Juž s večera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,
a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,
neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly,
i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly...
Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,
i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,
i veliká zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,
a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.
Pak únavou zapadla luna. jež marně se vysilovala...
A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,
se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,
a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,
tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly
a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.