I.

Což pak tak zvolna, hochu, na tom koni?– Hahá! Ten bílý kůň tvůj hlavu kloní, že hanba, jmenovat ho koněm, a větší hanba, tak se tvářit po něm.

Tak zvolna – – – jsi-li sám tak těžký, nu tedy slez a nes svou tíži pěšky. Ej – hanba, hanba, koně mít jak žena – jen pohleď, zženštilé jak slzy roní!

Kůň plakat! Ej, a hlava pověšena jak houpačka se v pravo v levo kloní – – jest-li že panství tvé snad těžce nese – pusť ho, ať svobodu si hledá v lese.

Ha býti pánem! koně míti k službě! a neumět co pán své hovit tužbě! Já na tvém místě bodnul bych ho v boky, že by jak vzteklý rozpřáh’ k běhu skoky,

že kámen, dotknut ranou jeho klusu, by roztřísk’ na tisíc se drobných kusů, že by svou hlavu s pýchou na vzduch sázel a mrštně ze skoku se ve skok házel,

že oddýchal-by jako Vulkán ňáký a letem předstih’ nejrychlejší ptáky, že zasvítil-by temným velkým okem, až jiskry sršely by z něho tokem –

a místo slzou, potem bych jej zrosil, že ucítil-by hnedle, koho nosil. Já pustil bych mu uzdu, že by letěl tak jako vítr přes hory a doly,

hned tu, hned tam – jak záře bludných světel, hned všude, jako lidstva četné boly, tak bezuzdně krok s mrštným krokem poje – jak myšlénku s myšlénkou mysl moje.

Však darmo. Mysl sama s sebou v seči – ta nedostupná zvukům lidské řeči; ta jako mnich uzavřen v živém hrobě jen sobě cítí, žije, umírá jen sobě.

Leč co je koni po tom? A ten předc tak líný, jak by byl slepen jenom z pouhé hlíny, a oheň, jenžto koně dělá koněm – ten kůň jak nevěděl-by ani o něm.

Teď zastavil se. A ta bílá hříva tak smutně za hlavou se k zemi dívá, a pán jak bratrem byl by svému koni – pán truchlí s ním, a s oka slzu roní.

„Kde najdu v světě pokoje? Mně nikde, nikde stání. Sám vítr někdy postojí – mne osud pryč odhání.“

Podivno. Hle, já sám tak dojat přehluboko, že slza div i moje nezaplaví oko. Tak ty’s to tedy! O pak odpusť mi má slova, že sem dřív lál ti. Moje mysl chová

tak často k lidem divné podezření, jež, když je poznám, třebas v lásku pak se změní. Ty’s tedy vyhnán! Ach to ovšem jiná; však že sem nevěděl to, není moje vina.

Dej ruku mi, nech přitisknu ji k sobě – já znám tě již a sluhou být chci tobě. Ty zdráháš se? O nedopusť se hříchu; věř, že znám ocenit tvou mužnou pýchu,

a jest-lis vyhoštěn z svých přátel kruhu, nebuď nedůvěrným k každému druhu. Byť bys mi nezjevil i svoji duši slovem, věř, já již ti ji vyčet’ pod ňader tvých krovem.

Zde ruku mou; a cestou povíme si více, jak zvratný osud větrem mění líce. Ty’s tedy vyhnán! – Tuším, co to značí. Bez konce tvoje cesta, nikde cíle,

každému kroku v patách běda kráčí, a nikde, nikde, nikde klidné chvíle. Svět rozstřen před tebou je širošírý, a nikde místa, kde bys hlavy sklonil,

a lidí, srdcí bez počtu a míry, a nikde člověk, s nímž bys slzu ronil. Ovšem ti řeknou: „všude země páně!“ Leč byť i ráj, předc domov nenahradí,

a byť i koruna obemkla tvoje skráně, krvavou v srdci ránu nevyhladí. Snad doma otec šedý vlas si pere s hlavy, kdy při krbu sám dlouhý večer tráví,

že záštita na jeho stará léta – syn jeho vyhnán bloudí krajem světa. Snad matka, jížto si byl okem v hlavě, teď slzu s mdlého oka stírá právě,

a nocí, dnem se v krutou bolesť ztápí a za syna se v starém srdci trápí. Snad že milenky někde srdce věrné se halí v útrap, v smutku mraky černé,

snad zoufale po pustém břehu těká a darmo s otevřenou náručí tě čeká – ty zatím sám a sám – co žebrák v světě bez otce, matky, druha – vše sám sobě,

vždy štván a štván, a nikde oddechnutí hnán jako zvěř vstříc psů a lidí zlobě – – hahá! a nemáš kde své složit kosti – směj, hochu, směj se – to ti ještě zbývá,

že země, jež ti za živa své ráje skrývá, že aspoň mrtvolu tvou upohostí. Ba nebe vrtkavé, a nejen osud lidský. Den někdy vzejde v spanilé mu kráse,

a den, jenž z rána hned se v růžích brodil, zas v růžích na své lůžko ubírá se. Pak vzejde noc – tak milá, krásná, snivá, tak jako ty myšlénky první lásky –

hvězd zástupem se z modrých nebes dívá a v lese rozpouští ptáčátek hlásky. Někdy mu vzejde mrak a za mrakem se honí, až zakalí se nebes temnomodré oko

a ve zoufalém pláči slzy roní a vesmír zatřásá se přehluboko, a blesky řvou a o smrti tam píší – nic nezhasí je – ani větrů vání:

kdo můžeš, skryj se v skromné třebas chýši – nechť skromná, jen když před smrtí tě schrání. Leč bouřky přejdou a den vzejde jasný; čí srdce však na trudné přišlo scestí,

těm nevzejde víc nebes úsměv krásný, těm „s bohem!“ navždy pokynulo štěstí. – Nám cesty různé. Čím snad plýtvá jeden, po tom se k smrti utouží snad druzí;

a kdo jsi právě na bezcestí sveden, potěš tě pánbůh na té smutné chůzi. První večerní dech zavál tak tiše, jak když v kolébce nemluvňátko dýše,

a nebem první noční chmůra táhla jak předtucha o noci zpoznenáhlá. Před okem údolí se rozstřelo tak milé, jak oko dívky láskou rozesnilé.

V něm večerní klid sladce kolem dřímá, tak jako modlitba v nábožné duši, jež zbuzená i boží srdce jímá, a člověk nebi blízkým být se tuší. –

Kůň vztýčil hlavu, zaržál, zatřás’ boky a veselými poskočil si skoky. I Husejn na něm jakby náhle zmladnul, jakby mu těžký kámen s prsou spadnul. –

Zas jedou tiše. Večer z šerých strání jak starý přítel k údolí se sklání. Slyš! jaký hlas! Kůň zastavil se tiše a poslouchá a Husejn sotva dýše;

pak zvolna ku předu povážným krokem, jakby byl každý jiný hlas zde hříchem, a Husejn slídí uchem, pátrá okem, odkud ten libý zvuk, jenž svatým tichem

tak líbezně, tak jemně k uchu vane, že do srdce jak ranní rosa kane. Teď zahnul v pravo. Před ním na pahorku ej chasa v kole jako křoví v mladém borku;

v jich středu hudec – anděl-děva šezdárem1) kouzlo v jejich srdce vlévá. – Husejn se přiblížil a přistál dole. Ta mladá chasa, sestavená v kole,

poslouchá nábožně, jak boží slova, v nichž zaslíbení věčných radostí se chová, jak pastýřové betlemští andělů zpěvy, že Synem Otec lidským strastem pouleví.

Husejn se ohlíď po těch, kteří slyší: sotva že jejich ňádra dechem dýší, a jeden bolestí div neumírá, druhému žhavý oheň z očí žíří,

třetímu náruč bezvolně se rozevírá, a čtvrtý opodál – ten v divém tanci víří. Na dívku pohlíd’ – v její oči – – o bože, s ním se hlava – všecko točí;

on umíral-by bolem, hořel blahem, rozevřel náruč v milém opojení, s ní v kole šílel v obejmutí drahém, s ní nes’ by rád i – věčné zatracení.

O kýžby šezdárem byl v jejím obejmutí, by ústy v duši ssál to její oddechnutí! – Teď vyměnila šezdár s tamburinou2) – jak divokým z ní zvukem mocně hřímá!

tak divokým, že ducha závrať jímá, a člověka div smysly nepominou. Až na Husejna – vše se v kole divě točí, všem divý plamen šlehá z tváře, z očí.

Hrát přestala a rukou pokynula, a do všech stran se mladá chasa rozprchnula– jak ptáků hejno, když mezi ně kámen padne. Husejn zde ještě sám, jak zkamenělý.

Ni mrknutí, ni slovo, hnutí žádné jej nezradí. V ní pohřížen je celý. Neodvrať ode mne se; hvězdo plná krásy – já dítě zbloudilé, ty’s anděl spásy.

I ona, jak za hejnem ptáček pozůstalý, se zdvihla, odkvapila. – Hvězdo krásná, jest-li že tmou se zastřela tvá světlosť jasná – tvůj obraz přede mnou se nezahalí.

A Husejn nespí. Za ním, před ním, kolem něho sny letí do údolí slzavého a lidem blahým zapomněním kynou – leč sen i spánek jeho víčka minou.

Slavíci kolem pějí z duše celé, ze srdce mladého a z mysli vřelé – on neslyší. Na nebi hejna hvězd se pasou, až zrak se opíjí nad jejich krásou –

on nevidí. A předce slyší, předce vidí. Vstal. Pátravým kolemkol zrakem slídí – a vůkol noc. A oheň sálá předc z těch očí, až těžká hlava mu se kolem točí,

a šezdáru zvuk v duši mu se lije jak píseň, při níž mladý slavík nyje; ba až ho srdce bolí. Hlava zamyšlená jak jilma od slavíků opuštěná.

Zas hlavu položil v zelenou trávu; a přimknul víčka, by přivolal spánek – – dvě oči zamířily na jeho si hlavu a tvář – jak z rána spanilý červánek.

Nemožná. Víčka by se prolomily, aneb by je ty oči v popel zžehly, kdy jeho zrak by dýl před nimi střehly. Ty oči takou milotu mu v duši lily,

že srdce ho, jak nikdy před tím, zabolelo, a oko, bůh sám ví proč, zaslzelo. – O bože, žeť to srdce takou bolesť nese, když mladým, spanilým snům rozevře se! –

A novou písní šezdár zvučet zdá se, a zvuk ten rozlévá se v také kráse, že srdce, duše, mysl za ním bloudí a on z nich bolesť, jásot, pláč a rozkoš loudí.

A dívka před ním v půvabu tak mnohém – sám bůh zajásal, když ji stvořil, a stvořiv ji, se cítil větším bohem, neb stvořil anděla, by člověk mu se kořil.

A člověk nevěděl, zda nebylo by hříchem, kdyby co k dívce k ní rozprostřel ruce, zda rozhněván bůh lidským nad přepychem by nesvrh’ s nebe jej ku věčné muce. –

Kde, člověče, kde jsou tvé předsevzetí, kdy láska vjezd do tvého srdce světí? I v duši Husejna bujely plány, leč teď– jak mlhy sluncem rozehnány. –

Z východních růží mladé ráno vyskočilo, a za ním jasné slunce z lůžka vstává – ale to srdce bolet nepřestává. I ona sotva spí. Snad poklid z duše

že zaplašila tamburinou sobě. Jí v loži teskno, mrtvo, smutno, hluše, jak za živa zakopanému v hrobě. Zbudila služku. „Není teskno tobě?“

„„Jak, duše drahá, v této pozdní době ty ještě nespíš? Snad se’s modlit zapomněla? Přeříkej, dušinko, svou modlitbičku, a uvidíš““ – „Aj, což si neviděla

zde nikoho?“ – „„Ne, zlatý andělíčku.““ „S tou snědou tváří?“ – „„Bože, koho, koho?““ „Tak smutný seděl na svém bílém koni, a předc v těch očích tolik ohně mnoho –“

„„Má duše, tebe černý přízrak honí; to byl ten smutný jezdec za večera.““ „Viď, on to byl! O já sem též ho zřela – vlas havraní a z očí jeho šera

neznámá zaleskla se na mne střela, leč, Fato, hleď, já mrtva nezůstala –“ a jako hrdlička se rozesmála. „„No, upokoj se, zlatý obrázku,

to přejde zase přebrzounkým časem –““ a k sobě mluví přitlumeným hlasem: „„Již není pomoc. Stůně na lásku.““ Druhý den na večír zas přišla chasa

a kolem dívky v divém tanci jásá. I Husejn tam. A když ho uviděla, krev v mladých žílách nepokojem vřela – hned zbledla, hned zas krvavěla v tváři,

jen z očí stejně krásné nebe září. Zás zdvihla se a jako ptáček odletěla a v houšti zmizla. Chasa nevěděla, co to; odešla za ní. Fata ale –

to budiž řečeno ku její chvále – ta věděla, ta zůstala. A Husejn na ni: „Jak jmenuje se tvoje krásná paní?“ „„Aj, panáčku, jí Mejrima se říká;

leč aby byla za odpověď díka – jak vy se zvete?““– „Husejn.“– „„I pro lásku všecku, což sem to neřekla hned tomu děcku? Však taky Mejrimě se o vás zdálo.““

„O mně? Co?“– „„Řekla sem vám ještě málo? I bodejž, bodejž! Až z vás hrůzu měla a mne, svou věrnou Fatu, probouzela.““ „O vyřiď jí –“ leč Fata odkvapila

a jeho duše v bol a slasť se potopila. Již kolikkrát se vrátil večer klidný, a s večerem zpěv divoký a tance; ten zpěv tak divoký, a předc tak vlídný –

ten kouzlem naměřil si na vyhnance, že vždy a vždy opustil lesův stíny, kdy zaslech’ první zvuky tamburiny. Ba ani netušil, co ve zvuku tom dřímá,

jenž takou mocí smysly jeho jímá, že stál a stál by tam snad věčně věkův, až nasytil by duši nebem vděkův, že zapomněl by vyhnanství a všeho,

co k činu žíhá ducha váhavého. O, jak by mu teď přežádoucno bylo, kdy všecko ostatní by kolo opustilo a Mejrima jen zůstala mu blízká,

by řek’ jí, jak mu nocí, dnem se po ní stýská, jak k ní jen myšlénkou se, touhou kloní, jak žije jí a jak by umřel pro ni, jakou jej mocí ona k sobě táhne,

a on že po ní celou duší prahne. Jak krotký! Jeho oudy mrštné, svěží, a teď že na nohou se drží s těží a jako osyka se celý chvěje –

tak prý se často lidem v mládí děje. Jak zdá se otroctví mu býti snadné a pohanění nevidí v něm žádné! Jak rád by Mejrimě hned k nohoum klesl,

jak lehce tíži jejich pout by nesl, a jako beránek – tak krotký, tichý, by zapomněl i dávné v duši pýchy, vše konal by, co kázala by paní,

a všeho odměna – jen pohled na ni. Již ani déle myslit schopen není, vše zdá se být mu jako v divném snění – ten tanec, zpěv a středem všeho ona –

ó po ní srdce s celou duší stoná. – Teď jako by mu meč byl proťal duši, až přeostrý křik projel všechněch uši – „Mejrimo!“ zvolal, k zemi se potácel

a dlouhý čas mu paměť nenavracel. Když Husejnu se zase rozednělo, nad ním jak strážný anděl oko bdělo, to oko plné ohně tak a lásky,

že zaplašilo všecky s čela vrásky, že v prsou všecky usmířilo boje. „Má Mejrimo!“ – „Husejne!“ jejich slova. „Ty’s věčně můj!“–„A ty jsi věčně moje!“– –

Tak sladká slova láska v sobě chová. – Již často k ní se s slovem blížil vřelým, v němž vyslovit chtěl duši s srdcem celým, na němžto spočíval svět jeho štěstí,

zda zkázu má či nebe v srdci nésti. Leč kdykoliv se k Mejrimě s ním blížil, jak by mu kámen těžký prsa stížil, a ústa – jako zimou ztuhlá země,

v níž květů mladý národ dřímá jemně, jimž tuhá kůra prolomit se brání, a nemá citu pro jich bujné kolísání. Leč nyní, když to krásné oko nad ním stálo,

jak by se jarní slunce na zem rozesmálo a do duše mu sáhlo z duše celé, jak by jen jedna duše v jednom těle být měla z duší dvou: tu teprv celá

ta ledu kůra s úst se roztápěla a květů vůně a všech ptáčků hlásky se ozvaly prvními slovy lásky. Jim celý svět oplýval libým květem –

neb milenci si byli celým světem. – Kdy dva se milují – lepšího není na širém božím světě k nalezení. Jim ráno hned na východ růže sází,

a zajde-li jim slunce, láska nezachází; kdy den se loučí červánkovým rtíkem, večír se stane jim žádoucím zpovědníkem, že, jak ty ptáčky v tom zeleném háji,

o lásce své si písně povídají. A když pak vzejde noc ta šerokrásná, a v nebi rozplanou se světla věčně jasná, a pěkný sen se na mdlá víčka skloní:

o čem tu snít než o něm, a on o ní? Byl krásný večer. Srdce ty se objímaly a ptáčkové se z lásky zpovídali. I Husejn, štasten u ní – v domově to novém,

jí život odhalil svůj tímto slovem: „O válkách slyšela’s, jež Albáncové s psy Turky vedou na záštitu víře. Tam započali žití mého dnové,

hned v mládí syti smutkem v plné míře. Pod jarmem Turků moji bratří lkali, jež často s sebe marně setřásali. Jak býče, jemuž pod jhem o volnosti zdá se,

a ono jho přetrhnout rozbíhá se: tak moji bratří přečasto se srozuměli – leč Turci sílu na své straně měli. Vždy krutě pak se snílkům smělým vedlo,

leč splašit sen se Turkům nepovedlo. Já mezi nimi vzrůstal. Ještě dítě sem s mlékem vssál obecné srdcí touhy, a sotva pablesk ducha v sobě cítě,

sem ve smutek se ponořoval dlouhý. Já uchem dychtivým pil otcův zpěvy, v nichž mnohý zatajený vzdech se jeví; já skoumal je, jakož i otcův řeči,

když z té neb oné nezdařené seči srdečný nesli žal. Já visel na jich slově a jejich touhám v mladém srdci hově, v myšlénkách rozpřádal si nové plány,

z nichž měly býti pouta zpřetrhány. Leč nikdo nevnik’ do mých ňader hloubi; já povždy jako kámen mlčenlivý, a proto nikdy ani Turku podezřivý,

jen v sobě kul sem nástroj jeho zhouby. Já s koněm naučil se v harcování, že kůň a já nebyli k rozeznání, a jako s hračkou vládnout jataganem,

že bych byl napich’ puntík v modrém vzduchu – a takto v chlapci ve mně ještě nepoznaném se zárodky ujímaly budoucích ruchů. Já prolez’ hory, lesy, houště, skály,

já skrýše seznal v našich horách tajné, i místa, jež mi bezpečná se býti zdály, i lidi, které sem měl za prodajné. A z chlapce vyrost’ jinoch mužné síly,

v jehož se ňadrech k Turku hadi kryli; leč ani slovem, ani oka hnutím sem nezradil těch hadů zhoubné jedy, já citům velel pevným rozhodnutím,

vždy v prsou ohně a na tváři ledy. Ba abych Turka o umění zloupil, já jako otrok v jeho službu vstoupil. Rodáci kleli ve mně odpadlíka,

jemužby nejzdárnější byla díka, by kulem jeho tělo rozpůleno, za pastvu dravcům bylo vyvěšeno. Já kletbu otce, matky, bratří slyšel,

kdy mezi sourodé sem z domu vyšel, a duch můj k útěše jen utíká se, že zradil sem je k jejich vlastní spáse. – Bosňáci ozbrojili mužné páže.

I agům ozbrojit se baša káže, a agové zas otrokům a sluhům. A Bosna již se blíží k našim luhům a baša s velikým se s nimi vojem střetne.

Již řada v řadu se zbraní se vetne. Krutý byl boj. Za svého protivníka si vybral baša jejich náčelníka, jejž pověsti již dříve předletěly,

že nikdy nevyšle na darmo střely, že marně mečem o meč nezakřeše. Již baša raněn; mečem o meč teše – Meč bašy vejpůl. Smrtonosná rána

již z meče Bosňáka se nad ním snáší: tu vedle něho ruka nepoznána meč vyrazí a smrť z něj rozeplaší, namíří pistolí – Bosňák se svalí,

a již voj prchající v dým a kouř se halí, a Mehmed vítěz a životem zachráněný a já co ochránce mu na bok postavený. On jmenoval mne agou. Moje touhy

počínají být více než sen pouhý: já s Mehmedem zasedal v tajné rady, a zasvěcen v tajemství jeho vlády sem mněl, že čas můj přišel. – V lidu středy

vycházel sem potajmu na výzvědy. V něm vztek, v něm hněv; v něm všecko varem vřelo, co brzké války výpuk v čele mělo. Mé jmeno zatím od voje se k voji neslo

a „Husejn“ bylo všech mých lidí heslo. Já slovem, zlatem zakoupil si muže, je obemk’ v plány své vždy úž a úže – leč tak, že Mehmed neměl ani zdání

o bouřce, jež se z blízka k němu shání. Z Albánců lidi naklonil sem sobě, jež znal sem bezpečné a ku ozdobě podniknutím takého druhu.

Již brzy celý národ v našem kruhu – již domnělou mou zrádu pochopují, v mou radu, sílu, věrnosť důvěřují. Potajmu meče brousí, pušky čistí

a na koni se cvičí, s koněm rozpráví, a jako na jasanu mladé listí se v písních zkouší, s sokem sok se pozdraví po přátelsku, a vše co vládne pěstí,

o blízkém Turku nebezpečí věstí. I děti tajně cos si povídají; neb v tváři otců se jim cosi tají, co dříve nebylo: pak skáčou a se perou,

porážejí se s chutí tisícerou, a nemají-li jako otcové jich koně, psy aspoň prohánějí po průhoně. – Tu trouba války mocně zazní po všem kraji

a houfce v jeden houf se utíkají, jak v jeden mrak před bouřkou četné mraky. A Mehmed soptí, zuří, proklíná a praví: „Jdi, Husejne, a miluješ-li slávy znaky,

má vůle v čelo mojich vojsk tě staví.“ A Mehmed na vše strany posly sílá. Již vzduchem vláje korouhev nám bílá, již Albanesův táhnou k nám se řady – –

ó Mehmed nenadál se také zrady. Neb dřív než vyšla od nich první rána, můj lid mi porozuměl na znamení dána – mých věrných houf s Albánci v jedno splynul,

a „Husejn, Husejn!“ ze všech úst se vinul, a „Husejn zrádce!“ na Turků zas straně. A jejich tlupy jako beze zbraně, jak tělo bez hlavy, jak láj bez pána,

jak kupa listí větrem zmodrchána – zda jsem jim vůdcem, žádný neví ani, zda vraždit sebe, aneb pálit na mne, zda spásu hledat mají v utíkání,

zda pravda vše, či mámení jen klamné. A zmatek bojovníka s vůdci míchá, vše rozpuštěno semo tam se hemží, pod naší ranou mnohý naposled již dýchá –

a prchá vše. Tu letí baša na komoni sivém, jak zbaven rozumu, v úprku divém, a kleje nás, své, všecko, nebe, zemi,

a soptí, vřeští, pláče hněvem, vztekem, jak blesku oheň lítá mezi všemi, probouzí oheň v nich předivným skřekem – však darmo. A on prchající chytá

jak pastýř do všech stran rozběhlá stáda; leč v koních, v těch je rychlosť příliš hbitá, voj zmámený mu sluchu nepřikládá. Celé je vítězství na naší straně,

i kořisť nemalá i pokladů i zbraně. Již jiných bašů vojska vstříc nám táhnou a jako psi po naší krvi prahnou. V jich čele Mehmed krve žízeň hlásá

a za ním „Allah!“ divoký hluk jásá. – Teď zkrátím svoje slova. Bolno jesti mi plýtvat řečí o zvráceném štěstí. Spojenci naši, na něž spoléháno,

nám naději jen zůstavili klamnou – nám řady na vše strany rozehnáno, a Mehmed četnou tlupu vyslal za mnou. – Lid náš tíž než kdy jindy úpí v poutech

a na mou hlavu velkou vysazeno cenu; já s tíží kryl se v neznámých jim koutech a cestou proklínal sem štěstí změnu. – Bez konce pouť mi je a mému koni. – –

Nediv se, mé-li oko časem slzy roní. U tebe lhostejno mi nebezpečí. Ač širý svět mne z ran mých nevyléčí: však u tebe se zhojí moje rány,

tvou láskou v sladký úkoj zkolíbány.“ Tak jako poutník hříchy obtížený, když doputoval na posvátná místa, s svých beder tíž tam skládá ponížený,

by duše vrátila se jemu čista a s duší čistou poklid v prsa nový: tak Husejn Mejrimě vřelými slovy svou líčí pouť a štěstí, jež víc nezakusí,

a v cizině že domov hledat musí. Jak soucitně to oko k němu patří, když slzný démant s ním se jemně bratří! ba v oku tom se také sladkosť rozevírá,

že každou chmůru s jeho čela stírá, a oko to mu stokrát v chvílce poví, že u něho mu nastal život nový. A jest-li že i náruč láska mu rozpíná,

ký div, že na domov již zcela zapomíná? Ba on se u ní již jak doma cítí a přisahá jí na své živobytí, že ona nejdražší mu v celém světě,

že květ spíš bez deště, bez slunce rozekvěte, než v životě mu bez ní jaké štěstí– – a s ní že všechno podvolí se nésti. Tak vroucně objala ho kolem těla,

tak vroucně líbala ho v ústa žhoucí, jak by z nich duši jeho vypit chtěla a v ňadrech svých jí stlala domov nehynoucí. A v jejích očích také ohně plály,

že srdci brány nebes být se zdály, že všechen poklid, jenž mu v světě zašel, v tom oku stokrát nahražený našel. A snad by ani anděl boží z nebe,

kdyby v tom oku chvílku zhlížel sebe, víc zpáteční nenašel k nebi cestu; a kdyby našel, v svatých písních k bohu by zpomínal si lidskou na nevěstu

a aspoň v myšlenkách k ní nazpět vedl nohu. To oko, v čí to oko jednou pohledělo, to ňádra jedním rázem rozevřelo, a člověk klesl jako před světicí

a v žhoucích písní uchvátivém proudu by klečel tak až do božího soudu a odtud zrovna vstoupil soudnou před stolici. I Husejn byl jen člověk a nic více;

ký tedy div, že kouzelné ty zřítelnice mu daly víc, než lidský jazyk poví – – že v novém nebi našel život nový, že zapomněl na všechno utrpení,

s ní jenom šťasten v blahém opojení, že v první slze, kterou z lásky zkropil, divokosť duše, hrdosť mysle ztopil – – že zapomněl vše, čím se ondy trápil,

tak jako stín, který se z Léthe3) napil. Jaký as život vede komoň bílý? Jsou posud věrné pánu jeho síly? Či zapomněla věrnost svého pána,

jak pánem k předsevzetím zanedbána? – To věrné zvíře, věrnější než všecko, zda z něho též se stalo slabé děcko, tak jako z pána? Zda mu na tom dosti,

že našel dvůr též, jenž ho nevyhostí, a proto zapomenout smí na rodné luhy, kde v kruhu s svými sourodými druhy tak pyšně krásnou hlavu na vzduch sázel

a pána v smělou válku doprovázel? – Ten komoň jakby věděl, kdo naň zapomíná. Jak nepokoj se v jeho oudech zpíná, a řehce, frká, řičí, hrabe nohou,

a sotva že ho uzdy zdržet mohou, pozná-li pána po velícím hlase, že zlíbilo se mu, jej navštíviti zase. Nic lichocení pána nezpomáhá;

snad že kůň pánu uvěřiti váhá, kdy hedbávnou mu srsť svou rukou hladí, na krk mu tleská, utíšit se radí, kdy slibuje mu příjemnými slovy,

že dbalosť chce mít jemu o pohovy. Kůň nevěřivě vrtí pyšnou hlavou a nepokojně dupe nožkou hravou, a v pohledu jak výčitek když dusí,

že pán teď jinde slovy plýtvat musí. Co záleží však pánu na komoni? – A předc. Vsed’ na něj. Ej, jak pěkně zvoní ta lesklá podkova mu pod kopytem!

Kůň jako napojený novým citem, uhání lesem přes horu a pláni a jako vítr, který nikde nemá stání, se sotva země dotkne čtvermem kopyt

a hltá vzduch, jakby se v něm chtěl ztopit – jen pryč, jen pryč – tak jakby neměl cíle a mezí neznal svojí mladé síle. Jak řičí vesele! Snad že je domu blízký,

snad vidí už ty známé jemu vísky, snad soudruhy své v krátkém čase spatří a v švarný houfec že se s nimi sbratří – a trouba války proletí mu sluchem,

Albánců písně zaznějí mu uchem a války ryk a hlomoz, pádné rány a koule fičí sem tam na vše strany– – – leč Husejn sotva dýchat stačí.

Trh’ koněm zpět – – kůň smutně nazpět kráčí. Poslouchat osud tvůj, nebohý koni; kůň poslouchá – a cestou slzy roní. Leč co je po těch slzách Husejnovi?

Svou lásku ze srdce předc nevypoví. A pak-li tenkrát cestu slzou kropil a zrakův ohně k zemi smutně klopil – zda znal již tenkrát Mejriminy oči?

O za nima se on v kraj světa stočí. – – Kůň s sklopenou jde hlavou, smutný, tichý, jak kající se hříšník pod těžkými hříchy.