Skočil husar do třemenů,
břinknul v ostruhu:
„Na noc dej mi koně k senu,
ženu v obsluhu.“
Sedlák o ženu je v strachu,
sám jde v špižírny –
„Račte, víno jako z nachu,
maso z udírny.“
Husar vzhůru kníry kroutí,
mlaská blažený:
„Slyš, sedláku, co mne rmoutí –
že jsi bez ženy!“
Sedlák kouká do sklenice,
hlas mu v pláč se chvěl:
„Mne to rmoutí ještě více,
že jsem ovdověl.“
„Sedláku, kdo dobře přijat,
hned to v domě znát:
ženská jako karafiát
šla mi otvírat.“
Sedlák k nebi ruce spíná:
„To dnes nespěte,
chval každý duch hospodina,
vy zde umřete.“
Husar na stůl zatlouk’ pěstí,
chlap to od síly:
„Slyš, sedláku, tvoje štěstí,
jsem-li napilý.“
Ale sedlák svoji vede:
„Má to nebožka,
komu ta k nám na noc vjede,
rána nedočká.
Slyšte jen, co takou měrou
bylo nezdarů:
padlo tu jak pod sekerou
pánů, husarů –
Ale při vás je snad jiná;
kdo se nebojí,
za dobrý ho doušek vína
nechá v pokoji.“
Vína nosí jako vody –
ké to šlehnutí?
„Nedej, bože, v samé hody
tohle leknutí!“
Husar skočí jako střela –
„Při mém spasení,
já to viděl, že teď jela
kolem stavení!“
Co to dupe divým honem,
přes dvůr potřetí?
Skok, a husar už i s koněm
ze vrat vyletí.
Sedlák ženu k srdci vina
hladí po líčku –
„Chvalme, ženo, hospodina,
strouhej mrkvičku!“