EPILOG

V života moři, v hloubi, nad hladinou pokolení jak vlny jdou a hynou, přes jedno druhé vznoří se a dýchá, to v bouři, jiné za rájského ticha,

a nechť se plavec pevným směrem chlubí, přec to jen zná, co vidí od paluby. Teď právě my jsme na palubě v pouti, a proti nám se vlny v cestu hroutí;

nuž ke kormidlu, v zápas s jejich hněvem: kdo mistr lyry, nechť je krotí zpěvem. Byl jasný jara den, a ve přístavu se kolébaly lodě v pestrém davu,

a barvy praporů co nápis věrný. Já na tu vstoupil, na níž prapor černý, nic netuše, že kolébkou té básně, a ploul sem k ostrovu, jenž skvěl se žasně

jak démant, v knížecí zadělán žeslo. Nám „dobrá víla“ zprovodila veslo. Na břehu hejřil sem ve všech těch krasách, jež sem tu pěl: v modravých kopců řasách,

ve stínu oliv, cypřiší a bezů, v čarovném vzduchu, vlnek hravém řezu v slavíčím tlukotu, jenž chvátil mocí, ve vůni večera i v lesku nocí.

Tu zřel sem hradů šedé rozvaliny, jak břečťan rozložil se v jejich stíny, na jejich stěnách zpěvné rody ptačí, a kdo tu žili, sotva pověsť značí.

Poznal sem ostrovanů hry a zpěvy, dcer jejich krásu, mužů statné zjevy – však co můj div zbudilo silným chvatem: že vše tu přioděno černým šatem.

Tu jednou mládež v skotačivém reji si vedla guslaře po obyčeji, pak sedla s ním a hladila ho v skránu, ždajíc: „Pěj o Milánu! O Milánu!“

Co stařec zpíval, znáte z této písně. Však jeho oko zkalilo se přísně, když vypočet’, jak Milán mezi všemi, co žili kdy, svou zamiloval zemi:

jak ta mu nad život i duši draha, jediným zřídlem rozkoší a blaha, jak myšlením bdě nad ní, skutky svými co čáp nad hnízdem s krčky mladistvými,

všech statků stanovil ji za dědice – a dodal pak: „Takých nežije více!“ Když umřel, nezemřel. Nebť země celá se za svým otcem v slzách roztápěla,

a že byl blaha země mocným zdrojem: šat černý stal se navždy země krojem, a s země lodí zavál prapor černý. Kdož vtisk’ se mocněj v lidu soucit věrný?

Ta slova mocně jala duši moji; myšlénky tlačily se v hustém roji, postavy zašlé jako hudba hrály, a než sem tušil, v zvuky písně tály.

Pak zřel sem, jak se totéž nebe klene, však pod ním bratří rody pokořené, viděl sem pýchu šlapat srdce lidu, a sypat na ně posměch beze stydu,

až hněv i žalost zbarvily mi líce, a volal sem: „Takých nežije více!“