My ustrašeně šli tím sešeřelým územím,
jež v léno své jsme kdys tak pyšně přijali;
vše chvělo se před naším zjevem bázlivým,
i zvony vzdálené, jež dlouho plakaly.
Třpyt chorých hvězd nám nad hlavami zvolna vybledal,
a mlha padala v kraj tichý, zpozdilý –
sbor hlasů neznámých v tmách kdesi bědoval,
sbor cizích poutníků, již v skalách zbloudili.
A k ránu na cestu nám svítil už jen Jižní Kříž
nad městy mrtvými, kde vše se stmívalo,
a krajina v tmu s námi padala vždy hloub a níž,
až všecko v bojácnou náladu splývalo.
Jen v dálce kdes a nahoře na vlažných přílivech,
jichž teplo mateřské nás jalo, Spřízněná,
byl den, a vítr v tempu volném nad vysoký břeh
tam mlýnů větrných pozvedal ramena.
Tys řekla cos jak dětskou paralelu Života
s tou obcí zasmušilých mlýnů větrných –
já k tomu důvěrně připojil glossu z Quixota,
a tmou zněl bázlivě náš ironický smích...