Jen těsněj, přiviňte se blíž,
vy snové mladých procitnutí,
vy krásné touhy v letnou říš –
vás nepustím já z obejmutí.
U srdce krbu hostinně
vám měkce prostru, milé děti,
a v teple budem, v rodině
tak od srdce zas rozprávěti.
Tam venku jako zločince
vás na soud vedou v pusté kázni,
a jak byste šly z blázince,
k vám hledí namudřelí blázni.
Jich prázdná, nicochlubná líc,
ta duše staroba a chladno,
jde zima z nich, jak z popelnic –
och, jak by vám tam bylo radno!
Mám na vás úzkostlivý střeh;
všem tak jste záhy odumřely,
já byl bych nejbídnější všech,
vás o den přežit, osamělý.