I.

Lásko! věčně stejná ve své kráse, věčně různá ve svém hnutí! Jedny vedeš přímo k věčné spáse, jiné – ku věčnému zahynutí.

Jedněms nebem plným vděků, na němž tisíc jasných hvězd se rojí; dole květ sní sen mladého věku – a jej nebe čistou rosou kojí.

Jinýms nebem plným trýzní, po němž klikaté se blesky honí; dole květ po nebes vláze žízní– blesk mu hlavu krásnou ve hrob kloní.

Zpanilá jsi, jako z Paestum růže1), na niž toužebně se srdce třese: jedněm vůní obestýláš lůže, jiným trn tvůj věčnou bolest nese.

Lesklás číše, sladkým kypíc tokem – lidské srdce z ní tak rádo ssaje: Jeden spěchá v Eden rychlým krokem – ten tam, že se napil, musí z ráje.

V malebném kruhu stojí hory, jak zahrady by hráze pevné, a na nich šumí lesů sbory převážné slovo v řeči jemné.

A vyrostlé v tom věnci vděčném se milé háje k horám vinou, a mezi nimi v zpěvu věčném po různých cestách řeky plynou.

A jako porozběhlé stádo ty pahorky, ty vrchy, hory; v jich údolí tak srdce rádo si tajné vede rozhovory.

Tam na hoře své šedé stěny ten ssutý hrad si věrně hlídá, a stejně stále, beze změny on děj svých věstí vypovídá.

On mnoho zná, on přežil mnoho, on svědkem býval mnohých dějů, on přečkal časů, lidí mnoho, a mravů, zvyků, obyčejů.–

Tam bují pole, luhy, háje, tam jezero se kryje v hloubi, a kolem lípa v květu máje se splítá s dubem v stinné loubí.

Na větvi žvatlá mladé ptáče, a jeho slova – samé zpěvy; kol něho tisíc druhů skáče, a ono jim své srdce jeví.

V těch údolích, v těch hájích milých se mládež v pestré kruhy splítá, a bujná radost srdcí čilých se v lehkém tanci volně zmítá.

A zpěv o závod s ptáčky v háji – zde pozastav a přihled’ blíže; kde tak se srdce otvírají, tam srdce zbývá mnohé tíže.

Zde pěkně tak, zde volno, milo, zde srdce se jak doma cítí; a semli srdce zabloudilo, nemožná víc se rozloučiti.

Tou zahradou – to země má je, ta země krásná, kraj ten blahý, můj Eden a můj ouděl ráje – má kolébka, můj domov drahý!

A blízko dvě si hory svorně stály; od nich se v pravo, v levo táhly řadou zas hora menší v nedohlednou dáli, jak dítek tvořily by řadu mladou.

Uprostřed hor těch tiché údolíčko, v něm skály přímí po stráních své čelo; na nich si bříza zvolila své staveníčko, a křoví malebně se po nich rozestřelo.

Ba láska sama tvořila si, zdá se, to údolí za sídlo zvláště milé; to tiché údolí v své jarní kráse sem mocně láká srdce roztoužilé.

Tam dole potok své si hrčí písně, v něm kvítky koupají si tenké vlásky, na břehu vrba kývá vážně, přísně, a slavík vyznává se ze své lásky.

Bůh sám ví, komu potok písně pěje; však dle nich tančí kolo v mlýně blízkém, a větřík s vlnkou dle nich v dálku spěje, a srdce omládá na břehu nízkém.

Již svolav pastýř porozběhlá stáda, je odved’ pod tichou, bezpečnou střechu. Snivému večeru hned jakby ráda ty nebes světla, přišly v tichém spěchu.

Teď jiný život zde a rejdy jiné. S muškou se brouček dovádivě honí, a palouk štíhlé srnce k pastvě kyne, a růže opuštěná – slzu touhy roní.

Teď měsíc vyplul v nebes modré moře – snad že ho touha k jasným hvězdám nesla, snad aby odplul té, u níž dlel, hoře, svá napnul k plavbě stříbrojasná vesla.

Roztouženě ty bílé břízy stály – jim šeptal větřík slova sladké touhy, a zpěvem ptáčky družku v hnízdo zvaly, a jejich písně – touhy ohlas pouhý.

Ba každým lístkem vlály touhy písně, ba celé nebe tajnou touhou plálo – a zemi, zapomněvší vlastní tísně, ve sladkém snění o nebi se zdálo.–

Ó blažen, komu splnilo se přání touhy; však žel – komu zbyl z něho přízrak pouhý! Ty dívko tam pod vrbou v stínu jemném, co ještě pozdě tak tě poutá venku?

Hleď, dávno luna noci polotemnem již plaví tam se nebes po výklenku. Hleď, už ti ptáci k svému hnízdu letí, a spánek na víčku si hoví mnohém,

a pěkným snem svých chvílek dobu světí. Nuž dívko – dobrou noc! spi s pánembohem! Ty neslyšiš? Což, pověz, tak tě jímá, že na domov tvá mysl zapomíná?

Což v mysli nenamyslilas se dosti, když na nebi ta slunce svíce plála, že při měsíčku pozdní toulavosti tě peruť spánku ještě neovládla?

Snad, jak ta luna v nebes modru čistém, se touhou neseš v temnomodrou dálku? Či, jako větérek tam s mladým listem, s tvým srdcem lásky šepot vede dálku?

Či nemožná ti, nadívat se dosti na luny, nebes hvězd večerní kráse? Či vyzvídáš, jak v šeré dalekosti na klamném snění touha kolíbá se?

A nebojíš se noční chladné rosy, ni blízké půlnoci nevlídných stínů? Či myšlénky tvá mysl s sebou nosí, jež nesmíš myslit v tiché chyšky klínu?

Probůh! snad– – – jak harfa o zpěvu, kdy zpřetrhána, jak kvítek o vůni, kdy sluncem zvadlý – o nebes kráse sníš, jak anděl padlý?

Viz daleký ten svět – ta země, nebe, na každém tvoru spánek tichý loudí – nuž – dobrou noc! a pánbůh střeží tebe, ať v mysl tvou zlý sen snad nezabloudí!

Ty nedbáš mého slova, ne mé prosby? Ba vidím slzu v oku tvém se stkvoucí, ba – jak by v bázni předvídané hrozby – ti slyším srdce v bílých ňadrech tlouci.

Ty pláčeš?– – – Ó pověz, co tě právě k slzám nutí? Hle! noc je krásná, světlá, čistá, jasná, a každý lístek tichý – beze hnutí.

„Nu tedy slyš, a – polituj mé věrnost lásky. První dech jara rozedech’ se světem, prvním se ozdobilo jaro květem, první se ozvaly ptáčátek hlásky –

a hvězdy na nebi neznámou touhou plály, a měsíc své na cestu svítil touze, a břízy v bílém luny světle stály, a celým světem plála touha pouze.

I v mé zde srdce – považ zda to hříchem – neznámý posud nepokoj se vloudil, a – jak ta touha večerním se tichem– neodvratný se celým tělem proudil.

Cizímu tichu počlo srdce tlouci, než darmo oko upřela sem v dáli – jen větřík líbal růži v ústa žhoucí, a břízy v bílém luny světle stály.

A jemná bouře hostila se ve mně, myšlénky bez ladu se duší táhly – chtěla jsem v písni vyslovit se jemně, však darmo city po svém slově práhly.

Tu postava tam v výšce kmitla šedá, a jako bůh ve záři luny stála; hned zdálo se, že své si nebe hledá – hned s lidmi podobnost se míti zdála.

V tom nahne se – a přes ty příkré skály – jak na nich doma by – sem dolů stoupá, a oči jak by každý kročej znaly – a mrštně od skály se k skále houpá.

Mé oko pátralo po každém hnutí – a bázeň o něho mi srdce ouží, a každá žilka v nepokojném hnutí – celá se duše v jeho bytost hrouží.

I přes propast, co tamto hrozná zívá – skok – ještě skok – a již zde přistál dolem; černá mu kadeř po ramenou splývá, a zrak se vážně porozhlížel kolem.

Nedlouho stál, mířil sem v tu stranu – tu teprv bázeň před mužem mne jala, chci utíkat, však – bezemocná stanu, má ňadra stísněná div oddýchala.

On u mne již – já vyskočila, vzkřikla – však noha slabá k zemi se potácí, do srdce jak by ostrá dýka vnikla – přešel mne zrak a duše paměť ztrácí.

Co se mnou dálo se za drahnou chvíli, neznámo mi; neb paměť když nás mine, děj neviděn kol našich zraků pílí, jenž v čase zniká a zas v čase hyne.

Kdy však se vrátila zas v duši síla – ó blahé, blahé, blahé probuzení! co duše tenkrát blaha pocítila, to není v světě víc už k nalezení.

On svými lokty přivíjel mne k sobě, na srdci jeho tlouklo srdce moje, a ke mně shlížely ty oči obě, jak věčné lásky nehynoucí zdroje.

Nemohla jsem mu zazlit, ač jsem chtěla, ač místo, čas mne pobízely v dáli; z těch jeho úst tak krásně slova zněla, a ve zraku tak milé ohně plály.

Neznámost v tváři jak by náhle tála, ty tahy v lících jak by dávno znané, a ňádra jednou duší obývané, a srdce jednu řeč se mluvit zdála.

A opět zmohla bázeň ta se ve mně – já vyvíjela mu se z obejmutí; však řeč jeho tak chlácholila jemně, že síly pozbylo mé rozhodnutí.

On mluvil o lásce – ó krásná slova! On žádal odpověď – ó trapná chvíle! On žádal lásku, s svou se ke mně chýle – on přisáhal a zapřisáhal znova.

Když odpovědi neměla jsem hlasu, on žádal ruku pěkně v řeči smělé –– ó kdožby k rozvaze tu našel času! já dala ruku, a s ní srdce celé.

Druhý den, sotva s dnem se večer sblížil a žežulinka zakukala v lesy: nepokoj touhy teskné srdce ztížil, a srdce ústy zašeptalo: kde jsi?

On přišel opět a on líbal zase – týž oheň v něm, však každou chvílí mladší, a nové slovo v nové povždy kráse, tyž polibky – leč každý nový sladší.

A každý den, když večer s hor se šeřil, on dostavil se s žežulčiným zpěvem –– ó kdožby ještě nyní neuvěřil, když láska tím se jeví přioděvem?–

Nediv se, že tak šíře zpomínám těch nocí. Kdo miloval, těch nezabude chvílí; a byť se s nimi rozstanout chtěl mocí – neodvratně se paměť zas k nim schýlí.–

Ó žel! V tom světě stálosti tak málo. I lásky slib, jenž věčnosti se vzpírá, i přísaha, v níž celé srdce tálo, sotva že zazní – již se zvukem zmírá.

Žežulkám utichaly věstné hlasy, a s nimi jeho navštívení řídlo; žežulku odlákaly jihu bujné krásy – a co zde zůstalo – – jen bolu nutné zřídlo.

Žežulka přišla zas, s ní jaro mladé přineslo kvítí luhům pustým dlouze, však on – – myšlénka divná v mysl mi se krade – – a – vymýšlí – – snad lék – zklamané touze.

Snad – lék – – snad hrob – – lék – hrob – – snad v jednom obě. Leč ne – chci žít, až doplazím se k době, kde důkaz dám, jak velká láska má je, že bez změny, byť zbavená i ráje.

Ty jméno jeho znáš, jež všude znáno, ba sem až zalétají o něm věsti; neb jméno, slávy hlasem sdělováno, si zvučně světem širým cestu klestí.“

Na chvíli umlkla. Snad pro úlevu si duše zažalovala v tom zpěvu: „O lásce divné pověsti – jak mor by svět ten práznil:

ten nožem vjel si do srdce, ten tam se z lásky zbláznil. Sepněte, dítky, ručinky, a modlete se za něj –

pánbůh rač chránit každého, by nedošlo též na něj.“ Zrak, jako ztuhlý, v dálku matně zírá – leč zdá se, že se dálkou neobírá,

že bolest ta, jež srdce svírá mocí, nedá jí vnímat krásný obraz noci. Tvář zastřena, jak v smutku, šatem bolným, a slza odkrádá se oku proudem volným. –

Leč hleď – jak ptáček k svému hnízdu letí, již spánek na víčku si hoví mnohém, a pěkným snem své plachost chvílky světí – nuž dívko, dobrou noc – spi s pánembohem!