Jsou lesy, daleké, tesklivé, klečící lesy,
a deště padají na ně, deště dlouhé, zádumčivé,
a noci, sychravé, bázlivé, klečící noci jsou,
a mračna nad nimi klekají k obydlím básníků opuštěných
a větry, studené, staré a belhavé větry,
klepají tiše berlami na stěny Samot nejzapadlejších...
V těch hodinách ticha,
kdy kyvadla úzkostí na zdích umlkají,
v těch hodinách hrůzy,
kdy chorobné oči básníků náhlou předtuchou umdlévají,
v těch hodinách temnot,
kdy poltí se náhle shýbnuté mraky
a puklinou vidět je opálové prsty Tvé všemocné ruky
v lichotných vlnách měsíce, jež mají zavlhlou sugesci cínu,
v těch hodinách strachu,
kdy světlo v mé svítilně Tebe se bojí
a prsty mé schvacuje závrať, pokorně k Tobě sepnouti se,
v těch hodinách pozdních,
těhotných Bázní a Děsem,
slyš, Bože můj,
modlitbu nesmělou, melancholickou.