II.

Jaká to změna v mysli Mehmedově? Řek’ bych, že skoro počal žíti nově, že starý Mehmed – že se z něho vystěhoval. Ten Mehmed, který zlosť, hněv, tvrdosť v srdci choval

a v jehož duši vášně měly místa více, než na moři bezuzdné povichřice: ty vášně se mu v duši uložily jak vlny v moři, když se vichry usadily.

Toť skoro div. Neb lidé jeho stáří se málokdy ukážou s jinou tváří, než jejich zvyk. Muž dávno již je ustálený, a proto bývá skoro beze změny

i v tváři, v srdci, v duši, ve všem předsevzetí, a nerad již se změní jako malé děti. Vždyť mnoho stojí, než se ustálíme, a potom-li se jestě proměníme –

jak začit pak? Leč Mehmed – ten se změnil. Snad mužnou stálosť příliš málo cenil, snad nahlíd’ toho nutnosť – těžko říci; to sotva vědí jeho důvěrníci.

Ba ti té změně jenom ztěžka věří – věř hromu, že do tebe neudeří. A předc je tomu tak. Když dnes a zejtra – stále jsme jiní, byť by třebas nenadále,

jsme předce jiní. Tak i Mehmed jiný. Onť jindy smrtí trestal sebe menší viny – teď trestá málokdy a nikdy smrtí; vše promijí a jakby neviděl, co vidí,

a vidí-li, ten pohled neusmrtí. Co kolem něho, po tom pramálo se pídí; i zdá se, že mu málo hněte duši, jak rozkaz sultánův nejlépe plnit sluší;

ba ani žízně po cti, slávě nevšímá si – a Allah sám ví, čím tu žízeň hasí. Kolem rtů zřídka úsměv zahrává si, a baša po celé dni chodí zamyšlený,

a rovná vous a v šatě rovná řasy a jemně vzdychá – celý vyměněný. Kdyby již vous mu neprokvětal bělem a vrásky nezasedly nad jeho si čelem

tak, že již nejsou nikdy k vyhlazení: řek’ bych, že láska to, jež celého jej mění. Leč muži k takým hračkám sotva již se skloní, k nimž zápal jenom mladíkovi sluší;

muž slzu lásky nikdy nevyroní, neb lásky touha sotva projme jemu duši. A k tomu Mehmed! Jemu všecky vnady v harému sloužit mohou za oslady;

tam krásy se všech konců dalekého světa, a každá krása – ta jen jemu zkvetá; tam dívek, jako na palouce kvítí, a on jak včelka všech smí medy píti.

A jakých dívek! Že jich pohled očaruje a věčnou touhou srdce zpokutuje, že mnohému snad posud srdce puká, jemužto v srdce vlily sladká muka

dřív, než jim obydlím harému stěny. Ty nejsou příčinou té jeho změny; snad se ni jedna z odalisek nehonosí, že Mehmed nocí, dnem ji v srdci nosí,

že by jej ze sna byla probudila, by zprahlou duši láskou napojila, a sotva která jest, jíž byl by šátek hodil a jmenem „sladká huris!“ zalahodil4).

Ba Mehmed má jen harém, že to zvykem, že mnohou do něj dívku dostal díkem buď od bašů aneb snad od sultána, buď od jinad. Eunuch si chválí svého pána,

že harém svůj tak zcela zanedbává a na pozornosť jeho málo pozor dává. A předc to dívka, jež ho vyměnila, v níž celá bytosť tak se potopila,

že těžko myslit, nemyslí-li na ni, že nesnít o ní, nelze snít mu ani. Teď teprv chápe, co je lidské žití, a proč to stojí za to, živu býti.

Teď zdá se sobě ptákem nedospělým, jenž posud se svým živobytím celým se v hnizdě kryl, a blažen v jeho šeru k dennímu světlu choval v srdci nedůvěru:

leč teď, kdy vzletěl do modrého vzduchu a bratří písně zazněly mu k uchu, a on tak volný v tom převelkém moři, že v srdci vlastním písně sobě tvoří:

teď rád, tak rád zde na tom širém světě, kde slunce hřeje a v něm láska květe. – A Mehmed nebdí, nespí, plesá, vzdychá, a každá vášeň v něm jak dítě tichá,

a ze všeho, co o lásce v své mysli choval, poznává, že až posud nemiloval. On proklíná své dosavadní žití, on neštěstí v svém ukoralém srdci cítí,

že žil tak dlouho a že žil bez lásky; leč hned zas stírá s čela četné vrásky a tou myšlenkou mnohý čas si vnadí, že nyní vše to sobě vynahradí.

Podivno, jak se člověk v krátce změní; ten starý Mehmed už to zcela není. On sultánu byl jako oko v hlavě a jeho ruka, štít, ba hlava právě.

On prohlíd’ pásmo lidských předsevzetí daleko dřív, než až se čin z nich zrodil; a kdykoliv se spikli džaurové – mu kletí – vždy smělosť jich v jich vlastní krvi zbrodil.

A jeho zraku neušlo ni oka hnutí, ni mimořádné ňader oddechnutí, a kterýkoliv chtíč kým v srdci zmítal – on jako v knize v lidském srdci čítal.

A nikdy neselhalo jeho podezření. On jakby sebe ve všech očích patřil, tak lehce prohlíd’ všechno obmýšlení, tak snadno, jakby s ním se byl kdy bratřil.

Jen jednou zklamalo se jeho zdání, že k Husejnovi měl až mnoho víry; však od těch časů dal se na pokání, a jeho nedůvěra neměla pak míry.

Leč, jak sem pravil, takým byl a není. Teď sultánovu přízeň málo cení, teď málo dbá na nebezpečné chtíče a vše, jak když se ho to sotva týče,

jak z povzdálí se na vše kolem dívá, a kdokoliv co ve svém srdci skrývá – to nevzbudí v něm podezření žádné. Ba ledacos, co jindy přezáhadné

se zdálo mu, propouští málo ostražitý, jak lev vysokou zvěř, nedávným lupem sytý. Kdo jindy k němu utíkal se s prosbou, byl rád, že vyváznul jen s nebezpečnou hrozbou;

teď, co kdo žádá, všecko povoluje, na všechny prosby vlídnou hlavou kývá, a jest-li že je třebas nemiluje, předc mírnosť z očí na všechny se dívá.

Ba kdyby teď snad přišli Albáncové – nejošklivější dosud jemu psové, a snad jej za jha uvolnění požádali, kdo ví, zda otce by v něm neseznali.

Tím nechci říc’, že svolil by vše z lásky; leč jemu lhostejné je všecko – všecko, a kdyby o ztužení pout jej požádali – i tak by seznali v něm pouhé děcko,

neb on jak posud vše, i to by svolil. Teď jedné myšlénce – to lásce hovil. Vše ostatní, co kolem něj se dálo, to mimo ni a mimo něho stálo.

Nuž a kdo jest ta, která v jeho duši ten všechen posavádní život ruší? On dosud neví sám. Ji kdysi z podvečera přivedli sluhové ku svému pánu,

a pán, buď že mu k takým davkám nedůvěra, buď že si pohled ušetřit chtěl k ránu, si nevším’ jí, ni svojich sluhů řeči. Zda poslal mu ji sultán za vítězné seči,

zda baša který, by si získal oko – neb jeho váží sobě všichni převysoko – zda někdo jiný – nedbal zcela toho, neb podobných mu darů za rok mnoho.

Jen pokynul, a sluha eunuch černý, vždy svému pánu nad psa více věrný, ji odved’ do harému. V jeho stěnách – tam bylo mladé srdce už jak pochováno;

jen útěcha mu v souosudných ženách – a pánem více si ho nevšímáno. Sám Allah ví, co budoucího rána přivedlo do harému velmocného pána.

Snad ani neznal již ty mnohé tváře, po nichžto rozlila se žádostivá záře, jež zvala k horoucímu obejmutí, jak chládek poutníka zve k oddechnutí.

Na jedné tváři Mehmed žhoucí žádosť čítá, jak varem v ohnivém se srdci zmítá, k níž kdyby srdce jen se přiblížilo, snad jedním rázem by si odtížilo.

Tam druhá jako holubička krotká, kdy na střeše se s holoubkem svým potká, tak vyzývá ho k láskání se vřele, že člověk dal by za to žití celé,

že zapomněl by boha, svět i sebe a s ní by vsnil se do sedmého nebe. Tam jiné v oku výčitek tak sladký, že málokdy a vždy jen na čas krátký

se blíží k ní; kterak jí srdce ouží, že darmo vždy a jenom po něm touží – tak sladce, že by člověk líbal a zas líbal, až by ten výčitek jí s očí slíbal.

I jiná jinak zas mu okem jeví, že u ní duši, srdci pouleví. Leč darmo. Mehmed nevolí u žádné dlíti – pro něho nekvěte zde žádné kvítí;

on sobě jen a svým je strastem stvořen, jen mořit sebe, dokud není zmořen. Tak šel a šel v chladnosti bezpříkladné, jak v prsou nenosil by srdce žádné.

A předc. Snad není člověka zde na tom světě, s něhož by ani jednou v teplém létě na srdci ledu kůra neroztála a duše k lásce, k milosti se nerozhřála. –

Kam zahleděla se ta dívka světlým okem? o dlaň podepřela svou krásnou bradu a jakby potopená v žalu přehlubokém tam někde v dálce hledala si radu –

tak jako ptáček v kleci uzavřený skrz mříže na svět patří roztoužený. A hlava k pravé straně nakloněná – o dívko krásou nad vše vyvýšená,

sem obrať milosť nebeských svých očí – má ňádra div se touhou nerozskočí. Hle, oči přejela hedbávnou dlaní, jak když z nich divné uspomíňky shání,

a zrakem utkvěla na Mehmedově oku. Ten zrak – o bože na nebesích velký! a jestli ráj mi souzen po tvém po výroku, dej, ať mi po boku je této blažitelky.

A oko její slzou zarosené – tak krásné, jako nebe ranní rosou myté, jak kvítko, slzou nebes ostříbřené, jak slunce, řídkou sítí mráčků kryté.

A Mehmed stojí jak před božím divem, omráčen na smyslech, na srdci, duši, a chvěje se a v slově lásky chtivém chce říc jí, že v ní věčný Eden tuší.

A když jí nahlíd’ v uslzené oko, tak v srdci rozbolestněn přehluboko, že zapomněv na svoje stará léta, by plakal s ní až do skonání světa.

„Má sladká huris!“ volá, k nohoum klesá a mladým ohněm v starém srdci plesá. „Má sladká huris!“ volá opět, zase, ač cítí, že v tom třesoucím se hlase

nemožná najít žádoucího slova pro to, co v přeplném k ní srdci chová. On hlavu zdvihá, oko své k ní zvedá a odpověď v něm za svá slova hledá,

tak skroušený, jak poutník při modlení – ten starý Mehmed – ten to více není. – Hle, Mehmede! vždyť jsi tak všemohoucí – jen láska dívky schází k tvému štěstí:

nuž rozkaž, ona jistě s myslí vroucí se uvolí, své žití v oběť ti přinésti. Ty’s mocný! Na jediné tvoje slovo se v oheň vrhne tisíc tvojich sluhů,

hlav tisíc spadne s ramenou jich druhů – proč láska nesklonila by se na tvé slovo? Leč to jest halleluja lásky světovládné, že není podrobená moci žádné. –

A z jejích očí místo odpovědi tak omrazivě pýcha k němu hledí, že Mehmed až se zachvěl v celém těle, že až se lek’ své horoucnosti vřelé,

a jako lev, kdy divým pudem rozdrážděný, leč hrozbou z očí pána přemožený, se choulí v zad a tam se vine, svijí a leklé oči pod víčka se kryjí:

tak Mehmed, jako dítě zakřiknuté utíká, tíhne zpět v bolesti kruté a ukrývá se za dne, nocí v pláči sestárlé oči, svrasklé tváře máčí.

Již bez ní nemá myšlénky a slasti žádné, on nemá stání, nemá utěšení, jen žizní po ní v žhoucím srdci práhne – jen u ní možná najit všeho ulevení.

Již mnohý prošel čas – mnohému krátký, kdo šťasten, prázdnit pohár lásky sladký; leč dlouhý tomu, kdo se stále v bázni chvěje, zda příští den už zlaté sny mu nerozvěje,

a ještě delší tomu, kdo je odsouzený, od lásky své být krutě odloučený, a jen snad ve snu spojit smí se málo, by trpčím se mu probuzení zdálo.

Vy šťastní, kdo do konce dotrváte! Vy sladkým písním Arkadů se podobáte, jež z srdcí bleskem netknutých se rojí a drahým mlékem šťastné otčiny se kojí.

Leč mnohé srdce v moře odehnáno a jako mič od vlny vlně podáváno – mu vítr píská k závratnému běhu, a ono darmo vzdychá po vzdáleném břehu.

A duše má lne k nešťastným tak ráda, jež břehům odštvala osudu zráda. O kýž bych stih’ vás, než si ustelete v hrobě! Já štěstí z duše své bych vyrval sobě,

já štěstím vlastní lásky bych vás kojil, až bych ty rány vašich srdcí zhojil. Leč marné jsou mé duše vroucí snahy. Vám souzeny jsou krkolomné dráhy,

a ač má duše pomoci vám prahne, má ruka slabá – ta k vám nedosáhne. – Jak Mehmed tráví čas – sám ani neví. Přečasto za dne v mysli touhu jeví,

by byla noc, by ukrýt moh’ v ní sebe; a když se rouchem hvězd pokryje noční nebe, zas po dni jasném v starém srdci vzdychá: tak nelze, aby dosáh’ žádoucího ticha.

Ba Mejrimino nebelesklé oko – to uštklo jej tak v srdci přehluboko, že nikde ráně té nenajde ulevení. A podivno, že tolik odvahy v něm není,

by znova šel a léků od ní prosil pro rány, jež tak krvavé v svém srdci nosil. On přemýšlí: „Co platno vše mi štěstí – nač pokladů mi tíži déle nésti,

když ona s duší se mi nenakloní, když, ví sám Allah proč, jen slzy roní. – Však kdo mi říci smí, že ona není moje, když žádná moc ji nevyrve z mé moci?

Já darmo s sebou sám zde vedu boje – má je, a darmo trávím bez ní noci.“ A již v něm předsevzetí ustáleno, že ještě dnes má býti uzavřeno,

po čem tak s rozžhavělou duší žízní. Leč nových přibývá mu v srdci trýzní, kdy zpomíná si na ty oči zarosené a s chladnou pýchou k němu poupřené,

že zimní mrazy tak mu srdcem hnuly, že předsevzetí budovu div nesesuly. – A tak se stále Mehmed v duši klátí a nic mu poklid v duši nenavrátí.

Však dnes byl věren předsevzetí svému: s třesoucím srdcem spěchá do harému: Snad lotr nečeká tak na své odsouzení, jak Mehmed na Mejrimy první slovo;

neb lotra vina tlačí nad olovo, a Mehmed viny vědom sobě není. A lotr ví, co nezvratně naň čeká, a proto výrok smrti ho snad nepoleká.

A Mehmed? Jemu otevře se nebe, v němž nezná boha jiného, leč sebe – – leč jest-li nebe před ním rozevřené se zamkne, a na věky bude uzavřené? –

O – to je víc, než zatracenců muka. Ač staré srdce, předc nerádo puká. – Již klečí, zaklíná ji nebem, světem, by sňala s něho trýzně ty svým retem,

by jediného vyřkla nad ním slova, v němž útěcha se jeho srdci chová – on že ji na rukou svých nosit bude, s ní šťasten, bez ní zoufalcem že všude,

jí poklady že světa k nohoum snese, s ní že mu ráj na světě otevře se... Však darmo. Ona němá k němu zcela, tak jakby slova jeho neslyšela.

Ba Mehmeda až svatá hrůza jala, když tak jak socha před ním stála, že zachvěl se v celé své duše hloubi, tak jakby znesvětil byl svatá místa,

kde bydlet smí jen duše svatá, čista, v níž andělů se krása s lidskou snoubí. Neb ona bez slova a beze hnutí Mehmedu velí a se vzdálit nutí.

Nachápe Mehmed, jaké to v ní síly; leč odchází a vzdychá, pláče, kvílí, bez útěchy zas tráví dni a noci – vždy bez ní a předc stále v její moci.

Den usnul v loktech večerního stínu, tak jako dítě na matčině klínu, tak jako zefír v lůně mladé růže, tak jako vášeň v srdci nemocného muže.

Noc nastlala po nebi hvězdy zlaty, a zemi pokryl mír a pokoj svatý. Aj v nebi rozemkly se zlaté dvéře; z nich vlídný sen se k lidským očím béře –

přináší útěchu a drahé masti, by natřel jimi rány z lidských strastí. A před ním táhnou uspomínek chvíle, jako když ptáci letí v hnizdo mile;

před rozloučením ještě zazpívají, pak lidem, světu – všemu s bohem! dají. – Ó sladká chvíle! Nevýslovná touha v ní moje mladé srdce sladce svírá,

že duše má se strastem, bolům rouhá a jenom jí svou náruč otevírá. Má touha za dne bloudila jak dítě, jež teprv večír spěchá za svou matkou;

teď – touhy milý dech v svém srdci cítě, slasť jako matka pociťuji sladkou, že kruh mých drahých daleký se zas mi vrácí, při nichž má duše všechnu bolesť ztrácí.

I oko její touhou zahořelo, že až ji mladé srdce k slzám zabolelo. O žel! že chvíle lidského nám štěstí tak na krátce jsou jenom vyměřeny;

že za tu chvílku, co nám bylo kvesti, pro všechen delší čas být máme umořeny – že vadnout máme s bolestí, až zvíme, že jenom smrtí sobě ulevíme.

Zda přišlo štěstí proto s nebe dolů, by v něm sme vzali počátek svých bolů? a jest-li osud nám jen sebezapírání – nač touha v nás k blahému požívání?

Ó – jakby tiskla jej teď k srdci vroucně, jak v ústa zlíbala ho přežádoucně, a pila zbožně z nich jako z kalichu páně a objímala jeho drahé skráně,

až zapomněla boha by a sebe a v něm svůj našla svět a svoje nebe! Leč marně touží. Rozevře-li ruce a k srdci svému miláčka-li volá:

jen prázdnou náruč tiskne k vlastní muce, že oko roztoužené pláči neodolá. Tak na krátko jí slunce zasvítilo, v němž srdce nápoj lásky okusilo –

tak na krátko, že poznala již cele, že každá radosť žádá též i trpitele. – Teď oči přimknula – snům ustlat stezku. To štěstí pro ten sen, jenž k ní se snáší mile;

kdy byl by nahlíd’ do těch očí lesku, on by v něm rozplynul ve krůpěj rosy bílé. Ten sen tak lehce přilít’ s nebes výše, že nezaslechla ani křidel vání;

na oku used’ a tak jemně dýše, jak ranní růže v milém oddýchání. Aj div! myšlénky zaplašil. Však právem. Kdy celý den se hemží v hlavě v roji četném –

nech zdřímnou na paprsku luny hravém, aneb snad někde ve kalíšku květném. A sen ji uved’ zpět v ty rodné kraje, kde v stříbře potoku své myla vlásky,

od chůvy slýchala překrásné báje, a snila májový sen první lásky. A kolem úst si zahrál úsměv mile, jak dítko s kvítkem na otcovu hrobě,

a dech, jak omlazený k nové síle, teď z ňader pružný oddychoval sobě. V tom krásném kraji – co sen všecko neví! – tam stojí jinoch uslzený v oku,

a celý svět mu v bolu neuleví a slzu nezastaví v němém toku. To žhoucí oko – jako by je znala, i tvář, jakby ji včera zulíbala!

Tak vroucně a tak smutně okem kyne, že div jí slza z duše nevyplyne. Hle úsměv odlít’ z růžových těch rtíků, jak motýl, zplašen nevlídnými stíny;

ten bloud, jenž nezná přízeň okamžiku! Na jeho místo host si zased’ jiný. – Ta slza hocha ji až v srdci zabolela, že vřelou náruč po něm rozevřela;

a když ho v rukou třímá, v jeho obejmutí požívajíc šťastného oddechnutí – – tu ajhle půda pod nimi se tratí a bílé světlo v černou tmu se šatí.

V tom prudký vír je roznes’ v cesty různé, a kolem sluje bez konce a oku hrůzné; z nich všech se šklebí potvor divá hejna, a tvář je všechněm v ošklivosti stejna.

A ona v prosbě k bohu utíká se – však země nad ní, pod ní propadá se, jen v předaleké dálce slabé světlo kmitá – zda z něho jaká naděje jí svítá?

Než ajhle, po břehu tam nade srázy tam jede jezdec, světlem ozářený, a jeho štít kol zlaté jiskry hází, až její zrak je jako omámený.

Ó – podej posvátnou mi svoji ruku a skonči strach a trpkou moji muku! Hle jezdec slyší, zraky k ní obrací, podává ruku – běda! ve propasť se kácí –

„ó – pomozte – –“ Zlekána ze snění se probudila a prstem strašný sen svých očí zaplašila. – Přistoupla k oknu – a noc z nebe snivá

tak vlídně hvězdami se na zem dívá, tak mile rozpouští ptáčátek hlásky – ó šťastný, koho zve k požití lásky. Leč velký žel, kdo sám a sám jen čas ten tráví

a bolestí a žalem duši tesknou baví. – Když tak se dívá do té dálky šeré a vidí nebem bloudit hvězdy tisíceré, jak v nebi vzcházejí a zase hasnou:

zabloudí okem taky na zem krásnou. V zahradě stromy a to mladé křoví, a luny paprsek si na něm libě hoví – – tak jakby ozářit chtěl ptáčka ruče,

jenž neviděn tam sladkou píseň tluče. – Probůh! co tamto pod stromem se zdvihá, a roste v výš a v lidskou podobu? Ba zdá se jí, že okem ji to stíhá

a ruce rozvírá – – vyrostla ze hrobu ta postava? – „Má sladká huris!“ volá, „má sladká huris!“ a zas k zemi klesá, a na zemi se svíjí v divná kola,

a zaklíná, naříká, pláče, plesá. Jak by ji projel mráz, se ona chvěla; jak bezmocná se k lůžku potácela, na lůžko klesla a v žalostném pláči

až do dne bílého své krásné oko máčí. Byl pozdní den, když bledá z lůžka vstala a Mehmeda u nohou klečet uhlídala. Zas pláče, prosí, zaklíná ji bohem,

by slevila mu v utrpení mnohém, jen v její lásce že mu ráj se chová – – – Tu ona odpovídá v tato slova: „Vstaň, Mehmede. Neslušno starci tobě

z mladíků ve všem bráti příklad sobě. Věřím ti, že ti láska srdcem hnula, ba tobě věřím, že to láska ke mně; ta slza, jež ti horká z oka vyplynula–

ta vřelým slovem povídá to jemně. Já všechny city ctím, zvlášť outlé, jemné, jež v srdci pučí, jak na louce kvítí a z nichž, tak jako luna v noci temné,

se láska stříbrotkaným leskem třpytí. A jako každou, ctím i lásku tvoji; leč úctu také ku své žádám směle. – Víš, láska že se nikdy neukojí,

kdy srdce nemůžem jí dáti celé. Má láska je jak slunce v nebi jasném, jehožto dráha nezná scestí žádné: poutána k nebi v svazku stále krásném –

že svazek žádným hromem neochábne. Já, Mehmede – já nemiluji tebe, a tebe milovat mi věčně možná není; ztratíš-li ty s mou láskou svoje nebe,

věz, s tvou že by mně bylo věčné zatracení. Leč je-li předce láska tvoje velká a ne nadštěné vody jamka mělká – zkusíme to. – Já v těchto stěnách nevzrůstala;

na mne se krásná otčina co domov smála – – kde volně mráčky modrým nebem plavou a vrchy pnou až do nebe svou výši, na větvích ptáček skládá píseň hravou

a orel s sluncem válčí o svou říši. Tam k srázu kamzík pádí nohou volnou a pramen čistý laňky žízeň hasí, k šezdáru pasák hraje píseň bolnou

a proti škůdci břitké meče tasí. Tam mezi volnými já nejvolnější byla – tak volná, jako v lese mladé ptáče, jemuž se volnosť nad vše zalíbila

a ono jásajíc na větev z větve skáče. Když ke mně přišel Husejn – – ty se třeseš? Ó, jmeno Husejn sluchem těžce neseš? To jmeno, jež mi jmenem nad vše jmena,

mně celý svět a nebe – všecko vyznamená? Aj Husejn! Husejn! – jen to vyslov se mnou, a mluvit budeš andělů řeč jemnou. Hle Husejn! – jak to uchu zvoní sladce,

jak vlnka, jež přes proutek žblunká hladce – to jmeno, když ponejprv ke mně znělo, to všechněch ptáčků písně v sobě mělo, a „Husejn“ zašeptal mi každý vánek,

„Husejn“ potůčka jemný zpěv zazníval, a „Husejn“ mluvil šeptem tichý spánek – a „Husejn“ slavík v nočních písních zpíval. Ó, nemáš v srdci žádného už citu?

Což’s v srdci tvrdší, nežli tvrdosť sama? Hle, tvrdosť těchto stěn tě zahanbí tu – neb „Husejn“ ozvat se, je píseň stěnám známa. A tento Husejn když v mé srdce jaro vnesl

a štastný v tuto moji náruč klesl – – Ty chvěješ se? ty v tváři bledneš celý? Vím, že byl Husejn tobě příliš smělý; že cena od tebe naň vysazená,

by hlava jeho v posměch byla vyvěšená. Však jest-li že tě o tvůj záměr zloupil, věř, Mehmede, že draho si to koupil. Po všechněch světa koutech lid tvůj slídil po něm

a posly rozesílals pěšky, koněm, co zatím on se u mne šťastný skrýval, zapomněv tebe, láskou mou oplýval. Že úkryt jeho našli lidé tvoji –

to není div, neb nebyl v konci světa; a kdo se sladkým mlékem lásky kojí – on aspoň nedbal, co se kolem něho rojí, a proto s bezpečností jeho bylo veta.

Lid tvůj ho našel. Zápas ten byl tuhý. On poznal, oč se jedná, poznav tvoje sluhy, a jak se na pravého reka sluší, on bránil sebe s tělem, s celou duší.

Však byla přesila na lidu tvého straně, a Husejn svázán a vší zbaven zbraně, tak jako dítě vlečen v jejich středu – lev spoutaný a tigři v jeho sledu. –

Já polekána na pavlánu stála, a zoufalosť se o mou duši drala – a jindy jemně „Husejn“ mluvit zvykla, „Husejne!“ z vší sem duše síly křikla.

On obrátil se na moje volání, a zřel, jak má se náruč za ním sklání – „Husejne!“ volám opět, volám zase, že všechnu zoufalosť moh’ číst v mém hlase – –

aj div! S rukou mu hračkou pouta spadla a ruka za pas jednomu z nich vpadla, a mžikem blesku padla na zad rána, a dřív než mysl jich zpamatována,

co při nich se a co se vůkol děje: Husejnův kůň již tamto v úžlabinu spěje, odnáší pána přerychlými skoky, až už mu štítem četných vrchů boky.

Já šílela radostí, zajásala, a vlastní skráně rukou objímala, a slzy radosti mi vyhrkly na líce, že Husejna již nedostihnou více.

Tři v jeho stranu pustili se cvalem, by ztrátu v okamžiku zanedbalém dostihli zas. – Ostatní v hrad k nám vtrhli a hrad náš v plamen, v popel, v zkázu vrhli,

a za mstu na uprchlém Husejnovi (ó kýž jim Husejn za to dík už poví!) mne svázali – ó udatných těch lidí! – a na kůň vložili a vezli k tobě. –

Můj otec, matka – nikdy více neuvidí je oko mé! – ti pochováni v hradu hrobě; čeleď se rozprchla na všecky strany, a já zde sama, bez všech, bez obrany. – – –

Nemysli, Mehmede, že proto v pláči se oko mé a tyto tváře máčí. Ó ne! Já plesám v závrativém plesu, že za Husejna všecko toto nesu.

Ty’s starý, Mehmede, a neznáš štěstí toho. – Já pověděla ti již dost a mnoho. Nuž Mehmede, zda vše to z lásky ke mně se stalo, abys miloval mne jemně?

Ty miluješ mne. Já ti odhalila též vše, co sem kdy v srdci pocítila. Nuž ukaž mi své lásky velikosti. Ve mně se láska k tobě nikdy neuhostí;

leč tvé-li lásky nesmírná je cena: dej mé mi nebe zpět, o něž jsem oloupena, navrať mne nazpět mému Husejnovi, a srdce naše dík ti za to poví. –

Ty tíhneš zpět? Ty zkřípeš zuby hněvně? Ó drž se, Mehmede, ó drž se hněvu pevně; neb v krátkém čase, a snad z nenadání, zde bude Husejn, a snad bez pozvání,

a kdyby voj měl sbírat s kraje světa, on záhubu a oheň v hrad tvůj vmetá. Již tedy jdi a udatně se stav mu v cestu, než pro mne přijede si, pro nevěstu.

Věz, Mehmede, on muž, jehož se báti, a jeho hněv je veliký a tebe schvátí.“ – – A Mehmed zas, jak dítě pokárané, se táhne zpět; leč tenkrát soptí, kleje,

proklíná žití své, zármutkem postíhané, a v hořkých slzách staré tváře meje. Kam zas tak zhurta, hochu, na tom koni? Ej, jak se prach v kotouči za ním honí!

Jak lodi plachta k modrému se nebi vznáší, až – bůh ví, kde – se v pouhé nic rozpráší. Ej tak! Hahá! Jen tak! – Hahá! – Dobřes mu splatil. – Tam vylít’ pes a vplet’ se k nohoum zadním

a vyceněným zubem koně chvátil, a kůň udělal kříž kopytem nad ním, že scvakly mu ty vyceněné zuby a do všech světů rozlítly se z huby,

a pes tři kotrmelce na zad lítne, že jaktěživo už mu v očích nezasvitne. – Kůň dál a dál zas cválá divým spěchem, že by ho ani čert nedostih’ pádným jechem,

že kdybych vejpůl roztrh’ svoje tělo, a všecko divokosti mé z něj vyletělo – že bych ho ještě nestih’ v běhu smělém; tak jakby vítr hnal se jeho tělem.

Tak mi se líbíš! Tak’s mi podle chuti! Jen dál a dál, kam vlastní chuť tě nutí; a třebas pot jak rosa tebe osil – teď aspoň letíš, jak jen tobě milo,

jak snads už často němě pána prosil a jak to pružné srdce tvoje snilo. Jen dál a dávej takt si kopyt hlasem a pusť se v zápas třeba s bleskoletným časem.

Hej dál, jen dál! Jen tak mi přijdeš v hody. Tak Pegas můj mi smělým skokem lítá, kdy navštívit chci zasvěcené pěvcům brody, v nichž opřízněncům věčné ráno svítá. –

Hahá! Sotva co to zde vypovídám, již komoně ni jezdce nedohlídám. Tam v dálce jakby byl se v zemi ztratil, aneb se v ten kotouček prachu zvrátil;

jen temný dusot za horou a plání mi jeví stranu, v kterou pryč uhání. – Hej, v pravo nový dusot. Tři tam koně jak vzteklí uhánějí po průhoně,

a jezdci v pravo, v levo pátrajíce okem, své koně ženou k předu divým skokem. Teď přibyli sem ke mně na návrší – z ubohých koňů pot jak deštěm prší –

„V kterou že stranu pádil komoň bílý?“ Ej v pravo od vás, pane nad vše milý. – Hahá! Teď pustili se všichni v křivou stranu, mně kývajíce díky místo hanu.

Jen jeďte. Třebas novou cestu znáte, však nenajdete, koho tam hledáte. A tebe uchránil sem, komoni můj bílý – teď zvolna jen a sšetři svoje síly.

Vy oči, oči, jakou moc to máte, že všechen pokoj lidem odnímáte? že člověk, vaším kruhem postížený, již neodejde z něho beze změny?

že byť se vrh’ i ve hlubiny moře, již nikdy nezbyde sladkého v srdci hoře? že byťby od vás i v kraj světa zašel, že zas se vrátí, by vás opět našel? –

Ó šťastná chvíle, kdy sem poprvé vás spatřil a vámi srdce s jejím srdcem sbratřil. Ó šťastná chvíle, mnou žehnána ještě v hrobě, kdy sem v ně nahlíd’, milenko má, tobě.

Tak sladký bol se v srdci mém ozýval, a každý nový den mi kvítí v cestu házel – já láskou nadšené ti písně zpíval, a netušený ráj mne všude doprovázel. –

Vy oči, jež Husejnu v mysli dlíte, vy všude, všude vy ho zprovázíte! vy svítíte mu ve dne, svítíte mu v noci – ve dne mu sluncem, hvězdami mu v noci.

V tom vaše kouzlo, že vás všude vidí a že ho k sobě táhnete neznámou silou, že vaše mocnosť jeho kroky řídí a cestu ukazuje řečí sladce milou.

Kdykoliv oči přimkne v noci, ve dne, dvojí mu světlo až na samé srdce sedne a rozpálí ho ohněm v mladém hrudí, že jako zdivený se ze sna zbudí –

že dál se musí světem širým honit a z očí svých žalostné slzy ronit, dokud svým okem ve vás nespočine a drahé srdce ku svým ňadrům nepřivine,

dokud vám sám a líbeznými slovy svůj dlouhý žal, svou radosť nevypoví: že pojednou tak ste ho opustily, kdy mladý ste mu život sněním otrávily.

Hahoj, jak volně kůň se cítí zase, kdy v rodném kraji zas po dlouhém čase! Jak řičí vesele a srdnatě jak skáče a z oka – bůh ví! – radosti že slzu pláče.

Jak nožky hrajou v libozvučné míře, jak stříhá uchem to militké zvíře a vzpíná se a radostí se třese a dvakrát rád na hřbetě pána nese!

Jak podkovou vesele o zem zvoní a hlavu zdvihá a ji zase kloní, a řehce zas a řičí zas a zase a novou radosť v každém novém hlase!

Ej, jakpak možná zapřít radosť vlastní, kdy po dlouhém jsme čase opět šťastní, kdy doma sad a háje uhlídáme a mezi svými svou si píseň zazpíváme! –

A jako bleskem se to rozletělo v zemi, že Husejn zde, a radosť mezi všemi; však radosť ta jen potajmo se šeptá, kdy potichmo jen druh se druha zeptá.

Lidé se scházejí a sestrkují hlavy, ten to a onen ono v řeči praví; mluví se o Husejnu, Mehmedovi a jiné též, co dá se říci slovy.

Husejn se drží krytě v skrýši, v lese; avšak až tam se lehké slovo vnese, že Mehmed bezstarostně čas svůj tráví a v stěnách harému se s láskou baví.

Prokletý Mehmed! – – Husejn přestrojí se chvatem, by nebyl poznán, vyměněným šatem, a kvapí mezi lid a pátrá všade, kdo takou změnu do Mehmeda klade.

Však co ví lid, co srdce pánů mění! – Potká ho eunuch. V divném podezření se dívá na Husejna – sotva hloupý, a zdá se, že mu Husejn sebe neuloupí.

Leč Husejn pistolí na něho změří a druhou rukou štědrý měšec dává; eunuch se bojí rány, zlatu věří, padá na tvář a v milosť mu se vzdává.

„Pověz, kdo Mehmeda v harémě těší?“ „„Ó, pane, to ti nikdo jiný nerozřeší, ne já-li. Spolehni se, já tvůj věrný sluha, a ode mne se dozvíš, jako od soudruha.

Nedlouhý tomu čas, kdy z podvečera ji přivedli. Však za příčinou šera sem nerozeznal její podobu –““ „Mluv zkrátka, pse, sic odešlu tě do hrobu.

Jakou má tvář a jaké její oko!“ „„Ó, pane, tebe vážím sobě převysoko. Věř, že mi často hlava točila se kolem a srdce mi se nakazilo divným bolem,

kdy z dálky jen sem viděl oči její, jež slasť a bolesť v lidské srdce lejí. Ký tedy div, když Mehmed dni a noci se cítí zatknutým a v jejich moci –““

„Dost, pse; zde vezmi zlata hrsť a boj se smrti, jazyk-li tvůj tajemství slovem zdrtí, cos tady mluvil ke mně.“ – Eunuch hned se vzdálí. V podivný mrak se čelo Husejnovo halí,

a nemýlí-li mne tak něco v jeho oku, splývá mu slza v stříbrolesklém toku. „Tak krátké“ – mluví – „štěstí mi dopřáno, a již je větrem do všech konců rozehnáno.

Ten anděl – ó nesuďte lidé přísně. Jen lidský osud u věno mu dáno, jen lidské radosti, jen lidské tísně a její den měl jenom lidské ráno.

I její srdce podrobeno změně – vždyť srdce vrtkavé je každé ženě. A předc tak krásná! Že ten soujem klamu v tak krásné podobě se oku šeří,

že smysly zpité světici mní samu a srdce miluje a klamu věří!“ – A na čele se vráska řadí k vrásce – Husejn se domnívá, že sklamán v lásce.

A „válka!“ vykřik’ Husejn mocným hlasem, a „válka!“ volá ozvěna vší silou, a kůň zařehtal v skrýši stejným časem, jak by byl zaslech’ píseň nade všecky milou.

A v Husejnovi nabobněly všecky žíly, jako by byly válku všemi ústy vpily; neb srdce na krev jemu rozedráno, jen krví může v mír být zkolíbáno.

I oči naběhly mu krví celé a po krvi je tělo zhladovělé, a srdce, duše, všecko po krvi jen prahne, až srdce krev a krví ji dosahne. –

Tak rychlé změny lásce kráčí ve zápětí. Husejn co vyhnanec v neznámou dálku letí, tam zapomíná všechněch z domu trýzní, a doma teď – a po krvi zas žízní. – –

Zas jako bleskem zpráva kolem letí, že k válce káže všem se připrávěti, by mezi sebou seřadili houfce smělé, a Husejn že jim postaví se v čele.

Teď právě čas a volnosti všem dosti; neb Mehmed tráví čas teď v netečnosti, a ať se to neb ono kolem děje, Mehmed se mimo lásce všemu směje.

Ba ani zprávy žádné nepřijímá, ať přinášejí cokoli v svém štítě – pro vše, co mimo harém, Mehmed dřímá, a doma rozmařilý, jako dítě. –

Hahoj, jak zaznělo to koni milo, když slovo „válka!“ jeho ucho vpilo. Jak mu se mladé srdce v těle pozatřáslo, že v ňadrech vřelosti mu posud neuhaslo!

Na uzdě hryže, trhá pyšnou hlavou a dupe nedočkavě nožkou hravou, a vzpíná hřbet, tak jak by zval již pána, by nečekal ni do příštího rána,

leč aby hned se do sedla mu hodil – a na vzduch volný zas ho doprovodil. Haló! Teď není marné, koni, tvoje snění; tvá samota se v krátce tobě změní,

v šik válečný sřaděni druzi tvoji, tvůj pán je povede k smělému boji – již píseň válečná zní kol a kolem, již bílý tábor rozkládá se polem,

a jest-li ve vítězství příští den se všatí: ta píseň tvému pánu – tobě platí!