Šlo mladé děvče ulicí,
jí nouze šatí vzrůst a krásu,
a kolem ní šel mladý pán –
ten celý zbledl od úžasu.
Až mu ten pohled v duši sáh’,
on z lehka v patách kráčí za ní:
„Pojď ke mně, dítě, do domu,
a žít tam budeš jako paní.“
Již v kmentu jde a hedbáví,
na stole stříbro jen a zlato,
nedávno ještě s matkou žal –
jak lehce zapomenout na to!
A někdo klepe na dvéře:
„Ó, sousta jen se stolu spadlá!“
Ten známý hlas – toť matčin hlas,
to její tvář a ruka zvadlá.
Když zřela v kment ji oděnou,
zlou ránu k srdci ucítila;
ve štěstí dcera žila dál –
matka to štěstí nepřežila.