Vyslyš mou nesmělou modlitbu tichou
a vzdal břehy mé pozemské bídy do široka jak moře
a rozšiř smutnou písčinu samoty mé v beznaděj pouště
a vyvyš krátkou a smutnou noc života mého ku hvězdám
a zhlub ji do propasti,
zlaď měděné zvony mé do nejhlubších poloh,
ó, milosrdný!
Stiskni jim hrdla, ať modlí se tichým a hlubokým zlekaným hlasem,
sraz tóny mé hluboko v oblasti nejnižších oktáv,
jichž hořkou vibraci vnímají jen Tvoji vyvolení,
kde chvění již sotva znatelné přestává slyšeti sluch nezasvěcenců,
a úsměvům naivním
(které by mohly snad ještě dnes kvésti)
dej jemnost a bodavost svaté své ironie.
Posvěť zášť moji smračeným čelem svým,
jež hořkost a sílu má sole,
dej mi svůj smutek, svou pokoru dej mi,
dej těžší zoufalství, opuštěnost, větší pláč, neštěstí,
tichou bolest!
Svůj hněv zapal v mé ubohé, prosící ruce...
Hle, prosím, zač málo mých bratří modlilo se –