I.

Volnosti! Národův ty zlaté věno, šlapána člověkem až k ustrnutí, ty dítě bolestného procitnutí a vražděné zas, sotva narozeno!

Buď pozdraven, ty svite v tuhé mlze, ty růže spanilá a plná těchy: tvé kořeny – to lidstva dávné vzdechy, a rosa tvá – to horké naše slze.

Tys píseň písní, kterou lidstvo skládá; kdo slyší tě, okřívá v srdci vřelém, kdo pojme tě, stává se spasitelem, kdo zpívá tě, na kříži v bolech strádá.

Ty chráme velebný! kam oko patří: za každou šlépěj svaté na smrt vlekli, za každý kámen krve proudy tekly, by ti, kdo vejdou, v něm se stali bratří.

Ty vznešený jsi cedr nad Libanem; stín upachtěné hrudi chladu skytá, a vůní dýše hlava porozvitá, kdy ruka sprostá rozklácí tě lanem.

Ty matko milostná, již duch můj světí! Že z ňader tvých života mléko pili, vyhnanstvím se ti za to odměnili, a kdo tě vyhnali, jsou tvoje děti.

Vidím tě, svatá, ve postavě bědné; ku skalám přikována božská ruka a hlavu zasypaly smíchu muka: kdy zase lidstvo s tebou na trůn sedne?

Svým srdcem puzen, ladě struny k zpěvu, po lidstva útrapách jsem bloudil duchem; pode mnou dřímal svět v úmlku hluchém, a hvězdy svítily mu na úlevu.

Mně kolem nesly se postavy divné: půl nedostupné, půl zas oku známé, má paměť svítí, svit se na nich láme, a přece vše zas v milém ladu živne.

Vší mocí mysl moje k nim se tlačí, úchvatná touha prsa mocně tísní, za nimi tlačí ven se roje písní, jak včelky z oulu, kam jim křídlo stačí.

A mžikem zanesly mne v dálné země; jak mlíčná dráha proudy řek se břesknou, jak bílé stužky města, vsi se lesknou, jak krky labutí pne hor se témě.

My stanem na temeni vrchů holém. Vidím tu kraj pln rozkoše a vnady, travnaté břehy, kvetoucí z nich sady, a pilnost lidskou zelenat se polem.

Hor modrých řada táhlá obzor vroubí: jak dívku ženich, objímají zemi a šumných hájů zelenavé lemy – je jasné mráčky s nebes světlem snoubí.

Podivná noc, kde zřím vše, jako ve dne: praménků zrcadlo i růže rdění, i ptáka podřimovat v polosnění, i drobnou mušku, kdy na kvítko sedne.

Tou krásou spoután, duch se v pohled tratí; vždyť kraj ten zemi mé tak podobá se, že srdce tu jak doma ujímá se, a člověk sobě stěží jen se vrátí.

„Kýž znám tvé osudy, ty milá země!“ volám a toužím v svatém zanícení. To sotva vyřknu, vše kolem se mění, a jinoch krásný přistupuje ke mně.

Oděný světlem, v pohledu tak vážný, promluvil slova nade všecko blažší: „Nuž poznej je a budou tobě dražší; já národů jsem od věků duch strážný.“

Bych odpověděl, selhal jsem se v hlase. On sedna ke mně, zvukem písně jemné rozevřel listy knihy přetajemné – co slyšel jsem, to povídám vám zase.

Zle vládnul kníže Goar svému lidu. Ne aby dozrál plod lidského štěstí, on květy srážel sobě hrdou pěstí – strom nahý stál, a lid znal jenom bídu.

A vtlačily se k trůnu cizé rody, jej obehnali nesestupnou hrází; žeť milost boží na trůn krále sází: lid slzy ronil a král slavil hody.

Lid poddán jest a kníže sedí výše; chléb může vínem být i potem zmáčen, kdo níže stojí, níže budiž tlačen, a trpět může, dokud člověk dýše.

Toť slova rádců, kdy rozhřáti vínem. Lakotným naslouchá jim Goar uchem, a jak mají být jeho činů duchem, tak dbá on, aby hned se stala činem.

I pěvce zakoupili jemu zlatem. A struna, jejíž písně požehnané, jak srdce dívčino, kdy láskou vzplane, tu zprzněna, ta krále slaví chvatem.

A s jásotem tu přilhána jí cena, neb krále postavila v řady reků; slov neslušno dbát pošetilých věků, že píseň zákupná je zatracena.

A Goar chová svědomí si čisté; nermoutí výrokem se dějin světa, vždyť výrok ten před jeho zrakem vzkvětá, a z květu plody na světě prý jisté.

On neptá se, jak o něm národ soudí; máť vojska dost a jeho síla v meči: a dotlouká-li srdce v smrtné křeči, tuť na rty kletbu více nevyloudí.

Poslední blaha pablesk hasnul v kraji, v němž tichou modlitbu již žoldnéř stíhá; ba, když se bledá luna s nebe mihá, ji utlačené vzdechy nejlíp znají.

A lidu tvář jak řeka, hladká ledem; kdo na ni patří, tomu nepohne se, kdo na ni šlape, toho na čas nese, s tím prolomí se, kdo ji bije středem.

Jen tajmo někdy, šeptem hnou se rtové, kdy oko šlehne, slzám bráníc v cestě, kdy hněv se zatne v uhmožděné pěstě: led puká, kdy se jaro blíží nové.

Netřeba vždycky slova k srozumění; máť mluvu mlčení, jak noc má světla, a byť i stéblo přes den žízeň hnětla, přes noc je krůpěj v živé klasy změní.

Máť úmlk myšlení; na jeho lodě přenáší lidstvo vše, co půda zvrácí, i naději, než v poutech dokrvácí, i odplatu, i píseň po svobodě.

A jak by upír sevřel ňádra lidu: na polo bdě, půl v mrákotách se ztrácel, chtě zvedat pěsť, by dávné dluhy zplácel, zas pouštěl ji, by dál se mořil v klidu.

Jeť Goar postrachem, kam jazyk sáhne; však čím hlasněj se k trýzni trýzeň sráží, tím více mlkne lid, an činy váží, a touží nasytit, co žízní práhne.

Jeť pusto v srdcích, jako v celém kraji; tu neuslyšíš žerty, hravé zpěvy, ba i ten dudák již se neobjeví, kdy večer matky k dítkám zasedají.

Jen otec někdy útrap ticho změní; vypráví dětem o nedávném čase, jak volné žití bylo volné chase, a tiše dodá: „Teď tak více není.“

Pravdivá píseň rozezní se všude; kdy otec ustane a k dítkám shlíží, je objímá a v jejich zrak se hříží, tu matka zalká: „Co z vás, dítky, bude?“

A otec jat, do blízkých kvapí lesů; tu ještě ptáci staré písně znají, tu voní mech a v listech plno bájí, tu možná vyplakat se v smutném plesu.

A divná věc. Jak hnáni tajnou mocí, tu na sta po různu jich známých tváří, je tichá luna bledou skrápí září a les je kryje pološerou nocí.

Vzdech málomocen, dokud sténá v skrytu; leč jak se ruky dotkla ruka družná, tu bleskem šlehla odvaha v ně mužná, tu prokmit’ záblesk společného citu.

O svatá jiskro, převelebné krásy! Byť k smrti dušená lakotným spěchem, ty přec vyšlehneš v plamen božským dechem, a svítíš Israeli k zemi spásy.

Nebyl však naskrz Goar srdce zlého; byl ještě mlád a velkých schopen ctností. Leč půda dobrá růži nepohostí, kdy nezakusí tepla slunečného.

A tak i Goar. Kvasné símě hříchu od mládí jemu v srdce vštěpováno, že, sotva přeživ žití svého ráno, chtě velkým slout, stal velikým se v pychu.

Od srdce lidu odtrhli jej záhy, jej učili, by lid měl v povržení, mu rozumět že ctností knížat není – on uvěřil, neb slova měla váhy.

Leč teplo ze srdce hned nevymizí; tuť ukázali rozkoší mu vnadu, kde srdce dojde líbezného chladu – a lid, jemuž měl vládnout, byl mu cizí.

I nenávisť v něm ujala se brzy: žeť na záhubu chtění lidu měří, žeť hada klade k srdci, kdo mu věří, žeť proti zvůli oni jsou mu tvrzí.

Jej nekojila lidu naděj sladká, jež dřímá v něm, a steré touhy hostí, nepoznal kouzla družné přítulnosti, ni nadšení, jež velkých činů matka.

Tak půdě odtržen, jež mízou zdravá, z níž pučí rozkoše květ jarým vzrostem, nerozuměl ni lidu svého ctnostem, a pustošil jej, jako řeka dravá.

Ne moudrá hlava, jež se sváří s tělem; však hůře, ten-li, k němuž národ zírá, mu volné ruce robství poutem svírá, a národu se stane nepřítelem.

A orloj udeřil. Ta jiskra v troudu, již Goar první rozněcoval dmychem, již národ ukrýval hrobovým tichem: ta šlehla, a žár vše uchvátil v proudu.

Pojednou v hájích zněla volná slova – vyhnanci dávní, hrdá vznesla čela, jimž srdce dokořán se otevřela: vždyť jdouce do srdcí, šla do domova.

Duch všechněch živnul postrádaným blahem. a jako jaro luhům život dává, kam dýchne, nejkrásnější kvítko vstává: tak zde, co státi mohlo, vstalo šmahem.

Zas dudák spraviv sobě staré dudy, pozapomenutou v nich hledal notu, ji našed, zapomněl na starou zlotu, a blažen sám, zaháněl všechněm trudy.

Již národ netajil svou mysl více. Goar sic lidem svým kraj osil celý, však stvůry v prvním chvatu oněměly, jak vlci, když se probudila lvice.

Takť slovo mocné, které volnost mluví. Jen mysl rádců ví si ještě rady, a z úkladů se vrhá na úklady – kdy pěli skřivánci: to píseň suví!

Tu Goar vymýšlel si věci kruté, zlý rozkaz posýlal se za rozkazem, však lidu posměch uvítal jej rázem, jak on se smával v mysli nepohnuté.

Bylť Goar brzy s trůnem osamělý; kdy na ně padla tíže první rány, cizinců síly na prach rozmetány, až trůnu základy se pozachvěly.

Tu Goar k poslední se utek’ síle, a vyštván v zoufalosti slepém chvatu, nasadil trůn i žezlo na výplatu – a pozbyl oboje a neměl cíle.

Tak skončen boj. A po útrapě bolné se jasnem národ přiodívá zase, volnosti píseň v kraji rozléhá se, a srdce plesá, poprvé zas volné.

A večernice třpyt na nebes báni, a rosy lahoda, jež s hůry kane, a větru chlad, jenž kolem růží vane – to vše dnes pozdraveno beze lkání!