II.

Buď vítaná, ty hrázi přelíbezná, vy modré hory, stráně miloteskné, jichž hlava vznešeným se zlatem leskne, jichž řeči lahodnější ucho nezná!

Vy stará lbi, vy šedí velikáni, jichž hruď omládá každým jara tknutím, z nichž vůně lyne každým oddechnutím, jichž hrdá šíj se lidem neusklání!

Vy němí mluvčí, vítaní mi vezdy! Vám ranní slunce první růže stele, měsíce lesk po vašem chodí čele, kam ruka sáhne, nebeské jsou hvězdy.

Vy zdroji půvabu a krásy žasné! Potůčků chlad a šepot hájů tenký, a v stínu vůně zlaté prvosenky, kdy loubím mrkne den a zase hasne –

Vy přátelé, jimž srdce patří celé! Jak vlídnou vítají tu háje rukou, tu slavíci nejsladší žaly tlukou, než lítnou v kraj co jara hlasatelé.

Tu prýští vzduch jak panenky dech svěží, kam dýchne, rozpálí i hruď i líce, pod patou kvítků jemu na tisíce, jichž jasný hled, jak pískle matka, střeží.

Tu večer k hravým pastvám srnky loudí, a na nich víly s sukní podkasanou, jim oči olivovým ohněm planou, a v žilách krev jak rosy křišťál proudí.

K vám srdce mluví v nejvroucnějším slově: již vítejte, vy prsa země-matky, kdo přilne k vám, ať vssáje úkoj sladký, jak dítko z doušky na matčině rově.

Kam děl se Goar? – Kdož to ví? Jak by se zavřela s ním země, a nezašlehnul ani kmit, by našli stopu v širém temně.

Vrch stráně, v modrém lůně hor ustárlý hrad se k výši zvedá, věk stěny šerem zasmušil, a s mechem střecha srostla šedá.

Dvě věže pnou se hradu výš, ta jedna dávnou ranou pukla, jak by ji klínem rozrazil; snad že se bouře v klín ten shlukla.

Tu vrata stály do kořán, bez závor dvéře spráchnivělé a okna jako dutiny ve sluji, u skal osamělé.

Vnitř hradu starý komnat lesk, ten k smutku oblék’ pavučiny, a v stropě z puklin děravých vylétá můra v noční stíny.

I mech tu přelstil nádheru a na skvostnou se dlažbu vložil, a bzuče brouk, se druží svou slast mnohé chvíle na něm prožil.

I sova časem zahoukla, kdy za lovem na okno sedla, leč vidouc hmyz a stíny jen, zas houknouc, jinam křídlo zvedla.

Však nebyl hrad bez půvabu. Kdy večer trávy rosou vlažil, skropil též lístky břečťanu, jenž oknem vniknouti se snažil.

Nad střechou bříza vyrostlá, kmen utkala si barvou sněžnou a skalní vrabec přilétal, by na ní píseň zapěl něžnou.

I ve škulině pod římsou, zřít šípky, růže levobočky, a kdy jim větřík zahude, tu kývají milými očky.

Zvlášť vrchu strážné sousedství, kde se skalou se zeleň střídá, kde temných sosen šumný sbor si v hnízdech drobných ptáky hlídá –

kde na vrch cesta klikatá jak hadů pestrý lesk se plazí, a jako holub divoký se nese směle nade srází –

kde zorané jak ocelí z mohutných strání zejí puky: tu kynul hrad co kolébka, co dílo míru z lidské ruky.

Ba víc! Z protější skály žil vytékal proud jak stříbro krásný, ten hrčel šumně v jezero, v němž lesk’ se obraz nebes jasný.

V jezera lesklý klid i hrad s svou podobou co den se nořil – na zemi stařec, v hladině si mladé fantasie tvořil.

Též pověsť o něm přemnohá, ji od starců i dítky znají, ta lidu hrad ten sblížila: ač málo znám, že mnoho tají.

Jakýs jej kníže vystavěl a věnem dal jediné dceři, však ženichem byl prostý hoch, ač nápadníci byli steří.

To roznítilo pány zle, dnem číhali na něj i nocí, a když se jednou opozdil, tu přepadli ho zradnou mocí.

Tu žalost nepřežila choť, dni protrávila v smutku stálém, noc proplakala slzami, až zahynula mocným žalem.

Od času toho pustnul hrad a pustnout musí neustále: dokud nesroste s lidem zas, kdo za otce měl lidu krále.

Tak v báseň složil víru lid, jež z předtuch věčné pravdy vzniká; že byl by hrad kdy obydlen, nemá však v lidu pamětníka.

Kdož by sem také zabloudil! Je hrad to přec jen málo vlídný, a spíše chatrč poskytne i stan, i odpočinek klidný. –

Kdo však to může usoudit, co přinésti má příští chvíle? Hrad pojednou je obydlen – snad pověsť lidu našla cíle.

Kdo jest, jenž mimo nadání stal novým soudruhem se v hradě? Není tak snadno povědít, co s jistotou jest na záhadě.

Tam přišel jakýs chlapec s ním, však odkud, nikdo dále neví; s ním posud nikdo nemluvil, a kdyby mluvil: zdaž to zjeví?

Z postranních jizeb nejzazší, tu upravili jen tak maní, by nedružil se vítr k nim, když noční mlhy k horám shání.

To vědělo se s jistotou, vše ostatní jen domněnkami; snad že to poutník zemdlený, jejž hory přilákaly samy.

Snad lidé kouzlo setřeli, jež srdce poutalo mu k světu, snad že to láska zklamaná, teď skalám lká o sladkém hnětu.

Snad láskou jiné podělil, až nezbylo mu přátel dosti, a lidem musel uniknout, by nezakusil lidské zlosti.

Ba žil tu spíš jak v úkrytě, jak jelen, jenž se kryje v křoví: ten staví se, kdy šustne krok, a když krok zajde, zas si hoví.

Vidět ho sedat na skále, jak v neznámý se pohled tratí, do noci pátrá v jezeře, jak hvězdami se nebe šatí.

Tam někdy probdí celou noc, až zastihne ho rána rdění, a zas tam prosní celý den, že víc je živ jak v polosnění.

Ni tvář, ni oděv nezjeví, kam vřaditi jej lze dle stavu; šat ladně k tělu přiléhá, však neliší se od jich mravu.

Hoch stejného s ním odění, však méně zasmušilým zdá se, a pán kdy tráví v samotě, hoch po skalinách probíhá se. –

Časem ho s puškou viděli, jak v podvečer se z lovu vrací, to jedinou mu zábavou, ba jedinou snad dosud prací.

Víc nepátráno po něm dál, ač mluvili vždy v podivení. Navykli. Snad tak musí být, kdo od děcka tu doma není.

Pověsti dáno volný krok, že podivín, jenž samotaří, a dívky na něm vynašly, žeť bystrý v zraku, milý v tváři.

Na tváři bledost průsvitná že mocí poutá k sobě hledy, a kdo chtěl o něm počit řeč, ten počal: „cizinec ten bledý.“

To Goar byl. Kdy tnutím ran poslední vazby zpřetrhány, nebyl mu čas ni k rozvaze, jak zahojit osudné rány.

Jak psanec, v šatu přestroji, jak jelen, rozeštvaný v klestu, za dne se v lesích skrývaje, neznámou v noci hledal cestu.

Až sem se dostal nepoznán, tu zastřen pátravému davu; kde dosud stíny střehla noc, tam nyní Goar ukryl hlavu.

A podivno; uvyk’ tu hned, ne z obraznosti vábných ludů, ne z beznadějna zoufání, leč jako zvíře zvykne z pudu.

Ne že se zaťal v lidu šíj a nohou šlapal jeho vůli, a lid že pak jej odvrhl, tu v přátelství se k sovám tulí.

Necítil to. Za sebou noc, a v den se dosud nerozbřesklo, jej sen již víc nepřemáhá, po bdění se mu nezastesklo.

Necítí to. Jak v mechu brouk, a s vláknem jak se pavouk bratří, tak našel Goar v hradu skrýš, aniž by tušil, že sem patří.

Ne že ho slunce zahřívá, ne háj že šumí vlažným dechem, ne že se růže zardívá, slavíka žal že vniká slechem –

ne že se jitro v červánkách a večer z luny stříbra rodí: to vše jej k hradu nevábí, kol něhož krása vojevodí.

Však nehrozí jej také noc, ni sešla hradu spousta šedá, ni nepohodlí chudý klid, ni příštího dne starost bledá.

Neděsí jej ni pustý hrob, v němž pochována zašlost bídná, jej neděsí ni budoucnost, ta matka žalů nedohlídná.

Necítí to. Ni radost v něm, ni žalu neklid pustodravý, hrad nejme ho, jej nepudí, a je tu, že tu právě tráví.

A kde též začit s myšlením, kde vpustit žití kořen nový? Ze srdcí vyrval sebe sám, a skála srdci neodpoví.

Kde také hledat světla kmit, kdy srdce zastřela noc čirá? Však pustotu necítí též, v níž nežije, ni neumírá.

Co srdce dosud chovalo, to rozmetáno bez milosti, a nový kvítek nepučel, by k půvabu moh’ povyrosti.

Tak stál tu, v zříceninách dům, jenž nemůže v své rumy lákat, jemuž ni srdce nezbylo, by mohlo nad ním pozaplakat.

Tak stál tu, sopka vyhaslá, poutníka zděsí její dílo, a nikde zeleň lahodná, jíž by se oko občerstvilo.

Tak stojí tu, loď zbortěná, vržená na břeh v bouři líté, bez bolu, že se rozpukla – zdaž vy k ní soustrast pocítíte?

Již leckterý den zapadnul, i luna změnila své líce, a mráčky plouly po nebi, jak bělostné ty holubice.

Již v plné výši letní den, a růže v červánkové kráse, večerní dech, jak lásky dech, a pohrává si v plném klase.

Žežulka dítky uspává, ze srdce tluče sedmihlásek, a večer mrká hvězdami, jak oči přemilostných krásek.

Ze země kouzlo vyrůstá, z kalíšků line sladká vůně, a vzduchem písně zašumí, že div se srdce nerozstůně.

Sedaje Goar u hradu, zřel, jak se vrací chasa z polí, jak hlasným táhne průvodem, jak bujnost sama ve svévoli.

Ne že by s nimi procítil, jak byl by jejich srdcí částí: však poprvé mu utkvěl zrak, kam neuvyknul pozor klásti.

A chasy průvod blíž a blíž, již pojímá i řeč i slova, vidí ty tváře osmahlé, i zrak, jenž v hloubi jiskry chová;

slyší, jak skály ozvěna o smích i řeč se s nimi dělí, a nevědomá blaženost jak z tváře šlehá v úsměch vřelý;

vidí ty milé postavy, jež nepoznaný souhlas pojí, ten milý zmatek v poklidu, jenž smíří hned, v čem hravě brojí –

když došli sem a v pozdravu vše vlídném kol se něho sulo: tu jakby prstem dotknuto, se srdce v ňadrech mocně hnulo.

Jakby v něm jiskra zašlehla, jež sice hasla v příští době, však hasnouc sestry poznala, a sestry hlásily se k sobě.

Tu jakby duše zkypřela, a zapadlo v ni jara símě, za ním se půda zavřela, však aby jala sladké břímě.

Cos hnulo se mu v myšlení, to jakby promluvilo slovem, neznámý byl to sice hlas, však luzně ve stanu zněl novém.

A kdy již zašli v stíny hor, a z dáli zvuk se v skalách ztrácel: stál Goar němý jako sloup a sluch ni zrak s nich neodvracel.

Večerní chvíle lahoda, ta výmluvným se stala zváčem; tu bez volání, bez pobud je srdce krásy vyznavačem.

U konce práce pachtění, to utuchlo jak denní záře; teď jiná světla na nebi, a jiná mysl šlehá z tváře.

Poklid se vůkol rozkládá, zpěv slavíka, i lístek baví, a co se v duši vynoří, jest žití odlesk milohravý.

Tu starci, stříbro na hlavě, a v ústech plno něžných zvěstí, tu mládež, svěží v rozpravách, jak písně mladých ratolestí.

Tu stařen úsměv hovorný, jenž šedou niť pohádek spřádá, a k matkám dítek mladý květ, jak poupátko se k růži skládá.

Tu modrý blankyt s hvězdami, a luny tvář jak mramor hladká, a duší táhne blahý mír jakoby jedna píseň sladká –

kol skály v šedém zámlku, s hor mech a z dolin tráva voní, co zasmušilé svědectví se štíhlá sosna k jedli kloní – –

toť kraj pohádky žehnaný, kde kouzla říš se odemyká, kde vzduchem šumí duchové: kde zašumí, tam píseň vzniká.

Kdy pestrý zástup v úplnu, vyšlehly ohně v rudém žáru; jak podivný lesk rozlévá měsíce svit, kdy s ohněm v sváru!

Měsíce zář tak vybledlá – tu postav mih se jakoby ve snu, tak průhledné, jak bez těla, a zas tak hravé v milém děsnu.

V to ohňů tmavorudý žár, jenž tvář i vlas i šaty barví – jak z bílého když mramoru prosvitnou žíly živé barvy.

Kol ohňů sedli opodál se starci matky v pěkné řadě, při ohni mládež rejdivá, ten svítil věrně jejich vnadě.

I přišel dudák s písněmi a s vlídnou tváří, jasnem v hledu, zajásala mu mládež vstříc, jej usadila ve svém středu.

Tu přišel Jovan, milý kmet, nejváženější hlava v kraji, s ním přišla Marfa, jeho dceř, víc víla z utěšených bájí.

I „bledý“ přišel cizinec, tož Goar, neznámého stavu, však vítán všechněm od srdce, jak sluší hostinnému mravu.

A vše hned chumel jediný, tu pozdrav, onde smíchy zazní, tu zas se k písni hotují a pokřikem si chvíli prázní.

Konečně bašta dobyta, tož dudákovy zdmuté měchy – když počal: jak to žene v skok, až ňádra ryjou mocné dechy.

Tu kolem ohňů pestrý rej, až z rudých žárů jiskry srší, až vejskot, v hudbu smíšený, se rozestírá po návrší.

Aj, sbor ten stínů kmitavý, půl ozářený světlem dvojím – tenť jakby chvátil úžasem, k neodolání leskem svojím.

Tu Goar celý udiven se chvěl až v nitru zžaslé duše, jak by ji šíp byl proletěl, z nejvybranější vyslán kuše.

Šla k němu Marfa, zvala jej, hlas zněl jak ze stříbrné struny, co děl jí na to – kdož to ví, však rděla se jak obraz luny.

Již dudák písně odložil, sbor zjařený na konci výsknul, tu vítal Jovan Goara, a přátelsky mu ruku tisknul:

„Cizinče bodrý, vměs se v radost s námi, již odstroj s tváře těžké roucho smutku; vždyť nebrání ti hrůza zlého skutku, bys mysl pobavil tu tancem, hrami.

Jsi mlčenlivý k nám.Nuž dovol tedy, ať srdcem přetýkají naše ústa; je slovo sdílné potřebou nám z husta, jím smutek taje, jak na slunci ledy.

Pak-li že úmlk tvůj nám ránu tají, to dobrý balšám na zející boly; jeť bolest zhojená již z dobré poli, kdy myšlénky se od ní rozbíhají.

Ne snadno, sdílnost vylichotit žalu, ne slušno, nepozvaným v ni se vtírat; však plesu proudy nelze uzavírat, jenž vykyne, jak proudy po přívalu.–

Slyš pěvce teď. Jich srdce výlev věrný, ten pravdivých je citů tlumočníkem, jenž mysl uchvátí horoucím díkem – a bídný zpěv, kdy pěvec lícoměrný.“ –

Utichnul šept, jak včelky tichnou v roji, kdy zpěvák přistoupil a počal píseň svoji. Pojď, malý hochu, naslouchej, zpěv osuší ti líce;

jeť lilje skráním ozdobou – krev za vlast zdobí více. Lesknout se bude bohatýr v oslavy skvoucím šatu:

co skvrna lidstva budou žít, kdo uštknuli je v patu. Zasednul Goar za stolec, co sokol, letem značný;

jenž měl být sílou národa, byl jeho krve lačný. Nadmoci útisk přehrozný z paláce vrhal v chatu:

co skvrna lidstva budou žít, kdo uštknuli je v patu. Pláč rozlil po vší dědině, že dýchala jen vzdechem,

co k nebes trůnu volalo, odbýval Goar směchem. Na stolci mrzká svévole, a národ poddán katu:

co skvrna lidstva budou žít, kdo uštknuli je v patu. Však hrdopýchy snaha zlá, Kainovu známku v čele,

a národ, který hyzdila, jí nekoří se déle. Postížen hříchem největším, umyl se s něho v chvatu,

a leskne se co bohatýr v oslavy skvoucím šatu. Veliké kání vykonal, nes’ v oběť krev i statky,

a smyl se sebe hříchů skvrň za blaho vlasti-matky. Postížen Goar prokletím, vyvrhnut za odplatu,

a národ tu co bohatýr v oslavy skvoucím šatu! Zpěv umlknul. Však jásot neskonalý rozleh’ se sílou po veškeré pláni,

k srdcím se srdce tisklo v objímání, a v sbratření se ňádra rozplývaly. Tuť jedna rozkoš sterým ústem zněla, jak v svatby čas, kdy vínek dívku krášlí,

jak dávných známých, kdy se opět našli, a rozkoš v pláč a smích se roztápěla. V radosti bezmezné si tisknou ruce, rtů dotýká se ret horoucím palem,

a zrak se leskne v blahu dokonalém, jak v štěstí největším po velké muce. Ó, božské vzplanutí! – kdy mládež v jasu zpěváka kolem na ramenou nesla,

tu stala životem se vděku hesla – ba těžko zapře ji, kdo poznal krásu. Hle lidu zanícení v síle obra! Člověka lepší čásť tu v horování;

jeť jediné jen pravé z mrtvých vstání: kdy pozná příroda, že též je dobra. – Již jásot zmlknul. Pochodně a svíce i stíny zmnožily tajemným vzrostem:

ohlíželi se za neznámým hostem, však darmo: hosta nebylo tu více. Jak noha, kdy obnažená po žhavém poušti písku pádí,

a kdy již k trávě dobíhá, pod travou zavzní sykot hadí, a kolem poušť a v duši štír, jenž rozdmychuje výheň dravou:

tak prchal Goar ku hradu, duch svržený, s prokletou hlavou. Na vlhké mechem kamení rozpálené tam kladl čelo,

do ňáder prsty zatínal, pod nimiž srdce krvácelo, a ve tmy nejtemnější kout pohřížel zraky vytřeštěné,

až prsou vzdechy hluboké sténaly hrůzou do kamene. A Goar hlavu pozvedal a rozhlížel se s hrůzou žasnou,

zda pravda to, co uslyšel, zda požáry ty nevyhasnou: od stěny běhal ku stěně, k ní hlavou se i srdcem kladl,

však stěny němé, bez hnutí, a kámen srdci neodpadl. Jak by jej děsil vlastní hled, krok jeho jak by s ním se bořil:

a Goar pádí z hradu ven, by útěkem ty hrůzy zmořil. A po skalinách, po stráních, nedbaje lsti úskočných srázů,

až na hor skráně unikal, kde kleč se vine v spůsob plazů, a s tváří na zem uvlhlou, již večer lesklým chladem rosil –

a z slz, v nichž země plýtvala, on o jedinou nebe prosil. A noc jak píseň milostná tu v kouzlo vylévá svou duši,

po horách kráčí šuměním, jež ptáků písně ze sna ruší. Hory se v lesku zvedají jak vlny stříbrného moře,

přes jednu druhá stoupá výš, až mizí v dáli na obzoře. A stříbrem protkán celý kraj, a všude klid, kam zraky sáhnou,

a co tam pluje kolem hvězd, to spánky jsou, jež k lidem táhnou. A Goar všeho vývrhel, ni tolik mu, co prosté chýži:

ach cítí to, ba cítí to, když zrak do svého nitra hříží! Neklidu bouř jej rozrývala na dno. Jak ptactvo splašené odlítli snové,

a otázky co věstí buřňákové tu kroužily, kde meškati ne rádno. Z ochablé ruky vytrženo veslo, za vlnou vlna v jeku pěn se tříští,

národy k soudu volá vlna příští, ztracen i kompas, a s ním spásy heslo. Ten přímý lid, tak prostý ve svém zjevu, tak úchvatná ta jeho rozkoš vlídná,

tak pravdivá ta tvář, v ní mysl klidná – ten byl by bez pravdy jen ve svém hněvu? Či v právu ten, kdo okovem jej svírá, kdo kamenem po jeho srdci měří,

kdo hrdou pěstí do hlavy jej deří, když v důvěře svou náruč rozevírá? Čím Goar jest, když národ jemu klne? Kde budoucnost, kde sláva jeho jmena,

kdy u těch paměť jeho vyvržena, jichž srdce ku srdci lne láskyplné? To velké svědomí, jež v lidu dřímá, to oněmit chtěl Goar k umlknutí;

teď slyšel je a spatřil v ustrnutí, jak hrůzou velebnou mu z duše hřímá. Kde žití cíl u věku ještě mladém? Bez půdy keř na srázné vržen scestí,

že vyvrácen, vše kolem dýchá v štěstí, a národ v jásotu nad jeho pádem! Toť pravda zoufalá, spor přezáhadný. Vidí tu národy u mocném proudu,

zří zasedat je k poslednímu soudu, hlásí se k všechněm: a jej nezná žádný. U cíle lidstvo zří, kde štěstí skutkem, poslední Adam hymnu lidstva pěje,

oslavy zář se na skráni mu skvěje – čím on mu přispěl? Bídou jen a smutkem. Ukončen zpěv a řady umlkají; povstane kmet, na čele vážné řasy,

jde kolem všech a sbírá všechněch hlasy: vše volně zří, jen Goar oddech tají. Dítěte úsměv každou tváří vládne; tu nikdo vyloučen. I kmet i dítě,

jak ženich nevěstu svou, pozdraví tě: jen Goara z všech srdcí nezná žádné. Ta hrozná propasť nemá vyrovnání. Kde najít stébla, aby bylo mostem,

jak činy zlé tu přidružiti k ctnostem, kdy nemá ani sám k nim slitování? A Goar do kapky ten pohár dopil. Nepřines’ útěchy ni záblesk rána,

a duše jeho žalem rozervána, a slzu neměl, jíž by žal ten zkropil. Již slunce v růžolesklém stoupá skvění, s hor pára k jasným obláčkům se vrácí,

k veselým písním prodřimují ptáci: jen Goar čeká dosud rozednění.