I.

Haló! Již plachty napněte, stožár utužte lánem, kotva již z tůně zvednuta, a větrů přízeň pánem.

Tak vesele hrá korouhev, moře tak jasno, blaho, nuž ke kormidlu, k sklenici – haló! haho!

Jen ještě pohled k přístavu! Tam s bohem! kynou šátky, tam čapky letí – nuž adé, nechť loučení čas krátký!

Tam slzu vidím dokona, jež rosí tváře blaho, ej vína sem, ať zavzní zpěv – haló! haho!

A nyní počněm vesele: jak réva barví břehy, jak blednou města, vesnice, jak vzduch tu plný něhy.

A což to moře modravé, v něm houpem se tak blaho, to teprv ducha rozpíná – haló! haho!

Hle, zmizel kraj a moře skvost již bez hranic a mezí – pod nebem druhá nebes báň, zem bez pouta a stezí!

Aj, jak to mysl rozhřívá – tu cítíme, co blaho! tu píseň teprv z plna zní – haló! haho!

Aj hle, ten ostrov rozmilý, jak vynořil se z pěny! Tam kormidlem teď zavesluj – jakť mocně rozložený!

Hle, již nám v ruce tleskají, zrak znícený tak blaho: nuž čapky vzhůru, vítejte – haló! haho!

Rachotem padly kotvice a k lodi zalítne jásot, s ním se loďky brodí, a lítnou jako ptáci vesel tlakem, vláť na ní korouhev s přátelským znakem.

Na břehu zástup houstne každou chvílí; tu rozstoupne se, tu zas k sobě pílí, tu mluví rukama, tu hlesne slovem, tu dychtí zrak i tvář za novin lovem:

ten toho zná, těm ona tvář poznána – toť povídání s večera do rána! Již loďky dopravily k břehu hosti; k nim tisknou zástupy se v zvědavosti

jak vlny, když se sejdou v širém moři: u sebe postojí a chumáč tvoří. Tu ruky stisk, tam obejmutí skrání, tu polibek, tam něžné vyptávání:

„Jak vám se vedlo?“ – „Bylo klidné moře?“ – „Vítejte nám!“ – „Tu nezkusíte hoře.“ A druha druh si najde podle chuti, by zvěděl vše, nač mysl ptát se nutí,

jak v dalekém se vede kraji světa: zda kyne mír, či zda po míru veta? Tu pochybnost, tu zavejsknutí jaré, tu povážlivě kyvnou hlavy staré,

tu nahlas, onde slovo přitlumené – a opět jako proud se hovor žene, a pokřik, ševel, šumění pojednou, jak když se ptáci ve rákosí zvednou.

Křik roste, houstne jako krupobití; jak vlny, když se z pelechu vyřítí, a jedním rázem v staré skály praští, že tyto upěněné čelo zvraští:

tak shlukli se kol lodi kapitána s křikem: „Mluv za Milána! Za Milána!“ Ten pokynutím slovům klestil místa. Tu mlknou hlasy, vše se k slechu chystá,

jak po dešti, kdy vítr složil křídla, a ptáci vypnou krčky z svého sídla. Pak započal: „Nejisto vše v tom směsu, krom pozdravu, jejž od něho vám nesu.

Či mír, či boj – cař s rozhodnutím váhá, a Milán jemu radou napomáhá. Však než-li sedmý den ukončí během, jest rozhodnutí jisté. Pak-li střehem

zachytnete kraj moře plachty bílé, to jeho plachty, k vám hledají cíle; a zavlaje-li na nich prapor černý, pak zbroj se v boj, kdo ostrova syn věrný!“

„Ej živ buď Milán!“ znělo v sboru celém, a stařec Mírko dodal v slovu vřelém: „Nic, dítky, osud náš nás nepomate; co v ruce Milánově – v ruce svaté!“–

„To v ruce svaté!“ znělo zas a zase, a vše zas v jeden chumáč proplétá se, a veselo a skočno, jako v kvasy těší se všechno na budoucí časy.

A Mírko skloniv se, zval kapitána, by jim byl hostem v paměť na Milána: co ustrojí si rukou, srdcem, rtoma, by chtěl se uctít tu jako doma.

S ním vítal Zénu. V oděvu ta černém připloula s bratrem po moři nezměrném: jí oko plálo neskroceným leskem, a kam pohledlo, vše plnilo steskem.

Nuž svolili. Leč bratr v Zény oku, cos četl, že se tázal v rychlém toku: „Že Milán v zemi slyne, známo dosti; že jmě však jeho také kouzlo hostí,

jak právě slyším ve vašem zde kruhu – kdo prosím jest, o rci mi, starý druhu!“ Usmál se Mírko, povykročil z nova, a odpovídal jemu v tato slova:

„To jedno ptaní, v něž se řeč tvá halí, nám jeví, že zde nejsi obeznalý. Rozhleď se vůkol tady po ostrově: co hradů starých, co jich vidíš nově,

těch velkých, malebných a silných vzdorem, to Milánovo. Popatř ten tam horem, jenž v zeleň břečťanu se kryje celý, jak tyče v oděv révy jasně-skvělý –

to jeho sídlo. Nyní stav se okem v protější pobřeží, jež vln je sokem, a co tam vínohradů v pestré síti, co osad vidíš bělat se a skvíti,

to vše se chlubí jmenem Milánovým. Leč k čemu této jeho slávě hovím, jež sama v sobě slávou jest jen mylnou? O jiných skvostech dám ti zprávu pilnou,

jež tak mu vlastní, jako jeho duše. Zde ptej se mládeže; ta soudí suše, než přiřkne cenu let svých sourostenci. Však ptej se jich, kdo vynik’ v jejich věnci,

kdo odvahou byl první při zápase, tu přímou silou, tu lstí milou zase; kdo hrál si s větry v moři rozvařeném, kdy vlny jako tygři za svým plenem

tu slinou stříkaly, tu hladem řvaly, že až se němé skály v pokřik daly – a on jak chlapec se slepými psíky prováděl žertem krkolomné styky?

Zde ptej se jí, kdo v bitvě před ním stane; kdy nepřátel je klubko zmodrchané, v něm nožů kmit a rána k ráně těsná, že jako liják smrť se sype běsná –

tu moh’ bys přivázat jej trojím lánem: on přetne je a v mžiku vlastním pánem, jak blesk se vrhne do spletených ramen, a rozstříkne je, jako prachem kámen.

Nuž ptej se jí, k své koho čítá zdobě, ať v živlů zhoubě, ať v nepřátel zlobě? Však nejsou-li ti mladých slova jasná, nuž těch se ptej, jichž čela věkem řasná:

zda v radě jich je kolotavým žváčem, jenž chce být slyšen, byť to bylo pláčem? Jich ptej se, kterak váží, než-li soudí, jakým zas tokem výmluvnost se proudí,

kdy poznal jasně, co je zemi k spáse, a kterak konat, k čemu odhodlá se. Jich ptej se, kterak mladnou jeho slovem, jak zrak jim roztápí se v žáru novém,

jaká to míza protéká jim páže, když slova jarem léta jich rozváže? O ptej se jen, zda nejmoudřejších řady jej nepostaví druhým za příklady?

Leč snad chceš vědět, zda je milých mravů, zda tvář má mužnou, kadeřavou hlavu, zda oko významné, rtů tenké rysy, zda tělo štíhlé rostlo po ciprisi,

zda přilehne mu surka, čapka sluší – zda mužnou krásu ničím neporuší? To neptej se. Patř na ty dívčí tváře, jak polila jim čelo rudá záře,

jak klopí zrak a hlavu stranou kloní, že zaslechly jen vypravovat o ní! Tu dívku neznám, jíž by jeho hledem netálo srdce, byť natuhlé ledem,

která by zhrdla stiskem jeho ruky, a nechtěla s ním dělit slasť i muky. Však nestačí-li vše to ještě tobě, ptej všech se tu: zda sténal někdo v mdlobě,

zda osud zlý zde komu ránu strojil, kterou by Milán sám byl nezahojil? Ba slyš a žasni: kam se ostrov táhne, ni jeden tu, jenž nedostatkem práhne,

ba co zve chudobou váš podíl pýchy – co Milán zde, to název u nás lichý. Námť jeho sídlo, ruka, srdce, jmeno, to do kořán je všechněm rozevřeno,

a kápne-li tu jaká slza vzlyku, to jistě slza radosti a díku. Nuž pak-li vše to řeknu názvem jedním: jej neznám, kdo by zván být mohl před ním,

ni toho, jenž by vedle mohl státi; lzeť teprv po něm lidi porovnati, a chceš-li název pravé jeho tresti – tož Milán, naše pýcha, blaho, štěstí!“

Tak Mírko skončil. A kdo stáli za ním, přikyvli hlavou, mrkli pousmáním, zatleskli v dlaň a netajili v řeči, že s Mírkem souhlasí a pravdě svědčí.

Jen Zéna s lakotou ta slova pila, jež v tvář i zrak jí horkou výheň lila. Nastaly hry a různé radovánky. Tu květem dívky věnčily si spánky,

tu zápas mládeže během i zbraní, tu házením, tu zas potýčkou dlaní, a trávili čas v zabavení prostém, že posel Milánův jim milým hostem.

Bylť Milán zavolán ku svému caři, by vyčkal rozkazu, jak plán se zdaří, jímž vtrhnouti chtěl do sousední země, by pokořil si zem i její plémě.

Spoléhalť cař na statnost ostrovanů, jichž třetí koleno jemu co pánu již poplatno. A Milán plnou měrou mu splácel víru spolehlivou věrou.

Pojednou rány z děla zahučely, a k břehu na nohou stál ostrov celý: přistála loď a na ní plachty bílé s červeným praporem; a svěží v síle

vystoupil Milán k jasavému břehu – svůj mezi své a na domova něhu. Červený prapor mír a radost značil. Však sotva Milán mezi své se vtlačil,

rozkázal všechněm chopiti se zbraně, sám s nimi cvičil s pílí nevídaně tři celé dni, aniž se od nich vracel, že bylo div, že sám se netrmácel.

Byl v řeči skoupý, sotva vydal zvuku, kdy starý přítel podával mu ruku; i jeho tvář jen málo přívětivá, víc po zbrani než po lidech se dívá,

a teprv to když skončeno tak z části, mohl’s mu ptaní na odpověď klásti. Však z přátel sotva kdo se k tomu snažil; jen kapitán se jednou opovážil,

a kdysi prohodil tak jako maní: „O válce mluví lid, cvičí se v zbrani, a prapor – či má naděj míru budit?“ „Mír – válka, nebudem se proto trudit,“

ohlásil Milán úsečně a krátce, a odvrátil se a šel mezi rádce. Však kapitánu se cos v oku znítlo, co přes tvář hadím jazykem se kmitlo,

že škubnul rtem, že jílec tisknul k dlaním, že zůstal stát a ztuhlý hleděl za ním. Též v radě vedl Milán málo řeči; byl zamyšlen, kdy slovo tklo se seči,

stál netknutý a jako socha němý, kdy hovor zabíhal do dálných zemí; usmál se, když se péče starostlivá opírala o srdce lidu živá,

rovnal si límec, načechral si vlasy, kdy řečník odhaloval příští časy, a okem utkvěl v stropu, jakby čítal ty nitky, které pavouk v síť uplítal.

Pak povstal nenadále s těmi slovy: „Co země přebytek, či stáda, kovy, či mužstvo květoucí, či z plodin berně, to caří splácíme otrocky věrně.

Co mníte: byli bychom méně šťastní, kdy přebytek ten naší země vlastní“ – nedomluvil. Však vyplašená čela, jak by k nim byla koule zafičela,

ta na něm tkvěla tázavě a pevně, zda co napověděl, dopoví zjevně. Však Milán, jak o věci nahodilé by zavadil, je zval co hosti milé

na zejtřek ty, na příště jiné zase, by k němu došli, každý v jiném čase. Ten den již trávil pro sebe a krytě. Práh sluha jemu hlídal ostražitě,

by noha cizá nevstoupla naň chvatem a nevytrhla pána v započatém. Milán si předved’ vše, co v zemi bdělé, mladé i staré, váhavé i smělé,

probíhal život každého jak knihu, v níž k činu čin se druží v milém stihu; u každého se stavil, skoumal, vážil, dle ceny odložil, dle ceny dražil,

tu jako známým potřásal jim ruku, tu duší naslouchal jich srdce tluku – tu viděl jiskry v oku zaníceném, jak otec dítkám zemi dával věnem,

by jako zřítelnici, jak svou duši ji v lásce chovali, jak dítkám sluší. Sám tímto zřídlem napájel si ducha, sám cítil, kterak jeho rostla tucha,

kdy to, co slavit slýchal v zpěvu jarém, mu duši roznítilo mocným žárem, an tím, co převelebný plápol znítí ta píseň domovská, se snažil býti.

Ta píseň domovská! Jak luny tání se kladla večerem po rodné pláni, a co jen mladých srdcí tlouklo v blíží, to spělo k ní, by odhodilo tíži.

Ta píseň domovská! V tom proudu sladkém se zhlíželo jak ve zrcadle hladkém, co všecky vábilo útulnou rukou, co nadějí, co plnilo je mukou.

V ni kladli, jak na něžné srdce matky, i stesk, i žal, i slzy úlev sladký, a co jen skutků pravých v zemi znáno, to v písně paměti zaznamenáno.

V ní pravda věčná v přelíbezném tvaru. Co ona posvětí, to ušlo zmaru, leč koho stihla kletby děsnou zbraní – aj, kdež je proti tomu odvolání?

Ta píseň domovská! Co k matce druhé k ní přilnul Milán v lásce sladko-tuhé, že v ni co v souhrn lidských cností věřil a lidských skutků výši dle ní měřil. –

Nuž tuto píseň v úradu bral slovy, kdy nové reky hledal v skutek nový. Bylť seznam dlouhý, rozmanité řady; tu zaleskly se drahokamů vnady,

tu hustá rez a hodnosť poskvrněná, tu síla úchvatná, tu přemožená. Jedno i druhé sčítal Milán přesně, je porovnal a k sobě stavěl těsně:

kdy přehlíd’ obou sumu, cit ho jíme, jako když dobrou knihu odložíme. Byl spokojen. Kdy večer vyšel z domu, usmíval se, k milému kráče chlomu;

tam čekala jej náruč, v roztoužení, až touhy sen se v blahý skutek změní – tož Jelenka, jejížto mysl vřelá v kraj daleký jej steskem provázela,

však co se vrátil, sotva zřela okem. Bylo to dítě s sedmnáctým rokem, tak půvabné, jako studánka v stínu; při ní se vůně houpá od jasmínu,

ji vroubí zeleň, kvítky kropenaté, a slavík písně skládá v noci svaté, a kdy na vše to větrů dechy vanou, to myšlénky jsou, jež jí v duši kanou.

K ní spěchal Milán s urychleným krokem. A když se pozdravili zlesklým okem, když podali si ruce v vřelém stisku, když v políbení rty se dotkly pysků,

a vyměnily řeči dojímavé, tu k sobě sedli jak hrdličky hravé. A Milán děckem byl. Tu dotk’ se hlavy, tu hladil obočí jak ze hedbáví,

tu líbal kadeře v pletence svité, a hladil ručky, prsty růžovité; tu hlavu svou na lesklé rámě kořil, tu opět beze slov se v oči nořil,

a vedli řeči jak dva štíhlé klásky, jichž slovům rozumí jen mluva lásky. Pak myšlénky jich odtud odletěly, snad za ruku se vzaly, k moři spěly,

a vstoupivše na člunek odvázaný, s vlnkami houpaly se na vše strany, až zmizel kraj jim za měsíce znětem, a oni sobě byli celým světem.

Tu chvíle míjely, jak v letu kraje; neb co až v blaha úplněk dozraje, to mezí nemá v místě, ani v čase, kraj mění v Eden, čas na věčnost zase,

tu srdce vším, co slastí, oplývají, víc znáti netouží, nebť všecko znají. Druhý den Milán vítal vzácné hosti. Nejprvé přišel Mírko, statečností

a věhlasem z celého známý rodu. Měl čelo zorané z tuhého hlodu, z neklidna přemítání této noci, jímž toužil k poklidu si dopomoci.

„Potáhnem?“ ptal se Mírko hlasem chvějným. – „Aj, Mírko, můžeš býti beznadějným?“ A Milán mluvil: „Čas byl, otče milý, kdy vzácnou tobě bylo kratochvílí,

nám líčit blaho minulosti dávné, kdy byli sme, a naše děje slavné. Kdy ostrov náš, ta perla v lodí běhu, jak sestra hleděl tam k lesklému břehu,

co bratrovi mu sýlal pozdrav vřelý a postesknutí, že je moře dělí. Kdy vlád’ jim otec pravý, blahovolný – tu měly dítky domov obapolný.

Ach, Mírko! Otčím cizí otcem není. Cař potřebuje našich mečů jmění, by boj moh’ vésti se sousedem mužným – jej jako nás chce učinit si služným.

Aj, Mírko, čím ten proti nám se zhřešil, by žal siroby naší v něm nás těšil? By synem v domově byl syn zas rodný – aj, který okamžik se zdá ti vhodný?“

A Milán stál tu v světlém zanícení, jakoby zřel své země omlazení, a jakby země odvaha a síla se byla v tlukot jeho srdce slila.

Ba stál tu v kráse velebné a žhoucí, jak vzešlé slunce, ptactvo k písním zvoucí, a jak by vše, co zem ta měla blaha, děj minulý i nové spásy snaha –

vše vtělilo se v jedno oka zření, a volalo: „Tu vzchází rozednění!“ Zajiskřil starý Mírko mladým zrakem – ej, znáti diamant na ohni takém!

Nač třeba slov! V jakémto oka znětu dořekne srdce nejsmělejší větu, roztrhne pouta, po volnosti žízní, pohrdne tyranem i jeho přízní,

na sebe vezme kříž, byť v nejistotě, zda kráčí pro vavřín, či ku Golgotě: co v takém znícení stisk ruky platí, to žádné slovo zvukem neošatí.

Padli si v náruč, potřásli si rukou, že jim je svazkem, co jim bylo mukou! „Potáhnem?“ ptal se Milán chvějným hlasem. „Potáhnem!“ řekl Mírko skoro s jasem.

Kdy přišli soudruzi, věc byla snadná. Toho vzal Mírko na slova poradná, jiného Milán poutal slovem vroucím, že síla rostla větrem, plachty dmoucím;

a noví zas a opět jiní spěli, by s ohněm dmychaným se srozuměli, až síň se plnila jich počtu vzrostem – kdo již tu dlel, ten nebyl němým hostem.

Pozval i váhavé, však ne by s nimi, jak prvé, podlel řečmi ohnivými – kdy čápi táhnou v kraj, jenž voní vesnou: zdaž nesmělí z nich na severu zesnou?

Kdy síň již plna, otevřel jim jiné – jaká tu krása, jak to v soulad plyne! Tu vzácná zeleň s milohledným květem, tu vavřín, cypřiš, palma drobným dětem

podává ruku, hladí rámě, ústa a vánku poletem jich vůně vzrůstá. Na stolech jídla vzácná u výběru, a vína, perlící se v milém šeru –

a k tomu vábivá tvář Milánova: kdož zbytek dne tu klidně nepochová? Pak přišli hudci, známí po vší zemi, tož kmeti ctní, jenž kráčí za huslemi;

haslý jich zrak zná zemi jen dle místa, v němž jejich píseň perlila se čistá. A hudci počali se zbrojit k písni; jich slovo hladké, soudové jich přísní,

jim poslužna je citů pestrá říše, jim děje běh i vše, co život dýše, jim krása nebes, jara síla bystrá: v jich rukou srdce – vosk to v rukou mistra.

Počali zpívat o pradávném věku, kdy ostrov slynul odvahou svých reků. Byl tenkrát Stojan. Život jeho celý, to odkaz národu: kdy osiřelý,

jak vstoupit z pohrdy mu v světla výši, by úctu vzdali mu, kdo soudy píší. Tenť zhrdal životem, kdy být má znakem jen služby otročivé, hrdých tlakem;

kdy nemá duch být volně utělený – ni muž, ni národ neměl jemu ceny. Vytáhl v boj, v něm pro lid vykrvácel, a s dechem posledním mu volnost vrácel.

A hudci trhli strunami. Jich pění tu na lítou se bouři, v příval mění, že odvaha všem roste na lavínu; tu skočí v tklivou píseň žežulčinu,

tu jako milý na okénko klepá, tu zas jak slávy píseň velkolepá – hned jako matka, jež se loučí s synem, a vítěz hned, jenž sáhá za vavřínem:

tu písně plný proud do srdce vchází, tu zas jak rosa na dno mu se sází, tu prosebně, tu zas doráží kruto – to srdce chtěl bych znát, jež nedotknuto!

I kapitán byl přítomen těm hodům. Zda on též rozuměl těm zvukovodům – kdož toho dbal? Vždyť jeho loď již z rána do moře stihne, k plavbě uchystána.

Druhý den ostrov byl jak vyměněný. Oživly němé skály od ozvěny, nebť písně, jež té noci vypučely, ty zpíval s jasotem již národ celý.

Tu chumáč mládeže a jiskry v oku, tu lesklá zbraň, již ruka tiskne k boku, tu živá tvář a na ní neklid žhavý a žert a lesk radosti dojímavý,

tu ruky stisk a hovor, jasné hlasy – „Vítejte bratří, na šťastnější časy!“ Tam s stářím mláď, a ženy tam a děti, tu v hromadu, tam na porůzno letí,

ten slovem staví se, ten nemá stání, tu pozdrav, oka vroucí plápolání, a když zapějí: „Pohár žalu dohněm!“ to jakby druha druh napájel ohněm.

Jak bratr s bratry, Milán v jejich středu, tu rukou potřásá, tu utkví v hledu, tam do srdcí přikládá slova žhoucí, kol něho jasot – on tu všemohoucí!

Pak táhnou hudcové od místa k místu – staří ti ptáci bez háje a listu: co hrají, stromů kmeny to otřásá, a lidské srdce do poskoku jásá,

a všude zpěvno, hlučno, skočné chody – aj, totě celý ostrov slaví hody! Nastala odjezdu žádoucí chvíle. U břehu lodi houpají se mile,

a bílé plachty, prapor červenavý, a kol nich větru poskok nedočkavý – jak bujný oř, kdy hrabe podkovama, a touží v před, ač cesta mu neznáma.

A k břehu zástup táhne za zástupem, tam jiný zas, až houstnou mocným kupem, jich řada nepřehledná, ještě nový – tuť jistě nikdo, jenž si doma hoví.

A zase zpěv a jasot, hudby znění; pod loďkami již modrá tůň se pění, od břehu k lodi, odtud zpět pospíchá, a lodi přitěžká, že težce dýchá.

Již pohled poslední; již rozděleny, na lodích muži a na břehu ženy, již kotvy zvednuty, již plachty zdmuté, a ruce kynou, oči nepohnuté,

i Milán již na loď svou vesel vstoupá, již poslední se píseň k břehu houpá – nuž čapky vzhůru, ta pouť není smutkem: jaks krásná, písni, když se staneš skutkem!