Vždy na večer – po slunce západu
je vídám zvolna jíti do sadu.
Jdou oba tiší, plní passivnosti,
on píše za plat malý v kanceláři
a ona usýchá zas v domácnosti;
tak ze dne na den stejně hospodaří.
V zákoutí parku na lavičce sedí,
na západ bez účasti, tupě hledí.
On přemýšlí na účty neskončené
a jak by chyba v nich se opravila,
a ona – přemýšlí tak každodenně –
co k obědu by zítra připravila.
Vždy na večeř po slunce západu
je vídám zvolna jíti ze sadu...