III.

To nebe krásné, jako dívčí oko, tak mnoho hvězd tam plane převysoko; tak jasné nebe, že lze prohlédnouti, zřít anděly na zlatých křídlech plouti;

to nebe – člověk by se věčně díval, jak v dívčí oko, až by v jedno splýval; to krásné nebe – plno tak božího světla, jak oko dívky, v němž se láska vznětla;

to nebe, z něhož věčná láska svítí, tam srdce nový, milý domov cítí – to krásné nebe – kdo se okem vhrouží, ký div, když celým srdcem po něm touží?

Leč svět – ten jiný; na něm vše je jiné. V něm láska vzchází a v něm láska hyne, a srdce, lásky mlékem napojeno, zas bývá s lásky prsem rozstaveno,

a zůstaveno v bolu, v želi sobě – nenajde pokoje, až zdřímne v hrobě. A přec v tom světě tak je milo býti, že těžko s ním se navždy rozloučiti.

A daleký ten svět tak krásný, milý, že div by oči slzy neprolily, kdy k věčnému se zamknout mají snění, z něhož už není více probuzení.

Ty bledá dívko! Proč tvé modré oko tam do té výše bloudí převysoko? Či po tom mráčku, co se stále mění, posýláš hochu svému pozdravení?

Či snad z těch krásných světel to chceš zříti, jež mělo štěstí tvému hvězdou býti? Či ze hvězd snad, co tam se v nebi lesknou, chceš napit útěchou tu duši tesknou?

Však marné to otázky – odpověď jim žádná; i jí se leskla hvězda – ale zrádná. Tam na té nebes báni vzešla – svadla – ach, darmo teď se díváš, kam ti spadla.

To místo, kde ti svítila, tak jemné, teď – jakby mrak je pozřel – prázdné, temné. S ní opustilo tebe všecko – všecko, a zde tě zůstavilo – siré děcko.

Ba, jsou to mladosti tvé zašlé ráje, jichž ztráta v trapné myšlénky ti taje; pro ty ta bledost v tvář se ti rozkládá a duše prahne – srdce zpět si žádá;

pro těch ty hojné slzy leje oko a vzdechy v ňádrech bouří přehluboko; a pro ty, pro ty zejtra co se stane – ta slza ví, co hořká z oka kane.

Ó žel! že po tom nejkrásnějším toužíš, avšak – že zašlo, nikdy nevytoužíš. Tak ticho, teskno, nikde ani hlásku – jen dole žblunká vlnka po oblásku;

tak teskno, prázno – ani lístku hnutí, jak smrť by vzala všemu oddechnutí; tak prázno, mrtvo – div že srdce bije, tak mrtvo – strašno – jak v srdci Marie.

A v podivném vše snění kolem stálo, jak by se všemu o dnech krásných zdálo. A vše tak stálo mrtvě, nepohnuto, jak za živa by v hroby uzamknuto;

a kolem teskno – prázno – mrtvo – hluše – jak ohlasem by z vlastní její duše. Tak nebylo, kdy tenkrát měsíc nebem bloudil, a Alfred první políbení loudil,

a když při zpanilém slavíka hlásku – tak nebylo – ti vyznal svoji lásku. Ach ovšem, daleké že jsou ty kraje, v nichž hrob je tvého ztraceného ráje.

A věřím, že se ráda v ráj ten hroužíš – a však – – že zašel – zpět jej nevytoužíš. Ó žel! že nejbožštější ta z radostí i srdce klidu, štěstí, blaha zhostí,

že pramen týž, z něhož se nebe prýští, se bolem zakalí hned v době příští: ten krásný sen že má své probuzení, po němž se v ztrátu zpět vžít možná není.

A ještě hledí – jakoby to oko tam bylo doma – v nebi převysoko. To oko ale bez záře a světla, jak by v něm zoufalost vši naděj shnětla.

Vrcholky stromů bujně zašuměly, a v dálku jejich táhlé dechy zněly, a slavík zaklokotal píseň kdesi a rozezvučel blízké kolem lesy.

Hle křoví, zbuzené z lehkého snění, si šepce zpěv o sladkém probuzení, a pobděv na nebi si měsíc bledý, tam jde si pospat za ten mráček šedý.

Však v srdci jejím oddechnutí žádné; ten stálý žal v něm stále jenom mládne, a nemá klidu, nemá srdce stání, jak vítr, jenž sám před sebou uhání.

Ty bledé rty, že jednou byly růže, kdo z jejich úvadků to poznat může? Ty bledé líce, že též jednou květly, kdo nám z té svadlosti to povysvětlí?

Uvadlé listí, jež se sem tam klátí – odkud, že vůni dýchalo, lze znáti? Ba smutno, soudit, že co mrtvo, žilo, že bezduché, kdy žilo, okouzlilo.

V klín ruce sklesly – skleslo hlavy týmě – ba, mysl těžká – těžké pout je břímě. Z těch svadlých rtů – slyš, jaká píseň plyne! ten krásný zvuk – jak krásnou smrtí hyne!

„Plakala dívka pod vrbou – plakala sama nad sebou – ó lásko, lásko! Odkvetl první lásky čas,

srpu již čeká zralý klas – bývalé jaro – jeseň teď – divné má plody jarní květ – mnohému k pláči, kdo se smál,

až by si srdce vyplakal – ó lásko, lásko! Dívce když dospěl teskný čas – dítko má otce tvář a vlas –

ó lásko, lásko! Povrh’ mnou otec krutý tvůj, jeho máš líce, synu můj! Jeho máš líce, jeho vlas –

povrhne matka tebou zas, aby se nesmál před časem, slovu že volna byla jsem – ó lásko, lásko!

Zabila dívka lásky plod, zbarvila krví jasnost vod – ó lásko, lásko! Uvadlý první lásky čas –

kosa žne zralý s pole klas, bývalé jaro – jeseň teď, bývalá radost – červa hnět, bývalý úsměv – červa hlod,

bývalý květ – teď mrtvý plod – ó lásko, lásko!“ Ze srdce hloubky jí ta píseň zněla, v níž děj své lásky – smutný, trudný pěla –

však krásně tak, jak flétny táhlé tónky, a jemně, jak slavíka noční zvonky. Leč píseň ta, jež z plné duše vřela, jen hluchým stěnám zněla – a v nich mřela.

Jí nepřáno – žel! jako pěvcům jiným, by srdce jala zpěvem holubiným, by srdce nadchla ohněm čistým, svatým, ve vyvolených dobrým bohem zňatým.

Ba srdci jejímu ni družky dáno, jež znala by, co jinde zneuznáno, jež útěchou by želi, strasti byla a šťastné duše štěstí soucítila.

Ba nepřáno jí ani srdce míti, na němž by volně mohly slzy mříti, na němž by srdce v tluku volném znělo a na bolest svých bolů zapomnělo.

V ní vzniknuv bol, v ní žije, v ní i hyne, v ní útěcha s žalostí v jedno splyne; ona si sama družkou, srdcem, duší, kdy bolestí o ňádra srdce buší,

a slza, v niž se bolest roztát musí, co zjevit má, jen v sobě mocně dusí. Kde sklonila by hlavy, místa nemá – svět pro ni hluchý – ona pro svět němá.

Teď jedna jí se slza vyřinula, za ňádra padla, a tam – zahynula. Jen jedna – poslední! jí s oka padla, a s ní ta poslední jí naděj svadla.

Ty krásná léta – milo do nich zříti, tak jak za Vesny na to polní kvítí; v nich kvete všechno, co si srdce žádá, z čeho se krásný, pestrý vínek skládá;

v nich kvete láska, naděje i víra, a kořínky červ ještě neužírá. Leč kdy na lásku sžírná rosa padla, tu s láskou naděje i víra svadla.

Ta bledost v tváři – lístek zvadlé růže – ta o mnohém ti boji říci může; leč teď – když srdci léků svět již nemá, jsa hluchý k ní – i ona pro svět němá.

Teď – ztichlé jezero v večerní době, v němž bouří hrůza spí, jak mrtví v hrobě; ta vyhaslost, jež s okem jí se bratří, již bez citu na žal i radost patří.

I bolest ta již u ní překonána, jíž zacelí se bezedná i rána, kdy dávní přátelé dva – duše s tělem, proživše život v obejmutí vřelém,

se loučí od sebe na cesty různé – to do hrobu – ta ve hvězd světy luzné. Jí duše sic se s tělem ještě bratří, však k nebi touží – do nebe již patří.

Neb nebyl ještě den a hvězdy bledly, ne snad že na východě šero zhlédly – leč těžkým víčkem přimykaly světlo, že na lesku mu noční bdění hnětlo.

Však co těm lidem po tom? Zevšad všady ve dlouhé, stále delší rostou řady, a ještě dál se řada v dálku táhne, že zdá se, že mi konce nedosáhne.

A proč? snad podivit se růžím rána, jimiž ta hora tam je obestlána? Či slyšet ptáčky, jež den ze sna budí a zpěv rozhřívá v zpěvomilém hrudí?

Ach ne! Bůh ví, kde lid ten srdce nosí. Jeť žebrák bohatší, jenž o chléb prosí, o drobty soucitu u panských dveří, a odbyt plísněním – zas v soucit věří.

Ten lid má s sebou vše – jen srdce žádné; o strastech rozpráví, že tak se děje, a vymkneli se s někým kolo zrádné, on jde se podívat, však – z obyčeje.

Již zvonek oznámil z blízkého města, že Marji nastala poslední cesta. V zvon mísí lomoz chátry se a lůzy, jež vyprovází v poslední ji chůzi.

Jí v pravo kněz se modlí otčenáše, a za ní kat se kolem dívá plaše – tenť jist si svého hybu. Ze všech očí se zvědavost k ní blbě točí,

zda bez bolesti zřejmé bol svůj nese, zda mdlé to tělo mdlobě uvyhne se. Její zrak upřen k zemi, polo zírá v mdlé duši stesk, a polo paměť sbírá;

co kolem děje se, to oko neví – však beztoho to strázni neuleví. Neb v lidech sklamalo se její zdání – teď jiná naděj v jiné smilování.

Ret knězem předříkána šepce slova, v nichž za minulost útěcha se chová; a líce klidné obrazemli duši, smrt blízká z poklidu ji nevyruší.

Již na místě. Již lomoz utich’ v lidu – snad nechtěl zmútit jí tu kapku klidu, jež jako anděl strážný v prsou bděla a ouzkostlivě v mdlé se duši chvěla.

Však hle! ta tichost z úst se rozplašila a šumem křídla zpěv v nich probudila. „Bílá labuť píseň zvoní, že se hlava k hrobu kloní.

A ten zvonek cinká, cinká, že umírá tak mladinká. Vy panenky příklad mějte, na lásku si pozor dejte.

Která nedbá, ta to zkusí, že pak pro ni plakat musí.“ A jak ta labuť svého hlasu zvonem si zvoní hodinku před blízkým skonem,

tak ona. – Všude ticho, ani dechu. To oko k nebi hledí pro útěchu; ret ještě něco mluví, ale tiše; snad prosí o milost tam s nebes výše –

snad kletbu šepce – nevím. Od nebe se teď zase k údolím tam bolně nese; snad že tam stín zahlídla zvadlé lásky, snad že zaslechla ptáčků milé hlásky.

Teď rty a oko přelít’ úsměv hravý, jak ptáček kolem okna zlatohlavý. Jen přelít’! Neboť stopa jeho milá hned mysli vážné zase ustoupila.

Teď k lidem upřela zrak shaslý polem, a dlouho, dlouho bloudila jím kolem – snad někoho že hledá. Ani dechu. Pak ještě jednou přehlídla vše jako v spěchu,

to nebe, zemi, lidi – jedním hledem – lesk touhy bolné zašleh’ v líci bledém, a zrak, jenž prvé dlel na zraku mnohém, teď jedním mžikem kynul všechněm: s bohem!

Kat nelenil. Vzkřik – – temný šepot v lidu – a duše bol k věčnému uspán klidu. – Od ranních hor se slunce bledé vzneslo, až krvavě za noční horu kleslo.