To v háji bylo vavřínovém:
háj dýchal nesmrtelný sen,
a chvílemi zas šuměl slovem,
jež dělí spoustu v noc a den.
A v háje pološerém stínu,
tam kráčí Sláva s velebou,
šat na těle má cherubínů
a věčnou hvězdu nad sebou.
Tam větve kropí, hlídá v stesku,
než hvězda plá jen dopola,
když ale uzrá v plném lesku:
to hlasně hájem provolá.
Tu každý list u blahém hnutí
sám sebou prchá zápasem,
chce ve věnci být, v obejmutí,
a háj se chvěje úžasem.
Teď právě kroky zastavila:
les mlčí němý dokola,
zář nad ní ve hvězdu se slila –
čí asi jmeno provolá?