Tatranské hory jako věštky sedí,
tajemný půlkruh, vážný, bez hnutí;
jich srdce vtělené jest mladnutí,
jich ústa soujem velkých průpovědí.
Jich čela chladně pokryta jsou ledem
a šije šedivým mlh závojem,
však u jich paty lesy úkojem
a trávy zeleň květným dýchá medem.
Co kněžky drží skal kamené desky,
v něž zapisují řeč svých pověstí:
když zapisují, les div šelestí,
když vypravují, Sinajské to blesky.
Jsou ženy též: na lesk i šat svých strání
v jezer a bystřin hledí zrcadla,
co kněžky pak je v role usvadlá
rozešlou řekami co požehnání.
Co požehnání – ale jenom časem;
neb zhusta tok jich v proud se rozvalí,
jenž urve strom a balvan kutálí
a hrá si s člověkem jak vítr s klasem.
A jak ty hory, jest i s hor těch lidem.
Duch, mysl, spůsob tobě zakynou,
jak bys překrásnou chodil krajinou:
v nich vábí vše a všecko dýchá klidem.
A hned tu propast v duše tajných řasách,
že oko s žasem u ní postojí;
a hned tu bouře z nich se vyrojí,
že hrozna jest v svých nevídaných krasách.