To zticha pršelo... Do kroku našich čet
bil jednotvárný rytmus kapek na listech,
a žita zhořkle voněla... v tmy tichý vzdech
se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.
Tón modře sepiový na vše, na vše sed:
na tesknost zelení, na řeky chladný plech,
na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech...
vše zvolna zatopil... i obrys našich čet...
Už slabě mžilo jen (to z podvečerních mlh,
jež po všem zůstaly)... Hlas trubky chvílí střík
v to splihlé ovzduší, by oživil náš chod...
A ticho... jen kdes v travách zněly strachy vlh,
vlh poplašených hlasným pleskem našich bot,
však v tichu velikém mdle vrávoral jich křik.