Zač v poutech plakal otec náš,
zač světem dravou zvěří štváni,
zač srdce vadlo nejlepším,
zač bůh ni neměl slitování;
zač chléb jsme jedli otroků,
zač slzou máčeli svá muka:
to uvidíš, můj národe –
již dítě vzchází, pouto puká.
Čím těhoten byl věčný čas,
co nesměl pro tyrany zrodit:
to zrodilo se silou svou,
teď bude lidstvu vojevodit.
Mít jmeno nemá spasitel?
Sem přineste z Jordána vodu!
Já první kapku vylévám –
a ta buď dána za svobodu.