Je letní jitro, svěží, usměvavé,
jež nelže, nerozteskní, neomámí.
Krůpěje rosy svítí dosud v trávě,
a lehké mlhy leží nad horami.
Kol sebe zřím jen luka, pole, zemi,
jež jako touha k horám v dáli běží.
Mám radost z čehosi; tak lehce je mi,
tak vesel jsem a zdráv a svěží.
A všechno kolem letním jitrem voní,
ornice, pole, cesta, lesy, hlína –
jak tenkráte... To bylo dávno, loni –
již nikdo na to nevzpomíná.
A slunce vychází a touha schvátí,
když obláčky zřím bílé kamsi plouti,
tak do dálky, jíž slunce leskem zlatí,
se rozběhnouti...