Pojď, myšlenko, můj lidský květe,
o příbuzných mne došla věst,
neb co tu polní krásy zve tě,
v myšlenkách matka země jest.
A co tu v modrém vzduchu zvoní,
těch ptáků zpěvem tkaný let,
co z lesů šumí, dechem voní –
toť příbuzných, hle, celý svět.
A jest jich víc. V dne uzpomněnce,
kdy svá noc světla odmyká,
to myšlenka jest na myšlence,
jež hlavu nebes proniká.
A jest jich víc. Ty síly svaté,
z nichž pne se vzduch i země květ
a v modru slunce, hvězdy zlaté –
ó, pojď se s nimi srozumět!
Ba mnohem víc. Svět, veškerenstvo,
toť myšlenka jen jediná –
hle, jaké máš to příbuzenstvo,
hle, jaká jsme my rodina!