Mé srdce vem, jež za noci bojácně chví se,
mé srdce vem nebohé v smutek svých dlaní
a stiskni, až černá krev kouřící vykypí z něho
a zaplaví obzory, udusí slunce,
udusí plameny, udusí města a udusí moře –
snad potom přejdou ty bolestné chvíle,
kdy výčitka bázlivě šeptá, že’s řekl:
Buď světlo!