II.

Ba nedivím se, že nedaly spáti ty Themistoklu Miltiada věnce2), neb dokud nelze vavřín svojím zváti, kdo spal by klidně při té uzpomněnce?

Ký tedy div, že z lůžka puzen v loubí, na slávě pracoval, svým druhům rovné? Vždyť sláva, jež se s jedním věncem snoubí, má věnců mnoho – krásy nevýslovné.

Snad mnoho těch, jimž o věncích se zdálo – však sláva skoupá v jejich rozdávání; leč komu o nich již se rozezdálo, ten moci snů se více neubrání.

Ba věděl předobře ten mladík Velký3), proč v slzách zastesk' na tichém si hrobě, že ten, jejž kryje hlíny násyp mělký, již opěván, ctný pomník našel sobě. –

Neouhledně to místo posud znělo, než z něho známé jméno pozapělo; teď – jak když v křoví ptáček lyrický svým hláskem slaví večer básnický,

a oko pátravě po místě těká, kde slavík ten své písni k vůli čeká: tak teď se po tom místě ohledáno, kde nový pěvec nové věstí ráno,

kde nové písně netušeným zvukem okřívá srdce mladé novým tlukem. A v šíř a v dál se nese mladé jméno, ne od mladých jen, i starců ctěno,

a šírým světem dráhu svou si klestí – svět vítá je, že nový život věstí. Ba otec vypravuje svým je dětem, jak zasloužilo, aby vládlo světem,

a vnuku vnuk co dědictví je chová, a píseň nestárne – ta věčně nová. A ani věkem, v němž vše jiné zmírá, se pestrost barvy její neotírá,

a zapomnění, v něž i věk se svalí, ji těsnou smrti rouškou nezahalí. A když i časů zajde berla vládná a po nich nezůstane stopa žádná,

a jen jak sen snad někdy zašelestí, či jako zpráva bájné ve pověsti: pak na mohyle, na půl skoro ssuté, spočine oko mladým ohněm rozplanuté,

a uchu zazní hlahol písně dávné – té věčně mladé, nikdy neúnavné, a srdce čisté, mocná harfa v pěsti se znítí k nové písni, k nové věsti.

Zpěv věčně jarý k novým vzpučí květům, by stal se milým ještě pozdním světům. Ač nikdy mrtvý, přece bez ustání, bez konce slavit bude z mrtvých vstání,

a místo, jehož dřív si nevšímáno, se stane Mekkou, kam teď putováno. Než – v dálce cíl a cesta k němu dlouhá a každý k předu krok – jen činu smělost pouhá.

Kdo silou smělý dost, že bez závrati si troufá, na té cestě podíl bráti – nechť zkusí to – toť hodno zakusení, však bez rozmyslu cesty k činů není.

A slabce beztoho krok první zradí – kdo sám si netroufá, ten neprosadí. Ten vavřín věčně zelený, jímž čelo se vítěze kdy stkvěle přiodělo,

a pobádáli chvilky kouzlo okamživé, proč ne by nárok slávy věčně živé? svět, by tě slavil, tebe nevyhledá. Jen ta se v paměť vtiskne hvězda bledá,

jež směle vplave v sester spolek krásný, a zjeví, též že třímá světla paprsk jasný. Těch ovšem řada dlouhá, jejichž krása se věkem věku neochable hlásá;

však lidstva paměť velká; délka času má ještě mnohé místo, mnohou rasu. Jen jednou jsi se zrodil pro život jen jeden; zda pak a k jakým činům budeš veden –

to potom čas. Leč zde co člověk zmrhá, to s sebe sama smrti v náruč vrhá, neb – by to napravil, se více nenavrátí. Ten čas, kde na hrách dětských podíl bráti

se nezachce víc, ten svým přijde časem. Pak úkol jiný; jiným pak se hlasem svět jiný, vážný osloviti musí. Kdo slávy lačen, nech to činem zkusí.

Ba v čase čas, kdy po činu duch zprahne, jak jelen po vodě, kdy vedrem smahne, Leč přemýšlej – toť hodno přemýšlení, an bez rozmyslu cesty k činu není.

Čin bdí, kdy sen sirotkům otce, matku a psancům vrací domov, rodné háje, a tam zas sklamanému holoubátku popřává vžít se ve ztracené ráje.

Čin bdí a navzdor spánku mocné síle on měří s lunou tiché noční chvíle – Po dávných reků učí toužit věnci, uvádí v přízeň s rodu oslavenci.

A tak i Alfred. Neb on poznal záhy ty, které vedou pěvce, svaté dráhy. On znal, že mnohá píseň v harfě dřímá, jež probuzena sluch i srdce jímá;

že mnohé nevyhráno ještě zpěvy, v nichž mnohý nevyslyšený zvuk se jeví; že mnohý v srdci zvuk po hudci práhne, až zralou rukou v zlaté struny sáhne.

Leč, že mu světa lomoz prsa oužil, ký div, že po samoty klidu toužil? Tam z plných ňader moh’ si oddechnouti, a k nebes klenbám tužeb klenby pnouti.

Ač sám, přec nikdy nebyl osamělý; tam svět mu kolem zraků plynul celý, a z toho světa bídy, světa krásy tam k němu mluvily sterými hlasy.

Tam nevytržen mnohou získal chvíli, by poznal sebe, své by poznal síly. Tam poznal vrtkavost svou, příliš zjevnou, a pevnou vůli svou tak málo pevnou.

Tam, kdy sám nad sebou své zkalil oko, a vzdech se ozval v ňadrech přehluboko – tam bděl a bděl a přemítal a vážil, a odříkal se a zas znova bažil,

a odumíral a zas nové síly ssál k novým činům v jarobujné žíly, a vroucí srdce, marným touhám cizé, jak omlazené v jara svěží míze

zas z nova počalo tak mladě tlouci, jak v prvních políbeních lásky vroucí. Tam celou duší v zpěv a čin se hroužil, čin žádal – leč i po odměně toužil. –

To odpusťte mu, že se stranil lidí; ne snad, že neznal kráčet jejich pídí, leč nechtěl dát se zkoušet pro zábavu, zda před trupy zná sklánět pyšnou hlavu,

zda v diletantství dospěl na rytíře, jenž licoměrně svědčí každé víře, a zdali nuděním se bavit umí, a rozumí, i čemu nerozumí,

zda za mistra se v světě hodí trošku, jenž líc i řeč mít umí za škrabošku. I jeho odpusťte mu pýchu velkou, co neráda se bratří s luzou mělkou,

co neráda se staví ve stop stejna, jež ku předu si ryjou krtků hejna, jimž hlína v před a hlína v zad a kolem nedá se rozhlédnouti ani polem, –

tím polem, na něž slunce s nebe svítí, a v povrch z něho loudí krásné kvítí. I dnes bděl Alfred a s ním lampy světlo a to, co duši mu a srdce hnětlo.

A lampy knot teď prsknul hustým dýmem, a dým se ke stropu vlek’ za svým stínem od světla pryč, až v pološeru zašel – snad že tam hrob svůj, s hrobem poklid našel.

Nač myslí Alfred? čelo zkaboněno. jak by jen mrakům bylo rozestřeno. Myšlénka těžká, jež se v mysl vkrádá a s myšlénkou se v temné pásmo spřádá,

jak přišla, odkrádá se tuhým zrakem, a sedá na čele si hustším ještě mrakem. Myšlénky jako lidé: jedna druhou potírá, jako v bitvě, zbraní tuhou,

ta silná podmaní tu slabší sobě – a pak se odklidí a ustele si v hrobě. Nač myslí Alfred? Ta role žití, ač jen kuse známa,

se staví před zrak mu u velké panorama. Ta role žití – ba tu každý hraje, leč ten, že nevěda, a jiný, co hrá, znaje. Ta role žití – mnohý než zví o ní,

se s vetchou hlavou v tmavé lůžko skloní. Ta role žití – leč co on v ní vidí? Nedůsled, protimluv za každou pídí – od vášně k vášni bouřné kolotání

a poklidu se marné domáhání, a naději – bludiček svůdné světlo, jež aby selhalo, nad bahnem vzlétlo; a vůli, samu s sebou v stálém boji,

jak chtějíc sjednotit, se stále dvojí; a rozumu zrak slabý, hrubý, kusý, jenž, aby neoslep’, jen v temnu vidět musí; a touhy oheň, tím vždy ukojený,

že neměl krmě k svému nasycení; jen velkou poušť, a nás je v ní tak málo, kde srdce zpachtěné by pookřálo. A jeho sláva? – Co mu sláva? – Růže?

Jen trní ználi – trn zda těšit může? A jeho láska – co mu láska? Růže? Květ otrhal – trn zbyl – zda těšit může? On slávě obětoval lásku – všecko,

a slávou neukojen – hravé děcko zas v lásce hledal všechno blaho svoje, a lásku zmařiv, pyká za oboje. Tou krmí syt, jež láskou mu podána,

ji zradil, jako Jidáš svého pána, a slávy dávné nežádostiv více, a lásky neschopen, jak světla zžatá svíce, nestrávný čas teď rozjímáním tráví,

čím chtěl být a čím jest ve chrámě slávy. – Ten lampy knot zas prsknul hustým dýmem, a dým se ke stropu vlek’ za svým stínem, od světla pryč, až v pološeru zašel –

snad že tam hrob svůj s hrobem poklid našel. Zas prsknul knot a rozpojil se s světlem, jak s vůní růže v květě odekvětlém, jak s světlem den tam za večerní horou,

jak tělo s duší, dlouhým žitím chorou. Teď vpad’ sem oknem měsíc, plným leskem, a zbledlo všechno bledým pod paprskem. Vzdech hluboký se mocí z ňader táhnul,

jak už by dávno po svobodě práhnul. Teď – však jen mžikem – myšlénky zas nové, leč milé, jako z rána krásní snové, už dávno nemyšlené, teď v něm vznikly,

tak přítulné, jak pejsek pána zvyklý. On ve chvíle se zabral svého mládí – v ty krásné chvíle, plné blaha, štěstí, kde každý kvítek novou radost věstí – –

pojednou s celým světem válku svádí, a hned zas smířen za motýlem pádí, a tomu mráčku, co tam šedobílý po blankytu zalétá v neznámé ty kraje,

on svoje touhy, přání svoje sdílí – hned ptáčkem prolétá své rodné háje, a hned zas v soudruženců kruhu milém o světa divech sní v snu přezpanilém,

a hraček syt, zas v oku matky drahé ty jiskry stihá lásky vroucí, blahé – – teď jiné zase chvíle. – Jinoch statný kříž na kříž měří světa cesty různé,

a bádá, soudí, touží, ničím zvratný, ne schopen kratochvílí chasy nuzné, své síly zná a boha v sobě cítí, a podstoupí a smělé staví plány,

všem milý, jako vonné polní kvítí, a kudy kráčí, kroky požehnány – – a oko přistřelo se těžkým mrakem – obočí srostlo v černou duhu nade zrakem.

A nové mraky nad čelem se stáhly, jichž blesky až do srdce útrob sáhly. Dnešního obraz dne se živým slovem mu v paměť vryl, jak písmo v kámen nade rovem,

a opět se a opět před zrak staví, a mysl mdlou a duši tesknou baví. – Ji v poutech předvedli, kde v dlouhé řadě se soudců vážný sbor k poslední sešel radě.

V jich středu Alfred s tváří na smrt bledou, v níž s strachem hrůza kruté boje vedou. Ji předvedli, a ona s pyšným okem a přímou šíjí, pevným, hrdým krokem

se přiblížila – ne jak vyznat chtějíc vinu, leč mstitelka jak volajících o krev činů. Tam pevným okem kol se rozhlížela, na soudců vážné tváři mžikem dlela –

až tam – to on, toť jeho oko, bože! – jí oči utkvěly, jak vražedné dva nože. On vstal, a hlasem, v němž se slovo chvělo, jak z bázně o tu schráň, již opouštělo,

jí četl vinu – ne jak soudce čítá, leč jako souzený, jímž vina zmítá. A ona o krok k předu předkročila: „Vám známo všem, co já jsem zavinila,

jsouc matkou dítěte i vražednicí. Mne neleká hlas, prolitou krev krví mstící; mně nezbývá víc radosti v tom světě, mně každého květ blaha na odkvětě.

A ráda teď svou hlavu pod meč kladu – to právu zadost, lidem ku příkladu. Já milovala – ó tím jedním slovem ten souhrn pozemského štěstí zovem;

v něm srdcí souzvuk tichý platí více, než světa radostí ostatních na tisíce. A srdce nezná oběť velkou dosti, jíž z lásky k lásce nerado se zhostí.

Jak velká moje lásce oběť byla, jsem, dokud milována, nevážila. Leč vím, že podala jsem všecko – všecko, a dary plýtvala jak hravé děcko.

Však vím, že, bych i byla nebe měla, bych byla z lásky nebe nešetřila. Bez konce, bez žádání o odměnu, jen v lásce hledajíc za lásku cenu,

jen v lásce živa na tom božím světě, jak ptáček své živ písni v teplém létě, květ jak své vůni, a své jaro kráse, jak večer hvězdám, jimiž odívá se –

tak moje láska lásce jenom žila, a v ní svůj ráj, své nebe velebila. Když však můj hoch tam zašel na ty háje, mně zůstaviv jen slzy ztraceného ráje –

tu ozvalo se srdce, že je pusté, a žaly rojily se mnohoústé. Já hledala, jak holubička sirá, kdy večer bílého dne stopy stírá,

kdy družky vrátily se v baňky skromné, a ona nářky vede srdcelomné, chtíc po boku dlít přemilého ptáčka, chtíc přivolat si srdce jedináčka. – –

A když jsem našla jej – – on neznal více ten srdce známý hlas, to známé líce. To oko, v které tak se často díval, a náruč, v níž za jasných nocí dlíval –

to vše jak cizí, dávno neznámé mu. Leč když i plod, tak drahý srdci mému, znát nechtěl, vyštvav od sebe mne v smíchu, že volna byla jsem i slovu, hříchu,

a otec sám se nechtěl k dítku znáti: tu já i zapomněla, že jsem máti. A v srdci tvrdší nežli krutá lvice, teď lítá saň – dřív krotká holubice,

po krvi žízniva vlastního rodu, krev prolila jsem svou – krev jeho plodu. To zločin můj. Já ráda přijmu ortel smrti, jež z kořene kmen mého žití zdrtí.

Krev žádá krev: jsouc nelítostna v činu, nežádám milosti si pro svou vinu. – Kdo činu souděl smutný se mnou nese, kdo vraždy původem byl – netažte se;

že v lásce té byl se mnou podělený, již pro to nebude mnou vyzrazený. To pomsta má – že nezradím jej slovy, že můj hlas jméno jeho nevypoví.

Však červ nech v svědomí mu nasadí se, ať hryže jej, když k spánku uloží se, ať pokoj vyhostí se z jeho oudů, a pak se zodpoví tam u božího soudu!“

A oko její přísně na něm dlelo, jež pomsty vykonání ozářelo. Zas Alfred vstal, a v tváři na smrt zbledlý, jak s žitím smrt by na ní boje vedly –

na čele potu chladná krůpěj stála, a noha jak by nohou být se bála, a hlasem jako zrozeným by v hrobě čet’ ortel – ne jak jí – leč jako sobě. –

Ten obraz celou jeho mysl chvátí, že div mu z těla duši nevychvátí. – Prv slepý, potácel se v světa proudech, a pak že v ráji prohlíd’ – celý blahý –

teď vidě, hmatá po svých chorých oudech, co vidí? – Vidí, vidí, – – – že je nahý. A oko srdcejemným bolem máče, vyléval slzy žalostného pláče.