dokud láska tvá k té zemi zrůstá, já zem tvou líbám, slavím tvoje ústa,

a zasteskne-li se ti v srdci mdlobou, já čekám na tě večerní vždy dobou.“ Ta slova zněla tu jak vlnek hrání, zas jak větérku zpěvné laškování,

tu jak když pramen přes kaménky zvoní – jak píseň sama! že se zachvěl po ní. Z těch slov sám vzduch nasáknul vůní milou a dýchal čerstvotou a jarní silou.

Tu Milán nevěděl, co s ním se dálo; byl přesvědčen, a neznal, jak se stalo. Byl jako vyměněn. Ta bolest krutá jakby mu spadla s prsou odejmuta,

v nichž rozhostil se náhle pocit míru – nepátral v důvodech a dal mu víru. Jakoby vyšel z chodeb sluje temných: jej větřík ovanul a v barvách jemných

zaleskly se mu hory s setbou lesů, že by k nim běžel, jako dítě v plesu. Jak by se našel i svůj domov znova; duší mu chvěla tisícerá slova,

a jako vodopády kámen šedý, tak myly jejich zvuky duše bědy. Zplakal by znova. Touha mnohohlasná, prochvívala mu citů zřídla jasná,

a láska ta, jež platí domovině, ta zplála v něm jak požár ze svatyně. Zas zřel své bratry, rozuměl jich zvuku, jenž kanul z úst tak sladce k ňader tluku,

vše viděl jarem pučeti a rosti: o, byl by znova plakal – blažeností! I slavík žaloval zas v písni pěkné, zas pod nohama mech i tráva měkne,

vše k němu tlačilo se spřátelené – svět zas měl místa v duši zacelené. Když náruč střel, by stisk’ ji na své líce: jak přišla, zmizla – nebylo jí více.

O sladký zjev! – Kdy však se zpět ohlednul, stín černý jako mrak se za ním zvednul, a než mu nahlíd’ v tvář, jež v žár se šatí, slyšel se jmenem a tou řečí zváti:

„Nuž, třebať tamta sladší měla líce – zde soudcem buď: zda milovala více!“ Ta slova neplynula z tůně lásky. Tať hozená jak požár, bez otázky,

zda duši zahřeje, či stráví plamen – vrhlá, na něžný květ jak těžký kámen. Uviděl Zénu, ne však s dívčím hledem; bylať to vášeň, napuštěná jedem,

jíž hoří zhoubou oko nesycené a dravý pud ji v lupu zápas žene. Tu stála s hledem, zprahlým beznadějí. Však v hledu tom psán celý život její,

jak nápis krátký, jejž čtem na pomníku, a nápis zněl: „Buď lásku, nebo dýku!“ Jí prsa zvlněná se dechem pnula, jak by v nich černá bouře ústy hnula,

jež z dutin skalních vyplašena k reji, nenašla prostory leč v duši její. Tu stála jako hora s hrůzy znaky: přes čelo válely se těžké mraky,

bleask mrkal očima v mihotném chvění, a nitrem duté otřásalo hřmění. Milán se chvěl jak list na stromě suchém; nesčetných žalob zablesklo mu duchem,

z nich každá tiskla se vykřiknout řečí, a Milán stál jak schvácen, v němé seči. Leč jak vln smečky, rozuteklé z hrází, v jedinou pěnu náhle hlavy srazí,

a jako uzel všech se hlasy spojí: tak našly žaloby též mluvu svoji. Milán se vztýčil jakby uštknut střelou, strh’ Zénu ve svou náruč osiřelou,

a šeptnuv cosi v ucho polohlase, jak přitrh’ ji, tak odstrčil ji zase. Pak odešel. Co zvuk ten choval v sobě, to nelze říci v lidské řeči zdobě;

však Zéna vzkřikla, srdce trhlé stydne, voda se zamkla, a vše bylo klidné. Tu skončí naše tklivé povídání. Milán žil bratřím, v tichém zpomínání,

a když měl duši přeplněnou tísní, kraj moře našel mír, jak v pěkné písni. Jen někdy mír ten Závisť přerušila; tu lidé říkali, že „zlá to víla,“

jež z dutin skalních vyplašena k reji, volala v bouř, co žilo v duši její.