Prostřed těch hor, na stráni, nejníž dole,
kde, jako z nití provaz utkají,
u řeku bystřiny se stékají,
stál dvorec; za ním luh a něco pole.
Co obydlím, to uhodnete sami:
tam celičké je břečťan zakrývá,
že když se někdo z okna podívá,
víc ukryt jest, než ptáček za mřížkami.
Jen Katuška když přistoupila k němu,
ta měkkou rukou listy rozvedla
a celičkou vždy hlavou vyhledla,
a byla jako měsíc z lesních lemů.
I vyhlédala z okna za večera,
jak řeka bystrý kolem valí tok,
jak luny lesk se třepí v jisker skok,
jak v závod s leskem vlna skáče sterá.
Pak utkvěla tam na protějším břehu,
jak jasmínem byl hustě lemován,
a bílý dvůr v něm byl jak uschován –
a vše se v luně bělalo jak v sněhu.
Pak níže viděla, jak v loďce malé
kdos silným veslem spěje přes řeku,
pak loďku váže k vrbě v záseku,
pak zmizí, v jasmínův se stíny hale.