II.

Pod večer z domu, jenž stál blízko břehu, Jelenka kmitla v drobnokrokém běhu: tu kvítka hladila; tu haluz křehkou, již vítr zcuchal, vyprostila lehkou

svou ručkou; tu pod větví nakloněnou sluch napájela ptáků libozvěnou; tu mihla jako motýl kolem sadu a hopkala přes stružek, luhů vnadu –

jak křepelka, jež přes jetel jde k mezi. Na břehu sedla pod vonnými bezy. Byl tichý břeh a mořské líce hladké jak šťastná tvář, již tušení jme sladké,

a pak-li chvilkou hlesne vlnek hnutí, toť nejsladší té tváře oddechnutí. Nedávno ještě trhala ji vráska, kdy ploula s lodí branná lidu částka.

Loď zmizela; však Jelenka ji vidí, a kudy táhla, srdcem k ní se pídí. Tu vyšla od břehu, tam plachty zdula, by v rychlý pochod vlnami se hnula,

již obskakovaly jak matku děti: tu ústka slyšet políbením zněti, tu napnou ručky, prstičkama hladí, tu krček, šíji, a zas dále pádí.

Již brázda daleká a loď se menší, již jako mráček, jenž se v modru tenčí; teď s plachtami již jako labuť bílá, jež korouhví si hlavu pobarvila –

nastojte, teď již sotva holubice, a nerozeznáš krk ni křídla více, a teď: to bod beze stop, bez šlépějí, v tom bodu – blaho ostrova i její.

Loď zmizela. A kdy tam nyní zírá, tam vyskočila hvězda z všehomíra, tak krásná, líbezná, tak jasně milá, že nebes báň se při ní rozesnila,

a nezůstavila ji o sirobě. Tam v pravo, v levo kmitla světla k sobě, tam pohromadě jako hejna ptačí, tam jako ta kuřátka ve chumáči,

tam v řadě jako na oltáři svíce, tam v párku jako bílé holubice, a jinde jinak, až jich drobným znětem se nebe lesklo, jako louka květem.

Však ještě krásněj moře neobsáhlé! Tu světlo ploulo jako roucho táhlé, až rozstříklo se v kusy, na třepení, jež náhle splynouc, v nový šat se mění.

Tam žhavé jiskry po hladině kluší jak ze železa, když v ně kovář buší, tu skočí, ponoří se, vzejdou znova, jak potápka, kdy pod vodu se schová.

A nejzáz plove červenavá páska jak stužka, již si k čelu váže kráska; ta teď již jakby sama byla čelem, jež zardělo se po líbání vřelém,

i oči vidět, vlásky, tváře, ústa, tvář buclatá a v plnou hlavu vzrůstá – toť luny krása, z moře vynořená, jíž plesá moře, nebť se blíží žena!

V svatební lože s lesklým baldachinem, s třesoucí nohou, srdci za pokynem, a v tváři tušíc úplň radovánek – již vchází v nesmírný ten blaha stánek;

ustláno měla na pokraji samém kobercem stříbrným a drahokamem, a měkký kment jí, tajemného lesku, potáhnul dálší slastiplnou stezku,

a nikde ani mráčku, skvrny malé – takť kráčí mládež k slasti neskonalé. Jelenka netruchlí. Ta okem snivým pohlíží zpět ku stezkám přívětivým:

tam myslí blaženou v nedávných časech se probírá, jak prst v milého vlasech. Jak daleko jí v paměť oko stačí, ni jediný v ní den, jejž smutek značí,

ba ani mráček, jenž by stínem stínu zatáhnul její duši na hladinu. Co ptáček odchována v hnízdě měkkém, ubíhala jak laňka dětským věkem,

a načkoliv jí mysl upoutána, tož není myšlénky v ní – bez Milána. Co dítě vyrostla po jeho boku, líbeznou stávajíc se jeho oku,

a on-li v lásku jal své pokolení, tož ona jeho v plné zanícení. Své lásky počátek neznali sami, aniž z ní vyznali se poklonami.

Tu nebyl úchvat jediného hledu, ni citů nelad v slov hledaném sledu, tu nebylo ni přísah v němém krytu, ni tajných docházek při luny svitu,

ni zlatých prstenů, ni kruhů z vlásků, a přece sobě zpovídali lásku. Tať byla zde jak zář sluneční z rána, aniž se ptáme, odkud na zem slána:

z kalíšků květných uvítá ji vůně, a nevzejde-li, mysl po ní stůně. Tať byla patrna z každého hnutí, z slov upřímných a z líbezného lnutí,

tať rosou zářila navlhlých zraků, a stiskem ruky nabývala znaků. Byliť v se protkáni v tom něžném sňatku jako dvě nitky u jedinou látku,

a nesmírné-li moře na své stezi: tož jejich láska nepoznala mezí. Co moře tálo v zlatolesklém havě: kdo spěchá sem tak neposedně hravě,

že polo nohou, polo běže křídlem, sotva se tkne, za novým letí sídlem? To větřík byl. Co hošík zlatovlasý byl za dne dřímal za kyprými klasy,

mu spánek sednul na klenutá víčka a dýchal vůni z růžového líčka. Kdy však se vkrádal večer do úbočí, tu zšpoulil ústka, protřel sobě oči,

leč sotva prokouk’ za šeravé chvilky, již hrály v něm co k tanci všechny žilky. A poskočil a ve motýlím letu přihoupal se ku basalčímu květu,

dotek’ se lístku, třás’ mu bílou hlavou, zalaškoval si se sousední travou, a opět lístek basalice sklonil, až rozvoněl je a se jinam honil.

A zaskočil, kde „slzičky“ jsou tenky, že vedly řeč, jak milý u milenky, pak zahoupav si lístkem balsamovým, skokem se octnul za bezovým křovím:

tu vidě doušky, cudná rozeňátka, jak líčka kryjou za stébla si krátká, natřík’ je rosou, leskem plnoluní, že kývala mu na vděk sladkou vůní.

Pak polokvapem běžel k blízké stráni, kde jetelina skví se bílou skrání: tu houpal se jak loďka v vlnách bílých, v nichž trojlístek se koupal; v řadách čilých

tu mušky bzučely a včelky bavem, to jako rybky v moři zelenavém. Pak letěl k stromům. Ode druha k druhu se houpal v dovádivém polokruhu,

tu třepal větvičkou, tu hrál si listem, tu na květech, tu na vrcholku místem, až chvěly se jak láskou prahlí rtové, kdy na blízku se tuší milencové.

Však ještě nesletěl. V opletlém hnízdě svůj domov pták měl, kropenaté hvízdě, a mláďat zobáček se k němu ústil, až do něho za zrnem zrnko vpustil.

Tu čekal; a když pták křidélkem třepnul: jak mistr taktovkou naň prstem klepnul, že počal pták u zpěvném rozmlouvání, a zvuky kapaly jak deště hrání,

a za ním druzi v souzvuku a sboru, až milost prolomila srdcí koru. Tak vzbudil květ i ptáčata svým zjevem, že ostrov dýchal vůní, chladem, zpěvem,

a bylo lahody a plno něhy, že neobjal je ostrov všemi břehy, že větřík, kudy jenom hnul se patou, sprovázen byl tou řečí země svatou,

jakoby vše, co vnady ostrov sdílí, se bylo sšetřilo až k této chvíli. Teď právě přes Jelenku spěchal k moři. Tu vida světel plání, lunu v hoři,

to stříbra osení v neshledném poli, zatleskal křídlem, žásnul ve svévoli, a v mžiku, úžasem a krásou zpitý, potopil tílko v luh ten světlolitý.

Tu vlnky zkadeřil u pěnu tenkou, že žbluňkly píseň jako upomněnkou: vrub jejich stříbrný až o kraj tlesknul, a stoupal zpět a poznovu se lesknul;

pak spěly dál a v bílém družek davě se protkaly jak sny ve mladé hlavě. A k tomu chvění dalekého toku vždy znova spěchal větřík v lehkém kroku,

sem nosil vůni, šept a zpěvy ptačí, tu znova hlavu ve vlnách si máčí, a opět ku břehu a vesel v tváři, prochvívá zlato v mrkající záři:

toť kouzlo úchvatné, div srdce buší, tuť krásno jako v Jelenčině duši. Co tak Jelenka v krásu tu se hříží, stín temný z pozadí se k břehu plíží;

tu krokem stane, tu se v před ubírá, tu okem pátravým zas kolem zírá, tu k předu míří, tu dlaň k oku klade – tak dravý ouskok za stopou se krade.

To byla Zéna. Nejhroznější žena, již vyštvala kdy láska zavržená na pomsty dráhu. Když Jelenku zhledla, ztajená rozkoš postavu jí zvedla:

plán hrozný mžikem se jí v srdci zrodil, a jeho záměr ve krvi se brodil – – přes tvář jí mihlo rozhodnutí bleskem, zrak jí se zjiskřil úpalčivým leskem,

a zdusíc krok, až ku Jelence stihla. Tu stála tiše, sotva ňádra zdvihla; však hledíc na ni s ustrojeným klidem, svou duši pásla hrůzolačným videm:

ten hled měl spáry jak hlazené dýky, ten sytil se jen ranami a vzlyky. Tu náhle Jelenky se dotkla dlaní a řekla : „Dobrý večer!“ jako maní;

a dále: „Krásný večer, kouzlem tkaný.“ A usedla si k ní z polevé strany. Jelenka zalekla se při tom zjevu, ač Zény tvář tonula ve úsměvu.

A Zéna počala: „Té doby lože nebohé hlavě podestýlá nože; toť kobka kamení, zlá ostružina, která se jehlami do těla vtíná –

o věř mi, že by snadněj v žhavém jaře had doved’ spáti v písku na Sahaře. Mně každý mžik je hřebů tupých mukou, v můj sen zaražených železnou rukou,

a čas-li více takých mžiků hostí, pak netřeba mu věků do věčnosti. O dívko, já se trápím touhy žárem, jdouc bez krůpěje pouště suchopárem –

mé oči nenavštíví blahé spaní: má všecka útěcha jen v zpomínání.– Však tady volno. Tiše dýchá moře, ta jeho světla nepoznala hoře,

a co tu krouží vlnek v zpěvném běhu, ty navrátí snad zas mé duši něhu. O dovol, abych s tebou procítila, po čem má duše dosud marně snila.“

A Zéna zřela roztouženě v dáli, jakoby oči tvář tam rozeznaly: k ní vzdychla, políbení dlouhé, vřelé zaslala v kraj ždaného těšitele –

pak vedla oči po hvězdnatém nebi, až tkvěly na Jelence jak dva hřeby. Ta zaražena nedomácím zvukem, vyslechla s úzkostným ji srdce tlukem,

však vidouc její tvář se kalit stenem, soucítila s ní v stesku netajeném. A řekla: „Neznám, co ti spánek moří, však přeju ti, bys tady ušla hoři.“

A Zéna odvrátila od ní zření, jak váhajíc a jakby v zamyšlení, zda poupatům smyšlené minulosti má kázat vypučet a v květy zrosti,

zda vůně jich dost mámivá a silná – zda Jelenka jí srdcem neodchylná. Však vidouc mluvu tázavého oka, povzdychla sobě ještě z přehluboka,

ze záňadří pak lístek vzala svitý, jenž písmem ozdobným byl zcela krytý: „Dík luny paprskům; takť svítí ladno, že obsah přehlednouti můžeš snadno.“

Jelenka vzala list a sotva stihla, že slova tahů známých v něm se mihla: anižby četla, vznítila se v tváři; jí oko plálo přelíbeznou září,

jí ňádra zdvihaly tak rychlé dechy, jak by se honily hravými spěchy, a mžikem blažená, až k štěstí zvána, potřásla rukou jí – „Toť od Milána!“

Však Zéna beze slov a s klidem chladným zřela k těm očím půvabností ladným, jak v blaženosti nenadálé hýří – jeť střelec poklidný, kdy ranou míří.

Jelenka maní při tom zraku stydla, jakoby hrozbu uštknutí v něm zhlídla, od Zény v list a z listu zřela k Zéně, až pak se jala čísti neprodleně.

Co čtla, o tom se nezmínila slovem. Leč jako ovanuta pustým rovem, kdy zeje úmorem na mladé líce, jak ve průvanu postavená svíce –

počala chvěti po celém se těle. Jí bledly rty a na hlaďounkém čele se sbíraly neznámé dosud mraky, jež máčkly dech a kalily jí zraky.

Jí zprahlo hrdlo jako pramen znojem, myšlénky lítly kol jak včelky rojem, a když je chtěla v slova vřadit sobě, nevypravila víc, než : „To psal tobě.“

„Mně, nebo tobě!“ řekla Zéna chvatem; a v duši zahalena mraku šatem, počala vážit v ní všech blesků klíny, jež chtěla vrážet v prsa Jelenčiny.

A jako záhuba, jež krajem táhne, již napřed sčítá mrtvoly si drahné, tu klasy zlomené, tu sdrané květy, tu větví scuchaných neshledné čety,

an vše to pádí u šíleném zvedu – tak Zéna, když počala v tomto sledu. Jsi dítě milé, prosté, beze stroje – snad nedovedeš změřit city moje.

Což tobě život? Břehy ty a skály, na nichž se tobě první stesky zdály, tu bledé olivy se stinným lemem, tam drobná krůpěj s mocným vodojemem,

tu klokot slavíčí a družné zpěvy a hovor mdlý a jara bujné zjevy, a k tomu louka ozdobená květem – to vše snad, co nazývat můžeš světem.

Však pestrá rozkož zvířeného města, kde hlučným spěchem poklidná jde cesta, kde sluncem to, co všechněch oči slní, a stínem žal, kdy líně čas se vlní,

kde květy neznámy, k nimž srdce stůně, kde však se urvou, je-li vzácná vůně, kde chlad i úpal společným je dílem, kde život klidit života je cílem

a v rozkoš patřit až na samé zdroje – to já zvu životem, to postať moje! – To město znáš, jež na lagunách slyne: jak večer zpěv tam na gondole plyne,

jak v palácích se leskne umu pýcha, jak zpěv i um hladina nazpět dýchá. Tam z jara přibyl mladík hledů smělých, jejž zvali „ostrovanem“. V slovech vřelých

zpomínal domova i kraje svého, strh’ k sobě přízeň citu vespolného a stal se středem pozornosti něžné. Nebylo dívky, jež by v řeči běžné

se byla příjemného netkla hostě, ta jeho postavy, ta vděků prostě, ta zraku, jiná lahodného zvuku, a ne-li víc, tož aspoň ctila ruku.

Poznaly vše, co osud jeho vážil, kolik mu let, co proudem času zažil – jen jedno dosud závojem se krylo, zda které srdce jeho srdci milo.

A tu šla zvěsť, jež množila se žasně: žeť sice k dívkám umí mluvit krásně, však byť by zjev byl sebe více ladný, žeť dvoří všem – a ke všem že je chladný.

To teprv znítilo pozorné k němu zření; a co prv mluveno jen z domýšlení, kdy zvědavost po první pásla stravě, to šlehlo ve požár teď v každé hlavě.

Nuž nastal zápas, dobýti si přízně; tu hledy vzácné plny byly žízně, tu vnadou nelakotěno, ni řečí, tu starost všech se sběhla v jedné péči,

a jakého jen kouzla vnady znáno, to vtipu uměním u zápas sláno. Nastalo podívání, jakých málo. Vše, co se prvním teplem rozehřálo,

co v boj vytáhlo v nedočkavém zvědu, to zdušeno na jeho srdce ledu: zrak tupý, slovo mdlé a srdce pusté – toť znak byl porážky té jemnoústé.

To srdci mému lahodilo blaze. Jáť jediná v své vytrvala snaze, a co sem zřela střel minout se cíle, já střely upravila k nové síle,

a štěstí života byť mělo státi – jen když mne nad nimi i nad ním sklátí! Jáť plán utkala v úspěchu nezmylný; neb buď je ve svém srdci v pravdě silný,

a neb jen zdánlivou se silou strojí – tak nebo tak: on zkusiž sílu moji! Stalo se úmluvou s mladíky tejnou, že ruky mé si ždáli v dobu stejnou;

ti odmítnuti všickni, slali druhé, by též zkusili vzdory mysli tuhé, a než se sklonil večer po deváté, o srdci mém šla věsť, že nerozhřáté,

že mužů stenům důvtip můj se směje: já náhle vyvýšena z dívek reje co vzácná krásou, sebe zapíráním, ač lásky hodna, lásky uvíráním.

To chtěla sem. Plán úroky mi splácel – jižť ode mne se zřetel neodvrácel: i jemu, jenž měl nejvíc srdce vlády, podlely oči při mně milerády.

Poblíže města stojí letohrádek jak z vůně tkaný, kdy večerní chládek, kdy oranž s citrinem své kryje lesky, a snivým křovím prochvívají stesky.

Tam zábava se stihla za zábavou. Tam vše, co v městě vynikalo slavou, co den se scházelo k večerním chvílím – tam také „ostrovan“ byl hostem milým.

Nuž, něco ve společnost mou ho táhlo: buď že mu srdce zvědavostí práhlo, buď že mu vtipu sdílnost bylo věnem – však já to jiným znala vážit jmenem.

O čem sme hovor vedli, v čem se smáli, v čem slova lahodou se rozehřáli, jak opět stydli jako cizí sobě, to nelze vypočísti v krátké době.

Ni to, jak hledy moje ostražité, tu jiskrou šlehly, tu zas ledovité, jak ňader dechy vázly v kroku tichém, že nebyly ni vzdechem, ani smíchem,

jak slova, hled i dech vždy náběh vzaly, a když se jeho oči po nich ptaly, že nebylo ni slyšet kroků znění – to dopověz si sama k srozumění.

Dost na tom. Moje mysl rozjímavá, to dořekla mi, že mne vyhledává. Tu jednou z hovoru se náhle zvednu, a z síně ven, aniž se zpět ohlednu,

a v sady vonné, v šeptných loubí boky namířím a v nich zastavím své kroky. Já nečekala dlouho. V blízké chvíli již slyším kroky s pozorlivou pílí,

již vidím zrak, jenž na vše strany zvědá – nuž snad sem mohla tušit, koho hledá. Já klesla u sedátka, hlavu v trávě, já plakala a štkala usedavě.

Již cítila sem, kterak jeho stopy na blízku mlknou, kterak listné stropy nade mnou tknuty, vlažnou rosu střásly, jak tajil dech, jak oči mu se pásly

na blízku dechů mých, až těsný příliš mou pojal ruku, šeptaje: „Proč kvílíš?“ Já povstala a vytkla jemu jemně, proč vida truchlit mne, přichází ke mně,

by poodstoupil, až má tíseň mine, jež ob čas přívalem se na mne řine, a vytratí se samotněním sama, anižby příčina mi byla známa.

Však on mne jímal slovy účastnými, mně stíral slzy, dýchal vzdechy mými, mou hladil tvář, a tiskl moji ruku, svých hledů prosbou mou přejímal muku,

nabízel náruč, mluvil horkým dechem, a srdce tlukot vnímal jemným slechem, a opět slova dusil v němém zření, a vybízel a prosil k utěšení,

a než sem nadála se, čím ta změna – mých ňader tíseň byla rozptýlena. My dlouho šli, tu v rozmluvě, tu v smíchu, až naše řeč se podobala tichu,

až keřů šepot, chvění, jež šlo klasem, a ptačí tlukot jediným byl hlasem. My dlouho šli, až pozdní doby vánky zadýchly pochlad na rozhřáté spánky,

a co sme dál procítili v té době – to, máš-li obraznost, domaluj sobě. Když pohřešili nás ve zábav shluce, já vrátila se k nim – – po jeho ruce.

Od času toho práznil létohrádek, nebť změněno dějiště něžných hádek, tož na laguny, město umělosti, kamž nyní „ostrovan“ zval moje hosti.

Ba na lagunách! Dřív ni pozděj na to neznělo jmě jich tak na slovo vzato, niž očí více syceno tam žasem, aniž tam plesáno kdy takým kvasem.

Co gondolí se houpá v modrém lesku, to vyploulo při hvězd večerním břesku, a na nich světla sterých lampiónů a pochodní a svící v lesklém shonu,

že mlkla nebes záře v zahanbení, že tálo moře v jednom zanícení, v němž každá vlnka hlavu v ohni zvedne – že paláce tu leskly se jak ve dne.

Tu prýštila se píseň v sterém toku, ta tekla po hladině v tenkém kroku, a když dospěla nízkých Lyda břehů, přispěla nazpět v přidušeném běhu,

až kouzlem schvátila, co v srdci vřelo, a srdce netlouklo a něhou mřelo. Pak vesel šplounání a hovor kusý, an slovo, zpité pohledem, se dusí

a pak zas jasot uchvácených k znětu – aj což se rovnat může tomu světu? A k tomu vědět, vše, co tuto děno, že k vůli mně a jím je ustrojeno,

tož tváří v tvář a jemu dlíti v přízni, a vědět, kolik srdcí po tom žízní, však samojediná tu sníti děcky, a vědět, že mi závidí tu všecky:

můj smích že štěpován na jejich zlobě – aj, co mám ještě vyprávěti tobě? Nuž život neznám, jenž se zříká žití; pryč se srdcem, jež prahne jen a cítí,

neb má-li velký cit jen postrádati, pak nechci srdce ani s citem znáti, pak v stejné míře vážím sobě nože – a vítám hrob, když ne svatební lože.

Tam jeho byla sem, s ním ve zápale, a jsem-li zde, chci jeho býti dále!– O žel, co jásám! Vzdechy moje marné. Mé srdce v tísni úpí mnohotvarné:

co já tu dlím, on na daleké lodi – o dívko, kdož mne k němu doprovodí!? Co to? Večerní krása dosud v zniku – což pojednou ta strádá účastníků?

Což bouř si ověnčila bleskem čelo, jež před Jelenkou v klín se rozletělo, že přechází ji zrak i sluch i hnutí, a ona vrávorala v ustrnutí?

Když Zéna skončila, tož s citem lhaným ukápla slzu ke rtům přivíraným, však za tou slzou úkoj moru dýchal, že hadí jed do čisté krve smíchal.

Tak dýchá káně, když slavíka rdousí, kdy o teplou si ránu zobák brousí a lačným uchem na prsou mu klečí, až srdce cukne k poslednímu křeči.

Jelenka sklesla. Na to poupě něžné zatáhly mraky zlé a hrůzotěžné, je mrskal víchr vybranými šlehy, mráz jedem napuštěné dýchal žehy,

a kotouč písku, jenž je chvátil vírem, ten zhasínal mu rozhled všeho mírem. Což má Jelenka té naproti zbroji? Toť skorem dítě, jež se z domu strojí,

jež cestou vyhne každému se klásku, by nenatrhla blaha jeho pásku. Neznalať úklad, ani jeho sítě; ji vzbudil Milán ještě na úsvitě,

v něm tkvěla, jako zrnko půdou jaté, a co řek’ Milán jí, to bylo svaté. V té víře klíčila, z ní lesk svůj brala, v té k prvním úsměvům se rozhoupala,

a cokoliv jí mladé srdce snilo, na dechu víry té se roznítilo. Když uslyšela Zénu touhou vříti, tož stokrát děla si, že pravdu řítí,

že smetí vrhá v zřídlo svatocudné – a přec se chvěla v strasti žalotrudné. Bylť nával ten jí zahřměl z nenadání, a než uvřela okna větrů rvaní,

otřásaly se klenby v němém stesku, a blesk rozžínal svíci, svítě blesku. Jelenka sklesla – ptáček pomatený, jenž padne s větve hadu ve čeřeny,

však ještě v trávě třepe křidélkoma, než smrť naň sáhne ledovýma rtoma. Ta duše milá, stenem nedotknuta, teď hrůzou až na základ rozdechnuta,

že vlny věžily se tupým křikem, až nebe omývaly pěny střikem, a všecko spláchly, co se na něm lesklo – ach, komuž by se v duši nezastesklo?

Jí duše na dví mečem rozeklána, a kde prv klenula se míru brána, tam vedla zoufalost hladové šiky, až srdce rvaly pronikavé křiky.

Což byl jí život než mrknutím rána, v němž barev duha v oblouk rozestlána, kde družek hra, kde otecké jí sídlo ochvívalo, jak pel motýlí křídlo?

A nyní, kamkoliv se noha hnula, zem v děsnou tmu se pod ní rozepnula, a z děr a otvorů a z křovin řady to na ni syčelo jazykem zrady.

Jí duši zastřela tma bez průsvitu, a bez hvězdy i bez bludičky kmitu, jí ani lampa, ani tolik záře, co mžiká v hrobce na zsinalé tváře.

Jakž mohl kvítek ten ty zhojit rány? Kol něho list i stéblo pošlapány, a co mu podporou, co sladkou těchou, co před vedrem i bouří bylo střechou,

to v zmatek rozmetáno tvrdou rukou – bylť šíp ten broušen vypočtěnou mukou. Jelenka sklesla. S nasycenou žízní odvrátila se Zéna němé trýzni,

šla o krok dál, a opět zřela na ni, zda v tváři trhne ještě pozasmání, pak opět dál a vidouc dílo zmaru, teď teprv uvolnila duše varu,

a slovo, jež bylo v tom oku psáno, toť znělo vítězně: „Jeť dokonáno!“ Noc plyne dál a kroky svoje tají, větérků dechy s vlnkami si hrají,

a hvězdy domrkávají v svém třpytu, než jitrem rozprchnou se do úkrytu. Minula noc, a když se jitro vzňalo, v bělostný šat se moře oblékalo.

Ten šat se lesknul leskem baldachinu, jejž prostírají lůžku nevěstinu. Jej nebe s mořem oblekly si v ždání, by nebyly od sebe k rozeznání –

vždyť nelze rozeznat ni dálné lodě, zda plynou nebi blíž, zda blíže vodě. V to lože svatební kdo vkročil nohou, ten nezasteskne již si pod oblohou.

Kol břehu klid, aniž tam vlnka šplíchá – na břehu Jelenka, a také tichá.