Mou modlitbu slyš,
kterouž zvoní mé zvony, laděné v nejhlubší akord,
mé zvony, jež zavěsilo tisíce rukou kams do sklepů zasypaných
(kovové rty jejich hovoří smutkem a zoufalstvím vězňů
a země duní a chvěje se – polekaná – pod výkřiky hrdel jich rozhoupaných).
Mou modlitbu slyš,
kterouž skanduje srdce mé ubohé, krvácející,
mé zmatené srdce, jejž tisíce rukou vrylo kams hluboko do skal
(údery jeho teď skalami třesou a zemi rozechvívají
a vzbouřená krev jeho plní cisterny vyschlé).
Mou modlitbu slyš,
kterou se modlí černé mé oči,
mé oči, jež zavedlo tisíce rukou do středu kampfrových lesů
a chtělo je zmámiti dusivou vůní,
by zkvasily výdechem prudkého kampfru a nardu.
Však hněvivé jiskření jejich zažíhá temnotu nad stezkami
a cestou vpaluje do lýka stromům tajemné znamení Tvého božství
a plamenem zažíhá chomáče nardu, jenž syčí a kouří a plápolá ve tmách
a dusí se na stoncích přelámaných.
Mou modlitbu slyš,
kterou prosí mé sepnuté ruce,
mé ruce, jež spoutalo tisíce svalnatých rukou a zavedlo v propasti mořské
a chtělo je chorobným zářením rudých korálů a podivným leskem
rybích ok fascinovati.
A ruce mé přitiskla mořských řas pouta,
by nemohly sepnouti se nad vodou k modlitbě,
však bolest a touha dala jim sílu, zázračnou sílu,
že seply se nad vodou k modlitbě poslední,
a modravá fluorescence zářila z nich.