To bylo na vrcholu Řipu... rudě kalné
se slunce řítilo do violeti par –
v jich horké ekstase, i jich majestátní zmar
jak chtělo by své stopit slávy triumfálné.
Jak tiše padlo v zapomění háje dálné!...
Ni jeden výkřik protestu se neozval,
když černý obrys hrot svůj k jeho středu klál –
jen dole těkalo kdes mlhou Ave žalné.
Tak divná nálada, nás všecky provlnila:
to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon,
po svrchovaných slávách zoufalý ten sklon,
ta zamyšlená apathie, k smrti spilá...
Pak sstoupali jsme... v šero spěšně plakal zvon,
neb trubkou četa četu občas pozdravila...